Tentokrát jsem zvolil jiné místo, jel jsem se podívat asi 500m proti proudu až skoro k ohybu řeky a nestačil se divit. Každých 20 - 30 metrů stál u břehu hezký tloušť. Hliněné břehy tu jsou skoro tři metry vysoké, takže dostat se nepozorovaně dolů k vodě není úplně lehké. Takže jasná volba. Osmička háček, na něj kousek bagety a šup tam s tím. Nechal jsem to splavávat asi 20 metrů, pak jsem to přitáhl zpět. Celou procedůru opakuju ještě jednou a při zastavení bum ho, je tam. Poctivých 53 čísel, bříško má natlačené, dobře vím čím, když se vítr utiší a hladina je klidná, je vidět celé hejna líhnoucího se hmyzu. Že bude rybka trochu slušnější jsem věděl hned po záseku. Držela se celou dobu u dna, tah souvislý a silný. Na tenhle proutek dobrý soupeř.

Loveckou touhu jsem ukojil, převázal to a dal tam peletu. Zakrmil jsem si dvě místa, jedno před stromy, druhé za nima, nahodil na tom prvnim a teď tady čekám. Skoro hned po náhozu přišel hrčák, ale než jsem vstal, ryba se vypla. Na uklidnění jsem si naordinoval pixlu rybiček a kus bagety, pak konečně pivko. Jenže jsem debil, pivo jsem postavil vedle sebe na kameny, vítr ho shodil a i když to jenom ťuklo, rozbilo se... fakt debil. Teď ještě ať si pořežu prsty při sbírání střepů a bude to dokonalé. Sice zamrzí, ale náladu si zkazit nenechám. Sedím, poslouchám skřivany a pozoruju tlouště, který se přede mnou na chvilku ukáže, jako by se líně převaloval těsně pod hladinou. Přemýšlím, jestli mám radši zkusit kukuřici, je mi jedno, co chytím, ale přece jen solidní rybka a trocha toho adrenalinu... to by nebylo špatné. Přesedám tedy za stromy, tentokrát s kukuřicí pod háčkem. Napravo pod stromy dovádějí oukleje a tlouštíci, mám pocit, že dnes už nic nechytnu. Pozoruju ty kvanta hmyzu všude kolem, dnes mají ryby opravdu prostřeno. Sice jsem debil, ale ne úplný, v autě jsem měl ještě jednu plzničku. Tak ještě počkám, sedím u vody a je mi fajn, od zítřka zase do práce, na chvíli bude s rybama konec.

Dlouho se nic nedělo, takže jsem se přesunul znovu o kousek níž po proudu, kde to vypadá, že je na dně nějaký zlom nebo tam jsou zřejmě nějaké větší kameny. Na povrchu se totiž voda točí a u břehu po mojí pravé straně je vracák. Ten nechávám být, nahazuju jen trochu šikmo po proudu pár metrů před sebe. Proud je tady mírný, dokonce i malé olůvko (15 gramů) drží. Tentokrát jen pelety a pod háček (solidní osmička) taky, návazec prodlužuju na 70 cm. Po půl hodině to sebral tloušť, stejný jako ten dnešni první. Za další půl hodiny hokejka, prut mám hned v ruce. Tentokráte je to jiný tah, hned tipuju na kapra. S pinem si to vychutnávám, brzdím levou rukou, veškeré výpady končí jen krátkým protočením a jelikož výbavu mám tentokrát o poznání silnější, klidně se do toho opřu a moc prostoru milému kapřikovi nedávám. Proutek pracuje na jedničku, za minutku nebo dvě je v podběráku. Vynáším ho až úplně nahoru, sice koukám trochu překvapeně, že vypadá dost podobně jako ten minule - stejná velikost a zbarvení, lysec a stejná stavba těla (až doma při porovnánvání fotek vidím, že jde o dvě odlišné ryby). Tak tohle je krásná korunovace mého dnešního výletu, mám velikou radost. Balím a jedu, kolem sedmé jsem doma. Jak mi to ze začátku na řece moc nešlo, tak snad už jsem trošku pokročil. 

Dopoledne jsem dodělal kuchyni pro mou drahou polovičku v její nové kanceláři a za odměnu jsem si naordinoval rychlý výlet k vodě. Už při práci jsem přemýšlel nad tím, že všechny ty pelety a zbytky boilies, které jsem tam ještě včera večer před odjezdem naházel, by mohly přilákat i něco jiného, než jen cejny... Asi o půl čtvrté jsem byl na místě. Po hodině první záběr, opět bojovný cejn kolem 60ti čísel. Nádherný a zdravý, super zdolávačka. Další dvě hodiny nic. Už jsem byl pevně rozhodnutý, že to zabalím a popojdu kousek proti proudu. Najednou špice ohlá, prut letí málem do vody. Prvních pár sekund nemůžu nic dělat, ryba si bere vlasec a já jenom trnu, aby se nevypnula nebo aby se nepřetrhl návazec (FC 0,22)... teď nejenom, že si furt bere vlasec, ale jede i proti proudu... kuriozní myšlenky se mi honí hlavou... kapr? parma? sumec? Po další minutě už ho vidim. Pomalu ho pumpuju ke mně. Kapr. Krásný lysec. Odhadem 4 kg. Zdravý, vybarvený, prostě nádhera. Je to až zázrak, že takhle malý háček (mám tam dvanáctku, menší už ve výbavě nemám) dokáže udržet takovou sílu. Kapřík leží nehnutě v síťce a trpělivě čeká, než si ho ten magor (tedy já) vyblejskne. Ví, že ho pustím, tak sebou nemele. Tak šup s tebou do vody. Zamával mi ocasem a byl pryč. Zůstal jen adrenalin a zážitek. A vzpomínka: můj úplně první říční kapr. Sedím na břehu, vychutnávám si kafe. Sedím tam velmi velmi spokojen... A pak už nic. Ještě jsem to asi 1 km proti proudu obhlídnul, našel dvě slibná místa. Tentokrát se mi ale klepat kosa nechtěla, balím a o půl deváté jsem doma.

Tentokrát jsem vyrazil na proudný a hluboký úsek. Inspirován krátkými filmy od MM, naházel jsem do vody půl kila kukuřice a pelet, rozdělal krmení, navázal stovku krmelec a hurá na to. Po hodině první malý tlouštík. Po dalších dvou hodinách slibný záběr, zásek sedí. Odpor docela veliký, cítím, jak ryba škube hlavou. Ty jo, co je to? Táhnu rybu ke břehu, je teď asi necelých deset metrů po proudu ode mě. Už ji vidím. Cejn. Pravý říční cejn kolem 60ti čísel. Tak klobouk dolů, bojoval teda pěkně. Přikrmuju a čekám až do tmy. Přichází znovu razantní záběr. Další cejn, ještě větší než ten první. Pouštím ho a balím. Je pět stupňů a už necítím nohy. V autě zapínám topení na maximum, tak jsem zkřehlý. O půl jedenácté jsem doma. 

Krátká chytačka při výletu s rodinou. Nejdřív jsme se prošli kolem řeky a okolních slepých ramen. Při pohledu na stanová městečka kolegů rybářů... až je mi těch násaďáků líto. Zajímavé ale bylo, že všichni seděli na té největší hloubce... by mě opravdu zajímalo, jestli fakt něco chytli. Co bylo moc hezké, tak sledovat, jak je už příroda vzhůru. Vrby už mají malé lístečky, viděli jsme spousty dravců a nespočet dalších ptáků, slyšeli všude kolem bažanty. Sledovali srnky v mlází a poslouchali žabí koncerty. Je zajímavé, že jedna vždycky začla a ostatní se přidaly. Kvákaly tak minutu a pak zas ticho, třeba půl hodiny. A pak zase to stejné. A bobři, ti teda opravdu nezahálí. Na každém slepém rameni i na řece jsou každých pár metrů vyšlapané bobří stezky, jak se drápou nahoru a zase se šoíichají dolů. Chytal jsem na kukuřici, za celou dobu jsem měl jen jeden záběr, bohužel zásek do prázdna. Na druhé straně šikmo po proudu se ale hodil kapr, takže tady ryby jsou. No z chytání stejně moc nebylo, hodovali jsme, házeli do vody kamínky, pejsek za nima radostně skákal, zkoušeli jsme i brodit...(po kolena jsem tam byl, to ne, že je voda tak ledová, to jsem si vážně nemyslel, jsem prostě měkkota) a pejsek běhal kolem mého skromného vybavení tak vesele, až jsem to raději sbalil. Bylo to fajn, klídek a relax.

Včera kolem šesté večer mě zavezla má drahá polovička ke kanálu. Mám nataženou achilovku, navíc jsem do toho dostal zánět, tak proto. Vzali jsme ještě pejska a šlo se. Ale ne moc daleko. Tentokrát jsem se rozhodl pro část bez stromů a lesa. Břehy jsou lemované hustým rákosím, do kterého se snadno při troše nepozornosti háček i návazec krásně zamotá. Naházel jsem na místo nějakou kukuřici a hajdy domů. Dnes jsem vstal o půl čtvrté a o hodinu později už seděl u nahozených prutů. Tentoráte mám 2 pruty... není to ono. Chytání s jedním je mi prostě bližší, takže po hodině jeden stahuju. Chytal jsem na kukuřici, boilies, peletu jsem zkoušel a? A nic. 15 cm plotička, to byl celý výsledek. O půl osmé ráno mi šla pára od pusy a byl jsem si jistý, že nohy a hlavně prsty u nohou, už nebudu nikdy cítit. Až vyšlo slunce a trochu jsem pookřál, změnil jsem místo a zkoušel i method. Pozoruju perlínky u břehu a poslouchám ptáky, ale prut mlčí. Co bylo fajn, že jsem na prvním místě viděl několikrát zalovit štiku. Je hájená do 30.04. Tak třeba potom půjdu zkusit štěstí. Cíleně jsem ještě nikdy na štiky nešel, budu se muset teoreticky a taky, co se vybavení tyče, trochu připravit. Troufám si tvrdit, že byla velká, moc velká. Nebo to byl sumec? Ti jsou tady taky, ale já to takhle ze zalovení nepoznám. 

Vydržel jsem asi do oběda. Vidina teplého jídla pomalu ale jistě vítězila nad mým rybářským nadšením a tak jsem to sbalil. I tak bylo fajn, hlavně jednu chvíli jsem seděl na sluníčku a moc si to teplo užíval. A ryby? Možná příště...