Pravděpodobně to byl Richard Walker, kdo kdysi řekl, že na tomto světě žijí lidé, kteří jsou oslavováni, pak lidé, kteří jsou oblíbeni a pak konečně pár těch, kteří jsou milováni. Tak nějak podobně to bude i s místy, kde jsem chytal nebo chytával - pár jich je krásných, pár jich je vyjímečných a pak je tam hrstka těch, co se zapsaly hluboko do mého srdce.

V téhle knize se anglický spisovatel Maurice Ingham vyznává z lásky k jednomu jezeru, které u něj bezesporu patřilo do zmíněné poslední kategorie. V celkem dvanácti kapitolách tak seznámí čtenáře s historií tohoto místa, počínaje první návštěvou, poté založením syndikátu až pak ke smutnému konci. Podařilo se mu zde zachytit jeho vlastním tichým vyprávěním zřejmě to nejdůležitější, co může člověk při rybařině zažít. A sice, jak jedna parta podobně smýšlejících stvořila jakýsi ráj na zemi, na který každý, kdo jej alespoň jednou navštívil, dlouho vzpomínal. A také, že spousta věcí na tomto světě je pomíjivých, ale šťastně prožité chvíle s rodinou a přáteli (navíc v souznění s přírodou...) patří bezesporu k tomu nejkrásnějšímu, co nás může při tom našem koníčku potkat...

Tahle kniha je opravdový klenot rybářské literatury, ne nadarmo se o ní další známý anglický autor a rybář Tim Paisley vyjádřil, jako o nejkrásnější knize o lovu kaprů, co kdy byla napsána. Možná právě proto, že není jen o chytání kaprů, ale i o životě samotném a jeho podivuhodných náhodách, které nás pak spojují a dělají kolegy, přáteli. Pokud by rybářské kroužky měly seznam povinné četby, pak je tohle dílo určitě jedním z velmi vhodných adeptů...

Tenhle exemplář vydalo nakladatelství Medlar Press v roce 1996 a je nádherně graficky zpracován, každá kapitola začíná vlepenou miniaturou jednoho z obrazů, které autor sám namaloval. Kniha má 112 stran a je psána anglicky. 

Dlouho, moc dlouho jsem nebyl na rybách. Furt se do toho něco motalo, taky spousta práce k tomu, prostě vopruz. Včera jsem po práci poslal všechny zdvořile někam a okolo půl čtvrté odpoledne konečně zaparkoval na známém místečku u řeky Muldy. Poslední dva týdny jsem prakticky nemyslel na nic jiného, na kanál jsem po těch posledních ulovených super rybách jít nechtěl, navíc se ozývala i naléhavost samoty, což je kousek od velkého města nemožné.

A tak jsem si stále vybavoval v paměti přesně tohleto místečko a představoval si ten blažený moment, až si sednu na břeh do trávy a s proutkem v ruce se konečně vnořím do tiché příjemné skoromeditace. A povedlo se. Takřka hned po příjezdu jsem se začal cítit fajn a tahle pohodička už nezmizela. Jak se brodím vysokou trávou, všude skáčou doslova kvanta lučních koníků, pak ještě pár kroků a už nejde slyšet nic, jen hukot řeky, cvrčci a spousta ptačího zpěvu. Řeka je tak o sedmdesát čísel nahoře, voda trochu zakalená, ale klesá to, je těžko a dusno a pod mrakem, prostě podmínky více než dobré. Dívám se nahoru na nebe a ptám se sám sebe, jestli mi vůbec jednou bude dopřáno...

Upravený luncheonmeat voní krásně, narval jsem tam esenci frankfurtské klobásy, ale celý výsledek asi dvouhodinového chytání je tlouští miminko kolem dvaceti čísel. Asi čas změnit nástrahu. Na pelety se mi chytat nechce, takže šáhnu po plechovce sterilované kukuřice. Jak se později ukáže, správná volba... Vybírám asi 300 metrů dlouhý úsek řeky a rozhodnu se pro jednoduchou taktiku: jen nalehko a každému fleku dám maximálně 20-30 minut a pak zase dál. Mezi fleky to krokuju asi na čtyřicet metrů. Není se tady čeho chytit, žádné stromy nebo překážky ve vodě, z hladiny nebo proudu se toho taky moc vyčíst nedá. Upravuju návazec, pod háček dvě zrnka a šup tam s tím, dokrmuju jen pár zrnek. Na třetím fleku krásné dvojité škubnutí špičkou a je z toho tloušť rovných padesát čísel. Parádní souboj a málem jsem tam při podebírání zahučel, holt zarostlé břehy skrývají nejedno překvapení... Je teď kolem sedmé a bohužel vylezlo slunko. Je to pěkné peklo, potím se, všude nějaký hmyz, kopřivy... no do idylky to má trochu daleko. Kolem půl deváté, když se slunce pomalu schovává za stromy, mi do toho furt něco buší. Zkouším to sekat, ale nemá to význam. V plechovce posledních pár zrnek a přede mnou poslední flek. Nahazuju jen asi šest sedm metrů po proudu a sedím a přemýšlím, že už to asi budu muset brzo zabalit. A pak to přišlo, záběr jako z knížky, ohlý prut mám hned v ruce. Tentokráte žádné škubání nebo jízda, ryba se drží u dna stále na stejném místě. Zvyšuju tah a hladinu prořízne hřbetní ploutev a pak ještě zahlédnu ocas a je mi jasné, že tohleto tloušť není. Slézám dolů k vodě, dodám si kuráž a přitáhnu - rybka se teď ukáže v plné kráse... parma nádherná obecná. Jen si hluboce vydechnu... teď ji ještě dostat do podběráku. První pokus spíš milou parmičku naštval a tak následuje slušný výpad, ale i tak to netrvá dlouho a je moje. Zatímco si nahoře všechno připravuju, rybka odpočívá dole v podběráku v klidné vodě. Pak to jde rychle: podložka, přeměřit (62 cm), fotky a alou zpátky. Po dvou letech snažení sedlo konečně štěstí i na mě a jeden rybářský sen se vyplnil. Všechno to hledání v knihách, filmech nebo internetu najednou do sebe zapadlo a spolu s přiměřenou porcí štěstí to udělalo cvak a já tady teď stojím po kolena ve vodě a čekám, až se moje úplně první parmička trochu vzpamatuje. Nemůžu od ní odtrhnout oči, ještě minutku zpátky jsem měl i trochu strach, nakláněla se na bok, ale teď už i sem tam zavlní tělem, tak snad to bude ok. A pak přijde ten moment, kdy sama prostrčí hlavu skrz zaplavené traviny a začne se vlnit. Natahuju ruku tak dlouho, až už to nejde jinak a tahle nádherná ryba vplyne zpět do té masy vody valící se kolem, do svého domova... tak se tedy měj a snad zas někdy.

Vnitřní budíček zase zafungoval a tak jsem kolem půl páté u vody. I když mám volno, než chrnět do osmi, raději takhle zrána vypadnu k vodě. Později mají teploty vystoupat nad třicet stupňů a to už ryby moc neberou. Je mi fajn, procházím se tady a sleduju, kde se dělají bublinky, jenže ouha, že by ty potfory věděly, že se na ně chystám? Není totiž vidět vůbec nic, ale na druhé straně si všímám pohybu v rákosí, takže za chvilku se usazuju jen kousek vedle. Sedím půl hoďky a nic, tak se přesouvám o kousek doprava. Po nějaké chvilce se splávek rozjíždí, sekám a za chvilku je v podběráku hezký karas. No vida, tak bezrybka nebudu. Trošku jsme to poplašili, tak se přesouvám zase o kousek dále a nevěřícně zírám, jak se přímo přede mnou na několika místech dělají bublinky. Tak to bude rychlé, říkám si, ale ať se snažím sebevíc a nahazuju přímo k bublinkám, nic se neděje. Hmm. Beru další plechovku kukuřice, pořádně zakrmím a převážu to na těžko. Mám pocit, že dole jsou traviny a záběr nemám kvůli tomu, že to ty dva bročky pod splávkem prostě dolů nedostanou. A předpokládám správně, protože asi za deset minut se vlasec hezky šponuje a po záseku následuje slušný odpor. Místa je tu málo, a tak jsou výpady opravdu krátké. Po chvilce na mě koukne z podběráku nízký šupináč. Mám na ně poslední dobou nějak štěstí, minulý rok jsem chytil šupináče myslím jen jednoho. Hezké zakončení, na kanál se mi nechtělo a s pinem a lehkým proutkem jsem si nějakou tu zábavu užil. Teď už se hlásí hlad a tak padám domů na snídani.

V originále Der unsichtbare Fluss unterhalb des Rheins (Neviditelná řeka pod Rýnem ) je moc hezký a poučný dokument, který ukazuje na příkladu vodního systému řeky Rýn mezi francouzkým pohořím Vogézy a německým Schwarzwaldem, jak důležitou roli zde hraje neviditelná spodní voda.

Bohužel člověk a zejména moderní zemědělství mají na tyhle poslední zbytky unikátních sytémů často až zničující vliv. I když jak je na konci ukázáno, někdy se nám naštěstí přece jen podaří i pár hezkých koutků stvořit.

Tenhle dokument je plný krásných podvodních záběrů, které každého zapáleného rybáře určitě potěší. Dostupné jen v němčině, ale dá se na to koukat i bez toho, aby člověk všemu rozumněl. Moc povedené.

Po práci něco k snědku a rychle k vodě. Je parno a dusno a kolem čtvrté mají přijít bouřky, prostě počasí na ryby jak dělané. Snažím se to stihnout, abych tam byl něco před půl třetí (to zabral ten kapřík z pondělí), což se mi i daří. Pln očekávání zakrmuju zbytkama kvašeného partiklu. Maples se už úplně roztekly a minule jsem do toho přidal nějaké zbytky vařeného konopí. Jsem moc rád, že jsem nedostal nějaký výborný nápad a neotevřel to už doma nebo nedejbože v autě...

Sedím tady a pere do mě slunce. Není se tu kam schovat, po mojí pravé ruce jsou sice dva stromy, ale malé. Lezu do vody a chladím se, všude okolo plave bílý sajrajt. Kvůli tomuhle mi už nějaký čas slzí oči a teče z nosu ostošest. Jo dneska to bude kruté, ale vědomí, že později by se to mělo zlomit a začne řádit samotný Odin, mě udržuje relativně v pohodě. Překvapivě na pátek je tady docela klid, málo lidí, málo pejsků... no, asi si všichni užívají někde na zahrádkách s oroseným půllitrem, jen já magor tady pomalu skomírám.

Dvacet metrů napravo ode mě se vyhřívají čtyři slušné rybky. Připadá mi, že dvě z nich jsou dva velcí kapři a ty další dvě možná amuři. Je mi jasné, že se takhle budou vyhřívat, co bude slunko svítit a potopit se a začít žrát je nepřinutí ani ten můj pekelný partikl mix. Hmm. Tak tedy čekám. Už je šest hodin a mám toho fakt dost... po bouřkách ani památky. Sem tam tu pekelnou výheň zacloní na chvilku nějaký ten mráček, ale jen na chvilku. Abych to nesbalil, mě motivují už jen vzpomínky na minulý rok, kdy opravdu dost záběrů přišlo kolem sedmé večer. Tak tedy do sedmi. Lezu nahoru na hráz a odpočítávám minuty. A světe div se, krátce před sedmou rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Když beru prut do ruky, nezdá se, že to bude něco většího, ale ouha schhhhhhhhhhhhhhh a jede (doprava). Sem tam vlasec přebrnkne, asi nějaké stulíky. Rychle sundávám boty a do vody, prut vystrkuju tak daleko, jak to jen jde. Rybka se totiž tlačí hodně ke břehu a to se mi nelíbí, protože nevidím, jestli tam něco není. Změna úhlu se jí ale moc nezamlouvá a tak vyráží na volnou vodu. V dálce slyším motorový člun, chlapi byli naštěstí ok a už daleko přede mnou přejíždějí k druhému břehu. Rybku teď přitahuju k sobě, jde to celkem jednoduše a tak se přímo přede mnou brzy vyloupne šupináč - zřejmě zkřižený s koi kapříkem. Nevěřícně kroutím hlavou. Nechávám ho ještě asi dvě minutky, ať se vyblbne, pak si lokne vzduchu a je to tam.

Všechno rychle připravuju, pak nahoru na hráz, focení a měření (84 cm) a rychle zpět. Chvilku mu ve vodě pomáhám, potřebuje to rozdýchat, ale po pár sekundách nabírá na síle a začíná se vlnit, takže dobrý a nechávám ho. Odplouvá klidně a pomalu, opravdu magická ryba... asi mi ještě furt nedochází, cože jsem to vlastně chytnul. Tenhle týden je fakt plný superlativ. V pondělí takové tele a dnes tohle... nemám slov.