Sluníčko krásně hřálo, teplota se vyšplhala dokonce na 16 stupňů, tak by byl hřích zůstat doma. Kolem sedmé večer jsem na místě. Trochu fouká, ale jsem pro. Když je klid, nikdy to tady moc nebralo. Strategie stejná jako minule, trochu zakrmit a šup tam s tím. I když je tak hezky, nikde ani noha, docela překvapení. Mám s sebou něco ke čtení i muziku, ale ne. Prostě se mi chce jen tak sedět a pozorovat vše kolem. Pocit, že dneska to bude stát za to, stále sílí. Jsem si víc než jistý, že by mohlo přijít konečně něco většího.

Kolem deváté si dávám tekutou podporu z Plzně. Vítr se utišil a jde dobře vidět, jak perlíni sbírají z hladiny. Sem tam se špička prutu pohne, ale to bude spíše tím, jak se něco menšího otře při břehu o vlasec. Kolem desáté začíná má jistota pomaličku vyprchávat a přemýšlim nad plánem B, tedy sbalit to a přesunout se na nedaleký písák. Dávám tomu ještě hodinku, ale nic se neděje, takže je rozhodnuto. Snad tam něco lapnu. I tak je mi fajn. Někdy se mi to nedaří a i během chytání mi spousta myšlenek a různých věcí víří hlavou dál, ale tentokrát jsem opravdu vypnul a cítím v sobě takové spokojené prázdno.

Nová voda, nové štěstí. Zakrmuju nejdřív dvě místa, usazuju se na jednom z nich a poslouchám velmi krásný a hlasitý zpěv obyčejného kosa. Teda to je koncert. Vydržel to celé tři hodiny, než jsem to opět bez záběru zabalil a odjel. Jsou dvě ráno. Po cestě domů si říkám, že sedm hodin bez záběru taky nedokáže hned tak někdo... No, jsou prostě dny, kdy mi voda a ryby dávají okázale najevo, že toho o nich stále moc nevím. Holt i takové dny k rybařině patří. Ale než zaparkuju, už spřádám plány napříště.