Toto jezírko patří neodmyslitelně ke slavné historii anglického chytání kaprů na udici. Na Mrku publikovaný článek popisuje vše hezké, důležité a podstatné, takže není důvod to znovu rozvádět a vylévat si zde mé romantické srdce nad krásou anglického venkova a dávných heroických časů.

Ale přeci jen při čtení jedné knihy od pana Yatese, jsem narazil na zvláštní zápis, a to konkrétně ve Four Seasons:

 ... úterý, 27 září (1979), Redmire

 To, co se událo v tomto týdnu, zůstane pro mne asi navždy záhadou. Tady na Redmire se mi přihodilo něco, s čím jsem se předtím ještě nikdy nesetkal a nedaří se mi ani přijít na to, co to vlastně bylo. Viděl jsem ducha? Zaseknul jsem Krále? Nahodil jsem vůbec? Ani když jsem navštívil Jacka (the Roadman) u něj v hospodě Royal Arms (kousek od Redmire) a vylíčil mu své dilema, sám nevěděl, co na to říct.

 Pravda, každý z nás už někdy zůstal někde přes noc. Někdy to uběhne jako voda, člověk mhouří oči, pozoruje myriády hvězd a různé zvuky jako šplouchání vody nebo slabý štěkot psa ze vzdálené vísky nás provází do říše snů a najednou je tu ráno. Jenže někdy je ta noc i taková divná, protivná, jakoby nám okolí dávalo najevo, že jsme vetřelci, že tam nepatříme. člověk kouká do křoví a zračí se mu divné obrysy, má pocit, jakoby jej někdo pozoroval, každý zvuk probouzí k životu podivné představy a myšlenky a nastává takový jakýsi vnitřní neklid a adieu, spánek tentokrát nepřijde. Říká se, že kdo má čisté svědomí, nemusí se bát. A já se zase někdy bojím rád, takže pak babo raď, jak to vlastně je. Jedno je jisté. Pan Yates se svým zážitkem na Redmire nebyl sám. Trošku jsem se probral některými knihami a zabrousil na nějaké fora a našel pár zajímavých příběhů. 

Příběh první, volně přeloženo z knihy Big Fish Angling od autora Tonyho Milese:

 První dva týdny byly a zůstanou nezapomenutelné, protože jsem si splnil snad všechny mé chlapecké sny. Třetí a poslední týden na podzim roku 1986 si budu pamatovat z jiného důvodu.

Přijel jsem v pondělí dopoledne, bylo velmi zataženo a vlhko, všude ticho jak v hrobě. První věc, kterou jsem po zaparkování viděl, byl velký lysec, který se převalil na hladině kousek od Evening pitch. Všimnul jsem si další aktivity kaprů kolem (bublinky a zakalená voda, kde ryli ve dně), takže nebylo co řešit a usadil se právě tam. Parťák Andy Barker musel na poslední chvíli odřeknout, a tak jsem měl Redmire jenom sám pro sebe. Byl jsem docela rozrušen v očekávání, co všechno si voda pro mne připravila tentokrát. No, brzy se to vyjevilo. Trochu později odpoledne začlo foukat a mraky potemněly. Kolem čtvrté odpoledne byla tma jako v noci, vítr se v plné síle opíral do všeho kolem a do toho začalo silně pršet. Tak vytrvale silný déšť jsem ještě nezažil. Na rybaření nebylo ani pomyšlení. Modlil jsem se, ať nemám záběr a nemusím z tepla spacáku a bivaku ven. Na druhý den ráno stále silně pršelo, ale vítr se trochu utišil. Voda v jezeře byla úplně zkalená do červena, jak se spousta vody z okoli valila celou noc do jezera. V jezeře bylo teď tolik vody, že přepadávala volně přes hráz. Při procházce jsem potkal Davea (něco jako správce jezera), který přišel na obhlídku. řekl mi, že takovou průtrž mračen nepamatuje a že déšť a vítr poškodil na statcích několik střech. Kolem poledne přestalo pršet úplně. Přehodil jsem všechny tři pruty a snažil se nějak zvládnout a trochu uklidit bahnitý chaos kolem mého bivy. Pak jsem si uvařil chutné teplé jídlo a připravil se na noc. Bylo docela teplo, vlhko a zase úplné ticho – taková ta noc, kdy máte pocit, že se kdykoliv může něco přihodit. Kolem půlnoci ničím nerušen, jsem zalezl do spacáku a zavřel oči. Poslední věc, kterou jsem zaregistroval, než jsem usnul, bylo houkání lovící sovy někde venku. 

 Kolem třetí hodiny ranní mě probudilo silné škubání celtou na straně, kde jsem spal. Bylo to jako kdyby se pes snažil urvat kus mého bivaku. Vylítnul jsem ven, abych zjistil, co to bylo. Jakmile jsem však byl venku, hned to přestalo. Přemýšlel jsem, co to mohlo být. Vzhledem k tomu, že jsem byl u jezera sám a vše kolem bylo klidné, usoudil jsem (možná i sám sebe přesvědčil), že to byla liška nebo jezevec a hotovo. Zpátky v bivaku jsem se rozhodl nejdřív pro hrnek čaje, než zase zalehnu. Při čekání, než se ohřeje voda jsem si všimnul, jak je uvnitř bivy až neskutečně zima. Velmi podivné. Venku byla teplá a vlhká noc, ale tady uvnitř bylo jako v ledničce. Přisoudil jsem to nějakému efektu kondenzace a po čaji se prošel ke Stump swim trochu si prokrvit a ohřát nohy. Byl jsem tam snad jen 3 nebo 4 minuty, abych si znovu všimnul, jaký teplotní rozdíl to je. Přesvedčujíc sám sebe, že se zřejmě jedná o nějaký atmosférický úkaz, zalezl jsem znovu do spacáku a brzo usnul. Během příští hodiny jsem byl třikrát probuzen něčím jako proud ledového vzduchu fouknutý přes obličej a potřetí to bylo tak silné, že jsem se samovolně a okamžitě na lehátku posadil. V ten samý moment jsem zaregistroval dvě věci. První, že můj bivak se snad proměnil v kus ledu a druhá: velký černý stín, který střídavě vcházel a zase vycházel z bivaku. Vyjádřiti se v tom smyslu, že mi v tu chvíli nebylo u srdce zrovna lehko, by nebylo úplně přesné. Rázně jsem se postavil, sebral svůj spacák a na nic neberouc ohled, odešel do auta. Tam jsem se zamknul, a na sedadle spolujezdce prospal bez nějakých dalších zvláštností zbytek noci. 

 Druhý den ráno jsem se snažil v tom všem najít nějaký smysl. Nakonec jsem si namluvil, že se mi to všechno jenom zdálo. Ale hluboko uvnitř ve mně jsem věděl, že tomu tak není. To trhání stanem a ta zima uvnitř něj, to vže bylo moc skutečné na to, aby to byl jen pouhý sen. Jediné, co jsem v tu chvíli věděl docela jistě, bylo, že už nemám chuť tady chytat dál a nechce se mi zde strávit už ani jednu další noc...Nakonec jsem tedy odjel o tři dny dřív, ale tentokrát jsem toho ani trochu nelitoval.

 No to tedy... že jsou věci mezi nebem a zemí asi všichni víme a že člověk by měl být při posuzování takových věcí raději opatrný asi taky. A Tony Miles určitě nepatřil k těm, kteří by měli potřebu si kvůli zviditelnění vymýšlet. Sám tuhle příhodu zveřejnil, až o pár let později.

 Příběh druhý, Redmire 1989, volně přeloženo z knihy Angling Encounters od Boba Robertse, vyprávění Adriana Curtise:

 Bylo kolem 2:45 ráno a najednou jsem byl vzhůru. Nevím, proč jsem se probudil, ale ve vzduchu byla cítit podivná nehybnost, naprostá až nepřirozená tma pohltila Redmire a všude vládlo až skoro nepohodlné ticho. Ani nejslabší vánek nezavanul, žádné zvíře se nepohlo, ani šustění větví nebo listí nebylo slyšet. A pak to přišlo poprvé: vkrádající se chlad stoupající pomalu skrz mé nohy a prostupující mé tělo až ke krku. Byl to chlad, jaký jsem nezažil ani při lovu štik v té nejtužší zimě. Jakmile se to dostalo ke krku, začaly se mi nekontrolovaně třást nohy a ruce. Takhle to proběhlo asi během deseti minut šestkrát nebo sedmkrát. Pokaždé jsem byl přímo zachvácen až panickým strachem... pocit, který už nechci nikdy zažít. Vzduch byl těžký a dusil mě. Byl jsem si jistý, že nastala nějaká neviditelná přítomnost něčeho a to mne pozoruje. Co nebo kdo to byl, to nevím, ale strávil jsem dost nocí v přírodě nato, abych věděl, kdy nejsem sám. To něco děsivého pozorovalo ze tmy moje místo zůstávajíc samo neviděno. Snažil jsem se zůstat klidný a rozumný. Rozepnul jsem spacák a vylezl z bivaku, s baterkou v ruce jsem začal prohledávat křoví okolo mne. Nic. Nutkání ohlédnout se přes rameno bylo neudržitelné, celou dobu jsem okolí totiž prohledával tak, že jsem stál zády k cestičce, která vedla k autu. To kdyby náhodou a já objevil něco, co by se mi ale vůbec nelíbilo. Extrémní pocit chladu neustupoval, moje svaly se nekontrolovatelně třásly, pocit strachu ochromoval celé mé tělo. Cítil jsem doslova a do písmene, jak se mi jeden po druhém ježí vlasy na temeni hlavy. Mrazivé prsty mi přebíhaly po zádech nahoru a dolů, jakoby TO něco používalo moji páteř jako klavír. Už jsem tam prostě nemohl zůstat, stále se rozhlížejíc, vydal jsem se na cestu k autu. Nutkání začít utíkat, jsem přemohl jen stěží. Dostal jsem se k autu, otevřel zadní dveře a vlezl dovnitř. Asi o hodinu později bylo jezero, stromy a křoviny stále ponořené do černé inkoustové tmy, ale stín odešel. Mé oči byly jen napůl zavřeny a tak jsem viděl, že jako mávnutí křídlem proletěl tiše kolem levé strany auta. Neodvážil jsem se to pohledem sledovat, byl jsem přesvědčen, že to vidět nemusím. Trvalo věčnost, než přišlo ráno. Když začalo konečně svítat, dost se mi ulevilo. Zanedlouho se na mě přišel podívat Len (Arbery) a byl překvapen, že mě našel v autě. I když denní světlo oddálilo mí pocity a myšlenky na chladnou smrt minulé noci, nikdo v životě by mě nepřinutil zůstat tam ještě jednu noc.

 No panečku, hezké historky. No nic, noci se nám prodlužují a že nás někde u vody zastihne úplná tma, je běžné. Tak tedy doufám, že se Vám tohle vyprávění líbilo a že si na něj v příhodné situaci vzpomenete...

*První fotka ukazuje mapku nakreslenou Chrisem Yatesem, i on se s Redmire duchy několikrát setkal - viz popisek u Evening Swim...
 

Je zajímavé, že po určité době (několik let) tahle posedlost opadá a autor je najednou fascinován řekami a lovem parem. Prodává svůj dům a stěhuje se se vším, co mu drahé jest, takjest i s rodinou, do nového domu kousek od jedné z nejkrásnějších řek Anglie – Hampshire Avon. Po několika letech strávených na řekách znovu nastává zlom a vládu opět přebírá majestátní kapr. Je otázka, jestli autor znovu všechno prodal a přestěhoval se do blízkosti starých zarostlých rybníků a jezer. Nějak se o tom nezmiňuje, a tak mám pocit, že tentokráte zřejmě zasáhla paní Yatesová a holt to teď bude mít pan Yates k rybám trochu dál…

Paní Claire Yatesová  je malířka a ilustrátorka a několik knih jejího manžela doplnila a ozdobila svými obrázky s přírodnímy motivy. Zřejmě není život s takovým mužem lehký a paní Yatesová a pan Yates již dnes spolu nežijí. Zůstali však velkými a dobrými přáteli a vychovali spolu čtyři děti.

Chris Yates je traditionalistou tělem i duší. Rybaří nejen s bambusovými štípanými pruty staršího data (např. Hardy, Chapmans of Ware), ale i novějšího data (Edward Barder a jeho Barbus Maximus nebo Bishop). Sám mám taky dva štípáky staršího data, ale nějaké to kapřisko raději odtáhnu normálním uhlíkáčem. Ale chytat s něčím takovým má určitě své kouzlo. Nový prut od Edwarda Badera stojí něco kolem 2,500 euro, což je pro normální smrtelníky částka ze světa snů a přeludů. Na druhou stranu mi přijde, že už to nejsou ani pruty, ale klenoty, které vytvořil člověk, jenž dokonale ovládl jedno umělecké řemeslo, opravdový mistr.

Dokonce i ten rekord z roku 1980 je chycen na štípaný prut. Shodou okolností vlastnoručně vyroben samotným Richardem Walkerem. K prutu patří naviják, a tak můžeme v TV seriálu A Passion For Angling spatřit autorův oblíbený Hardy Altex a různé typy centrepinů.

Jako správný old school carpfisher autor nikdy nepoužil boilies nebo nastražil cokoliv na vlas pod háček (update 2021 - jak je vidět v nových filmech s Martinem Bowlerem, tak tohle už neplatí). Jeho repertoár návnad a nástrah je zcela prostý: psí granule, chleba, masňáci, kukuřice z plechovky a jiný prevážně rostlinný partikl.

Mám CY moc rád, jeho humor je mi blízký a v jeho knihách je spousta situací, kdy se člověk opravdu od srdce zasměje. Jsou tam ale popsány i příběhy, nad kterými zůstává tak trochu rozum stát, např. když přijede Rod Hutchinson na Redmire a svěří se, že si v práci sám upustil kus železa na nohu, aby ho doktor napsal marod a on se tak nějakým způsobem dostal na další dva týdny k vodě…

Jinak rybaření má rodina Yatesova zřejmě od sudiček ve vínku, není od věci se zmínit, že Chris Yates je strýc dalšiho velmi známého anglického rybáře Martina Bowlera.

Chris Yates oslavil 19. dubna 2019 sve sedmdesáté narozeniny, přeji mu hodně štěstí a doufejme, že s námi ještě dlouhou dobu zůstane.