Dopoledne jsem měl nějaké běhání - koleno furt zlobí - ani jsem nějak nepočítal s tím, že se ještě dneska dostanu k vodě. Ale všechno vyšlo a tak jsem byl kolem jedné doma. Už včera jsem si uvařil kukuřici s pšenicí, takže jsem si naládoval takový menší kýblíček a hurá k vodě. Nejdřív jsem se vydal k mému místu, skoro všechno to tam naházel a nechal si jen pár zrnek jako nástrahu. Zpátky u auta nikam nepospíchám. Dělám nový návazec, dávám nový háček a všechno to v klidu prověřuju a prohlížím... co kdyby. Nástraha je jednoduchá, dvě zrnka vařené kukuřice a k tomu zrnko plovoucí. Fouká docela vítr, je zataženo, později má pršet, dokonce mají přijít bouřky. Auto ukazovalo 21 stupňů, určitě je mi to milejší, než ty vedra posledních pár dní. Tak tady teď sedím, nához byl sice trochu pochybný... při dopadu na hladinu vidím, že se to asi zamotalo nebo to aspoň tak vypadalo. Jenže na prokrmeném místě se dělají bublinky a nechci riskovat, že ryby novým náhozem poplašim, tak raději chvilku počkám a nechávám to, tak jak to je. Vytahuju deníček a přemýšlím, jak dlouho mi bude dopřáno tady zůstat, než budu muset zdrhnout před deštěm. Něco sepisuju a listuju různými příhodami, hloubám nad tím, kde jsem co zapomněl a RRR - krátké zabručení navijáku mě vytrhne z přemýšlení, beru prut a zasekávám. Nejdřív si nemyslím, že by to mohlo být něco slušnějšího. Ovšem svatý Petr mi hned ukázal, jak jsem se mýlil. Whooooosh - divoký výpad šikmo doprava... brzdím (až jsem si málem spálil palec) a zvedám prut do výšky, u hladiny dobře rozeznávám podlouhlé šupinaté tělo...tak přece jen jsem se dočkal. Pin se protáčí tak rychle, že musím brzdit opatrně levou rukou. Ryba teď jede do hloubky, je asi uprostřed kanálu. Držím, co to dá a skláním prut doleva, až je skoro vodorovně s hladinou. Amur opisuje oblouk a ukazuje se asi 20 metrů napravo ode mě u pásu rostlin lemujících břeh. Modlím se za jediné, ať drží háček. Jestli to totiž udrží háček, tak ho do podběráku dostanu, nemá se tady kde schovat. Na boční tah ta potfora reaguje a vrací se směrem ke mně. Ovšem sotva mě zmerčí, whoooosh a je zase pár metrů vlevo ode mě a cpe se zase do hloubky. Skláním udici napravo a snažím se ho dostat zpátky ke mně. Amur zase opisuje široký oblouk na jehož konci je zase u travin... jako ponorka, jen hřbetní ploutev prořezává hladinu. Proutek pracuje na jedničku, ale je to určitě i tím, že už ho mám delší dobu a věřím mu. Takže se do toho opřu, amur znovu proplouvá kolem mě a shhhhhhhhhh je zase někde u dna. Takhle se to několikrát opakuje, až poznávám, že výpady slábnou. Podběrák mám přichystaný a když ho znovu dostávám bočním tahem ke mně, zkouším, jestli to půjde. Napoprvé to neklaplo, amur opíše ještě jeden oblouk, ale napodruhé ho dostávám do ideální pozice a je to doma. Párkrát sebou vehementně mrskne, dostávám vydatnou sprchu, v holínkách mám nabráno, ale je mi to jedno. Panebože na nebi, svatý Petře díky. Vynáším ho nahoru, rychle nějaké fotky, měřím (95 cm) a zase dolů. Ryba už je teď ve vodě, držím ji jen za ocas, vychutnávám si to mírné vlnění toho obrovitého těla, ta barva, ty proporce... pak přichází silnější impuls a amur majestátně odplouvá do hloubky. Tak plav. A žij. A dík.