Johannes Kentmann (1518 - 1574) se narodil v Drážďanech, absolovoval školy v Annabergu, Wittenbergu a Lipsku. Své doktorské studium zakončil promocí v Bologni v roce 1549. Od roku 1551 do roku 1553 pracoval jako Stadt, - Land und Schulphysikus v Míšni - měl tak na starosti zdraví spoluobčanů v celém kraji. Později pracoval až do své smrti jako doktor v Torgau. Není známo, kdy přesně se u něj probudila zvědavost a velký zájem, cože to vlastně všechno v Labi a jeho okolí žije. Časté toulky kolem řeky a schraňování informací nakonec zpracoval do díla věru na ten čas nevídaného, které bylo tak obsáhlé, že s jeho dokončením mu pomáhal i jeho syn Theophil Kentmann - taktéž doktor. Z velké části je CK tvořen celostránkovými ilustracemi (450 akvarelů), na kterých jsou vyobrazeny rostliny, některá zvířata, ale i třeba zmapovaný tok Labe od Nymburka až po Cuxhaven a také ryby, které tehdy v Labi žily. Historická hodnota tohoto počinu je obrovská z mnoha důvodů - ať už je to náhled do tehdejších technik zpracování ilustrací, dokumentace flory i fauny (na tehdejší dobu pojatá velmi vědecky), náhled do tehdejšího univerzitního světa atd. 

Pro nás je samozřejmě nejzajímavější samotné Labe a jeho obyvatelé. A tak se mezi jiným dozvídáme, že autor rozřadil ryby do pěti kategorií:

1. ryby, které přicházejí z daleka, ale nezůstávaji - a nebo znovu odplouvají nebo umírají (např. losos, jeseter, placka pomořanská)

2. ryby, které přicházejí z potoků a přítoků (např. střevle, bolen, lín a mnoho dalších)

3. ryby, které mají šupiny (např. kapr, parma, štika)

4. ryby, které jsou dobré k pražení, smažení (např. cejn, jesen, tloušť)

5. bílá ryba (např. hrouzek, karas)

Tohle rozřadění je dnes trochu úsměvné, ale nutno bráti na zřetel, že Kentmann zřejmě vyrážel za labskými rybáři, se kterými pak na Labe vyjížděl, rozmlouval s nimi a nechával si ukázat jejich úlovky - odtud tedy většina jeho informací. I tak ale spolehlivě napočítal a rozřadil 39 druhů ryb a raků. Řeč se mění, ale obrazy zůstávají, tehdejší specifická jména ryb už dnes nikdo nezná, ale díky Kentmannovým velmi realistickým ilustracím není pochyb, o které ryby se jedná. Dnes pro nás cenné a zajímavé informace o labské ichtyofauně a stavu řeky vůbec kolem roku 1550. 

Do třetice všeho dobrého a tak se kolem dvanácté vydávám znovu k řece. Parkuju na stejném místě jako včera, starší kouli těsta strčím do jedné kapsy, do druhé foťák a jde se. Dnes je den domácích úkolů, mám v plánu si to tady poctivě okouknout a pak jak se mi bude chtít... a nebo si na chvilku nahodím a nebo to sbalím. U vody prokrmím jako pokus flek, kde jsem včera vytáhl jedinou rybku. Pak ještě asi o dobrých sto metrů dál prokrmím naprostou tišinu... včera jsem si tady vylámal nějaké křoví, abych se sem vůbec dostal a aby šlo vůbec nahodit a jdu dál. Poslední místo je bobří stezka, řeka tu musí být velmi hluboká, protože na druhou stranu je to snad dvacet metrů... letí tam zbytek krmení. Další dvě hodiny poctivě šlapu nejdřív kousek po proudu a pak proti až do vesnice, na most a na druhou stranu. I nějaké rybky jsem vyplašil, bohužel kormorány taky. 

Zpátky u auta dávám sváču a nakonec se rozhoduju pro rychlý pokus. Na prvním fleku je to jak přes kopírák, po pár minutách se špička přihne a je tam... menší ryba... ani neměřím a čau. Než dojdu na druhý flek, zvedá se vítr a začínají poletovat krystalky ledu, ale dole u vody v křoví je klid. Dokonce takový, že záběr vidím krásně podle toho, jak se jemně napíná a povoluje vlasec. Po záseku se rybka obrátí na hladině... hned ji naviguju k sobě a podle velikánské huby, kterou na mě z vody tenhle tloušť vystrčil, vím, že tohle už malá ryba není. Na břehu rychlá procedůra... trochu pokřivená, ale celkem vypasená třiapadesátka, paráda. Rychle na třetí flek. Tady mám několik potahů, bez toho abych něco seknul. Jako poslední vytahuju chuchvalec listí a trav... nejsem si úplně jistý, jestli všechny ty drbance atd. byly opravdu jen od bordelu ve vodě... ale to už je teď jedno, hajdy domů. Ale na tohle místo se určitě ještě někdy vrátím.

Než dojdu k autu, je tma. Doma něco před šestou.

Něco po desáté vyrážím, tentokráte na další pro mě neznámý a nechytaný úsek. Včera večer jsem si prohlížel pár míst na online mapách a rozhodnul se zase se posunout kousíček proti proudu. Parkuju tentokrát u vesnice na pevné silnici, nechci nic riskovat. A pak asi dvacet minut chůze zimní krajinou... všude bílo, ticho, jen pár vran opodál.

Hned první místo slaví úspěch - rozhraní hlubší tišiny a proudu vydalo po asi deseti minutách hezkého tlouště. Nejdříve zaklepal dvakrát na špičku (to už jsem vstával...) a pak se špička lehce přihnula a už tak zůstala. Zásek... ryba jde do hloubky do proudu, proutek se ohýbá, ale voda je studená a je to znát... celkem bez problémů přitáhnu rybku k sobě a do podběráku. Nechávám ji v takové louži u břehu a vše nejdřív přichystám... v tomhle počasí se snažím zkrátit obvyklou procedůru jen jak to jde. Tak hele dík a plav. A já se vydávám kousek po proudu. Ale ať se snažím sebevíc, další čtyři místa zůstávají hluchá. Možná je to tím, že neustále padá snih - řeka se zvedá (dnes teklo skoro 70 kubíků...), ale teplota vody určitě klesá. Nevadí, vydržel jsem tam skoro čtyři hodinky, vypil všechen čaj, pak ještě procházka na druhou stranu a pak už domů. Celou dobu mínus jeden stupeň... no, docela mi to stačilo... tvrdé moc nemusím, ale asi si doma jednoho frťana na zahřátí dám. Doma kolem čtvrté... konečně... utahaný, ale spokojený.

Po práci sbalit termosku s čajem, něco k zakousnutí a jedu. Včera mi přišlo poštou něco dobrého pro rybky, tak to musím vyzkoušet.

Na místě vládne už zimní atmosféra a jsem docela rád, že na první flek se dostávám ještě za světla. Pod háček do gumky malinkou peletku, trošku těsta k tomu, prokrmit a nahazuju tady do tišiny za keřem... známý to flek, vím, že tady jsou. Do pěti minut se špička přihne, zásek jde do tuhého a za chvilku na mě kouká z podběráku slušná rybka... padesát dva, hm, celkem slušné na rozjezd. Tak plav...  a co já? Tlouštidlo při zdolávání trochu řádil, takže ani neuvažuju, že bych ještě jednou nahodil. Ale domů? To ne.

Už je dost šero a než se dostanu na flek, který mám v mysli, je už tma. Tenhle úsek řeky jsem nikdy nechytal, pamatuju si jen mlhavě něco z map na gůglu. Všude jsou tu stopy zvěře... jak tady na mě něco vyběhne, to bude legrace. Celý tenhle úsek je táhlý ohyb, možná snad půl kilometru dlouhý. Sedím na jeho samém začátku na vnitřní straně, jen kousek ode mě je nějaké křovisko ve vodě. Mezi ním a mnou je celkem klidnější proud, takže tomu dávám asi půl hodiny, ale bez odezvy. Vracím se směrem k těm nejhustším křovinám a razím si cestu k vodě. Tak tenhle flek se mi zamlouvá moc. Pro tmu sice nevidím, jestli je tu hloubka, ale jelikož se tady řeka zase semkla a na druhou stranu je to jen asi třicet metrů, moc si slibuju od příbřežní asi patnáct metrů dlouhé zony s velmi mírným proudem. První nához a zjišťuju, že takhle to dál nepůjde, nic nevidím - na špičku montuju světýlko a zvětšuju háček i sousto pod ním. První záběr přichází asi za deset minut, ale zásek jde do prázdna. U druhého záběru si nejsem jistý, nakonec sekám, ale je to jen větvička a listí. Třetí záběr mi protočí i pin, ale zásek opět do prázdna... no krucinál... tak znovu... ještě kontrola... všechno sedí, tak to tam posílám. Deset minut se nic neděje, pak dva menší drbance a hokejka jak v létě. Po záseku voda exploduje a následuje výpad do proudu ode mě pryč... ale kámo tak nějak jsem s tím počítal... i když je tohle už zimní chytání, o nějaké jemnotě nemúže být ani řeč, takže výpad končí celkem rychle skoro u mých nohou... tak prej ne, ještě jednou to zkusí napálit pod keř po mojí pravé ruce, ale protože mu nedávám ani metr, přichází kapitulace. Paráda, rybka sice o cenťák kratší než ta první, ale adrenalin dobrej.

Balím, už hodinu mám promočené boty, páč jsem nedával pozor a sjel do louže za mnou, dost to studí. Mám to k autu dobrou půlhodinu ostré chůze, aspoň si vychutnávám to ticho a nádhernou atmosféru. V osum večer doma, spokojený jak blecha.

Inspirován houbařským vláknem vyrážím směr les... nějak tomu nevěřím, skoro konec listopadu, ale světe div se - za dvě hodinky v lese nasbíráno pár hříbků, něco kovářů a kozáků, sem tam suchohřib a ještě pár bedel na zitra na osmažení k obědu. Neuvěřitelné, něco takového nepamatuju. Ale je vlhko a přes den tady máme kolem dvanácti stupňů, v noci kolem šesti, tak asi je to pro houby ok.

Poté se přesunuju směr řeka. Tentokráte vybírám úplně nový flek - ohyb řeky kousek od staré nefunkční papírny. Zaparkuju a jdu k vodě. Nevím, co to mám dnes za den, tenhle moment asi hned tak nezapomenu... stojím na břehu a ani ne tři metry přímo přede mnou ve vodě snad po kolena stojí krásná parma. Ani se nehnu. Ona taky ne. Nádherná ryba... nic nedělá, nehledá potravu, prostě tam jen stojí. Chvíli ji pozoruju, pak opatrně krůček za krokem kolem ní projdu proti proudu. Sonduju, jestli jich je tady víc, ale žádnou nevidím. Pomaličku se vracím zpátky, parma se hnula více do hloubky, ale furt ji na jemném kamínkovém dně krásně vidím. Co teď? Mám s sebou vařené konopné semínko a masňáky, rozdělám k tomu trochu krmení a zakrmuju dva fleky. Až se setmí, jdu na to. Ale byla by to moc velká náhoda, kdyby to takhle fungovalo. Něco před osmou večer balím, bez kontaktu.... ale s vědomím, že tady jsou. Možná zítra...