Kdysi před sedmi lety k nám našla cestu a už zůstala. Takový dobrácký pejsek, prý Samira se jmenuje, my už jednoho měli a tak jeden nebo dva, to už je jedno. Předtím se u ní majitelé střídali jak na běžícím pásu a tak jsme ji překřtili na Mirču a bylo. Přes víkendy s námi jezdila do přírody a na prázdniny jsme stejně většinou vyráželi autem, takže žádný problém. 

Pravda pejsek na rybaření to úplně nebyl, měla v sobě hodně energie... když jsem s ní vyrazil poprvé, moc jsem toho nechytil. Krásné místečko jsem si tehdy našel, menší říčka ztracená v lese, sem nikdo nechodil, dalo se tu chytnout nanejvýš pár cejnů nebo plotic, sem tam jsem zahlídnul štiku. Ale byl tu klid. Aspoň do té doby, než letěla druhá krmná koule do vody. To, co pak následovalo, bych směle přirovnal k tygřímu skoku. Naštěstí vše dobře dopadlo, pejsek zachráněn, vercajk v pořádku. Od té doby jsem už raději moc nezakrmoval...

Je zajímavé, že ač my rybáři se snažíme u vody tak nějak splynout s okolím a v tichosti vyčkáváme na naši šanci, Mirča to viděla úplně jinak a vehementním soubojem s větví (asi tak desetkrát větší než ona) mi zase jednou ukazovala, co je podle ní ohromná zábava. Nakonec vyhrála a tu větev vitězoslavně dotáhla až ke mně. Že jsem toho tenkrát taky moc nechytil asi podotýkat nemusím. Ale bylo mi to úplně jedno, hlavně, že jsme byli všichni spolu a šťastní. 

Ale jak už to tak bývá, léta ubíhají a sil ubývá. Dva roky zpět nám odešel první pejsek a před půl rokem se začaly objevovat znamení, že se pomalu, ale nevyhnutelně blíží konec i u Mirči. Ještě jsme se snažili jí to nějak ulehčit, ale tohle pondělí jsme museli k zvěrolékaři naposled. Tak teda ahoj, snad tam někde na nebi proháníš hvězdičky... 

www.youtube.com/watch

Měl jsem to naplánované a měl to být super víkend, ale skolila mě nemoc a tak ležím a mám zase trochu čas brouzdat se hudební minulostí. Dnes to tedy nebude jen o jednom interpretovi, ale pozvu vás zpět do sedmdesátých let a pokusím se vybrat pár mých oblíbených kousků na dobrou náladu a klid. Některé jsou známé velmi, některé už méně, tak tedy relax:

Roy Ayers - Everybody Loves The Sunshine (1976)

Quincy Jones - Summer In The City (1973)

Marvin Gaye - Inner City Blues (1974)

Bill Withers - Lovely Day (1977)

Labi Siffre - I Got The (1975)

Kool & The Gang - Summer Madness (1974)

Idris Muhammad - Piece Of Mind (1974)

Lonnie Liston Smith - Summer Nights (1975)

The Stylistics - People Make The World Go Round (1971)

Jazz And Flyfishing je takový fajn projekt z Finska. Prostě se sešli čtyři výborní jazzoví muzikanti s velmi, ale velmi kladným vztahem k muškaření. To byl rok 2008 a tak nějak začali své rybářské výlety natáčet. Jelikož jsem sám posledních pár let muškař naprd, tak jsem dlouho nesledoval kde, kdo a co, ale nedávno jsem si na ně zase vzpomněl. Jako ochutnávku jsem vybral Sunsets and Cocktails Episode 2 ... krásné ryby, nádherná příroda, pohodová muzika, tak tedy přijemnou podívanou.

Rod Hutchinson a jeho Carp Now and Then. Poprvé tahle kniha vyšla v roce 1988 a je to vlastně takové srovnání a komentování vývoje kaprařiny v osmdesátých letech. Autor se zde opírá hlavně o jeho vlastní knihu Carp Book, kterou napsal v roce 1980. V Carp Now and Then se tak střídají původní kapitoly z Carp Book a nové, které jsou rozšířením a srovnáním, jak daleko se kaprařina za sedm let posunula. Kniha má tak 35 kapitol. Najdeme zde úplné základy, tedy kde ryby hledat, jak se vypořádat s různými překážkami, úvahy nad vybavením, ale i velmi obsáhlé až skoro vědecké rozbory montáží nebo návnad a nástrah. Samozřejmě, že dnes je kaprařina zase o notný kus dál, ale i tak je to velmi zajímavé čtení a někdy i docela veselé - viz příběhy z francouzkého jezera Cassien. Jedna extra kapitola je pak dopis, který Rodovi poslal Chris Yates.

Já si knížku přečetl s chutí a byl jsem mile překvapen, protože jednoduchý styl a spousta nápadů, které jen tak mimochodem může člověk klidně vyzkoušet i dnes, z ní dělá fajn parťáka, když to třeba zrovna moc nebere. Navíc je zde i poselství pro nás pro všechny: Love the one you love. Takže ať už s bambusovým prutem nebo s nejmodernějším uhlíkáčem, hlavní je si to umět užít. Myslím, že zrovna RH si to užíval přímo parádně, aspoň to tak na mě při čtení téhle knihy působilo. Na druhou stranu byla to jiná doba. Krásná doba. Objevovaly se nová jezera, destinace, možnosti... a také ještě neexistovalo, aby se nad nějakým úlovkem ohrnoval nos jen proto, že má o pár gramů míň než kolegův. Všechno to bylo tak nějak jednodušší a mezi námi rybáři vládla docela pohoda. Je fajn si to připomenout.

Tohle vydání je od The Little Egret Press z roku 2015 s hezkými obrázky od Toma O`Reillyho. Kniha je psána anglicky a má 225 stran.

Středa tedy pauza, bohužel větší část čtvrtku taky... nějaký jouda se mi snažil dostat do auta, takže jsem musel do servisu. Naštěstí nic nechybí, uf, asi ho někdo od rozdělané práce vyrušil. Tak tedy

Čtvrtek 14.10.

Kolem půl sedmé jsem u vody a mám nahozeno. Fouká docela dost, je pod mrakem a rychle se stmívá. I tak si myslím, že by mohlo něco přijít. Ale čím dál víc se mi to přestává líbit. Kolem deváté večer mám moc divný pocit, atmosféra je těžká a v nastalé noci je něco hnusného, hrozivého. Podobné pocity většinou nepodceňuju, kolem půl desáté balím.

Pátek 15.10.

V pět ráno budíček, v šest jsem na místě. Znovu silný vítr, dvanáct stupňů. Pod háček osvědčenou nástrahu a šup tam s tím, zakrmuju jen decentně... v úterý večer jsem tam toho naházel dost, tak raději opatrně. Teď je osm hodin. Právě jsem se vrátil z pochůzky, všimnul jsem si ještě jednoho zajímavého místečka, tak jsem si ho i hned zakrmil. Příroda kolem je na nulové aktivitě, ani hmyz, ani ptáčci, prostě nic, je nevlídné šedé zachmuřené ráno, snad se později vyjasní, to by mohlo rybky trochu povzbudit. Něco po deváté jdu na ten další flek. Vyšlo sluníčko a za chvilku mám záběr. Cejn. Za dalších dvacet minut ještě jeden a pak už nic. Jdu zpět na první flek, zkouším to ještě asi půl hodinky, ale nic. Zakrmuju na později a alou domů. Kolem páté jsem zpět, stále vane silný vítr a ještě před hodinkou docela slušně zapršelo, ale mám štěstí - teď už není na nebi ani mráček, zato sluníčko krásně svítí a je jedenáct stupňů. Ještě nějaké to kapřisko k tomu a bude to parádička. Rozhoduju se začít hned na prvním fleku. Žlutá až žlutooranžová kukuřice musí být na dně dobře vidět a dvě zrnka nejsou ani moc ani málo... bude z toho něco anebo jakouže hádanku si to pro mě voda připravila tentokrát? Doufám, že docela jednoduchou. Bo se dlouho nic neděje, jdu na druhý flek. Asi po hodině se naviják rozhrčí, sbíhám dolů a beru prut do ruky. Odpor moc velký není, ryba úplně klidně opíše malý oblouk a pink! celá sestava je pryč. Tomu už se nejde nezasmát, během čtyř dnů podruhé. Od kdy žerou, prosím pěkně, štiky kukuřici? Přesunuju se zpět, nechci riskovat. A tady tedy střídavě sedím, ležím, chodím, piju čaj, chroupu čokoládu, přemýšlím o všem možném, ale hlavně čekám na tu pomyslnou třešničku na dortu. Na takovou sladkou tečku za tímhle krásným týdnem, ale ta bohužel nepřichází. V devět pak dávám vodě sbohem a doma si nad sklenkou něčeho dobrého jen tak hovím a přemítám. Na rybu jsem si šáhnul, ba co víc, vidím před sebou ještě stále pár momentů ze zdolávání toho většího kapřika, moc moc fajné to bylo. Ale na kapříky už to tenhle rok nevidím. Brzy se tam sice vypravím znovu, jen s jiným vybavením, mám tam nějaké nevyřízené účty...