Je kolem šesté večer, sedím u vody, při ruce to nejnutnější a čekám. Navařil jsem si kbelík pšenice, tentokráte zkusím stejnou strategii z dřívějška. Koberec partiklu a na něm prezentovat nástrahu. Zatím tam mam jen peletu, později uvidíme. Asi deset metru nalevo ode mě se na hladině tvoří neomylný řetízek bublin... špatný směr, kéž by to otočil... Momentálně zkouším freelining, mám to jen 4 - 5 metrů od břehu, těsně za pásem travin. Moc mě to baví, takhle sledovat vlasec a pak když se rozjede a prořezává vodu... to je pocit. Ale asi to vytáhnu, je třeba se přichystat na noc, jsem nějakej zmoženej...

Teď je půl osmé, nadlábnul jsem se a na freelining už kašlu, přehodil jsem to totiž víc do hloubky a to je lepší, když tam přece jen nějaká zátěž bude. Kolem furt někdo chodí, v dálce duní dálnice, no jo no, nedaleká přítomnost velkoměsta je zřejmá. Ale co už, jsou tady ryby jak noha a tak tedy pokouším stěstěnu znovu. Tentokráte je voda už určitě prohřátá, ale stejně je to nějaké mrtvé. Bezrybka jsem ale nebyl. Nejdřív jsem vytáhnul dva cejny pánvičkové velikosti a poté přišel takový divný záběr. Prakticky jsem jen viděl jak sebou sem tam cukne prut. Myslel jsem, že je to zase cejn a přisekl. Odpor byl velmi malý, ovšem k mému překvapení po několika otočení cívkou mi zaseknutá ryba najednou chtěla vyrvat prut z ruky. Vypálila nejdřív doprava do travin, pak doleva a vypla se... hernajs, to zamrzí. Kolem půl dvanácté přichází hrčák a je z toho kapřík tak 2,5 kg. Mám radost a doufám, že se to trošku rozkousalo, ale ouha. Sedím asi do půl třetí, bez záběru, plus je mi dost zima, balím. Vidina teplé postele udělá v takovém momentě svoje. Kašlu na vás potfory oslizlý. Frčet městem v tenhle čas je super. Během 15ti minut jsem doma.  

U vody jsem byl kolem půl šesté, je asi 16 stupňů, pod mrakem, dusno, prostě big fish počasí jak dělané. Neděle večer, čas kdy většina chvátá zpět do města, zítra zase do práce. Já mám v pondělí volno, takže jsem se vydal poklidně opačným směrem. Jestli všechno půjde tak, jak má, zřejmě zůstanu přes noc. Po příjezdu následuje už tradičně pivko. Uklidil jsem si svinčík v bedně s rybářským náčiním (vytekla mi melasa, všecko je ulepené až hrůza). Břehy jsou tu vysoké, přichystal jsem si raději všechno už nahoře u auta a pak opatrně slezl dolů k vodě. Jak to tak pozoruju, v létě se sem budu muset prosekat, zarůstá to tady fest. První nához, dávám šanci zase halibutce. Sám jsem ještě nejedl, vytahuju "oblíbené" rybičky s kusem chleba. Sotva jsem dojedl, špice se rozpohybovala, beng a zásek sedí. Tloušť, něco kolem padesáti cm, celkem slušná rybka. Rychle pár fotek a šup s ním zpět. Druhý nához se mi moc nepovedl, uvažuju, jestli to mám přehodit, ale kašlu na to, nechávám to tak, spíš mám chuť ještě na jedno... ale raději počkám. Je slyšet skřivany a tentokráte pozoruju opravdu chrostíky. Minule jsem totiž viděl něco jiného, chrostíci se z hladiny nelíhnou. Jejich larvy vylézají na kameny nebo traviny na břehu a líhnou se tam. Ale i teď je vidět nejen chrostíky, ale i kvanta všelijakého hmyzu všude kolem. Chrostíci z minula byli menší a rezavohnědí, ti dnešní jsou celí černí a větší, někteří mají snad tři cenťáky. Sekám, záběr takový nic moc, ale byl. Jenže sakám do prátdna. Rozhazuju nějaké pelety na široko a nahazuju znovu, tentokrát jen kousek od břehu. Dnes a včera trochu pršelo. Že by byl někde proti proudu nějaký slejvák, se mi nezdá, voda nestoupá, ani není moc zakalená., ale nějaký ten brajgl ovšem na hladině plave. Větévky nebo tráva se sem tam zachytí o vlasec a špice se ohne, olůvko poskočí. Vždy to tak chvíli nechám, ale pak přehazuju. Sem tam mám i nějaký drbanec, ale čekám na pořádnou hokejku. Proud je přece jen trochu silnější než minule, dávám tedy olovo padesát gramů. Napravo pod stromy něco pořádně šplouchlo, zřejmě se tam hodil kapr nebo že by nějaký dravec? Voda je jako olej, přede mnou se dělají víry, jsou pomalu odnášeny ode mě pryč. Jak tak do vody hledím, připadá mi, že teče pomalu, tak pomalu, že snad i čas teď plyne pomaleji... kdo ví, kolik vody ještě odteče a kolik času uplyne, než poprvé ve svém životě chytím parmu. Kvůli téhle rybě jsem vlastně začal na řece chytat. Že bych ji chytl teď v čase hájení ale strach nemám. Parmy se chystají na tření a jak jsem si přečetl od rybářů, co zasvětili několik let pouze parmám, jen těžko by ji teď někdo hledal na hlubším a zčásti bahnitém úseku řeky. Parma potřebuje čisté dno (písek nebo štěrk), proto se už v časných měsících nového roku stahují právě do úseků s k takovým dnem. Někdy dokonce i pár kilometrů od mist, kde se třeba pravidelně chytají po zbytek roku. Z čeho mám v téhle části řeky větší obavy je sumec, jak mi tu peletu zblajzne, tak to můžu rovnou přešmiknout.

Poslední záchvěvy víkendového běsnění... asi 200 - 300 metrů po proudu zastavuje auto. Praásk! (kolega vláčkař zavřel dveře). Chvíli jsem myslel, že jsou dva, ne, je sám, má prostě telefon hands free a baví se s kámošem o kokotinách, při tom vesele nahazuje. Mluví tak hlasitě, že ho zřejmě slyší všichni tak v okruhu deseti kilometrů. Po očku pozoruju, jestli něco vytáhne. Zkouši to asi 10 minut, pak to balí, nic... že mě to ani nepřekvapuje. Za půl hodiny na druhé straně řeky banda ožralých idiotů, kteří za stálého troubení projíždí pomalu po loukách kolem řeky, že je tam samozřejmě vjezd zakázán je moc nezajímá. Kolega rybář pár metrů proti proudu balí, zřejmě má dost a jde hledat nějaký klidnější flek. Já toho mám kolem desáté v noci taky dost, mimo toho tlouště už nepřišlo nic a tak se přesunuju na nedaleké slepé rameno. Noc je jasná, zařídit si hnízdečko u vody a sedim až do dvou do rána. Vnadím jen kukuřicí z plechovky (ta je i pod háčkem) a vytáhnul jsem celkem tři kapříky tak do dvou kil. Poslední ryba je sumeček americký, jasný signál, že je nejvyšší čas to zabalit. Val mlhy je všude kolem, teplota klesla asi na tři stupně. I tak je noc jasná, měsíc stojí vysoko, sem tam pozoruju vlastní stín, docela kuriozní takhle v noci. Zkouším dělat nějaké fotky noční atmosféry, ale na tohle nestačím. Škoda, je v tom něco magického, jak tady stojím obklopen noční přírodou, i teď ještě v nedalekém lesíku zpívají ptáci, jenom tančící víly chybí. Přesouvám se do spacáku do auta, ještě nějaký drobek k jídlu a dobrou.

Kolem páté ráno jsem vzhůru, déšť bubnuje na střechu auta. A jéje, to se mi vstávat teda nechce. Naštěstí pršet brzo přestává, tak do toho starý brachu. Jdu nejdřív omrknout nejbližší strom a pak na procházku.Zkouším dělat nějaké fotky, baví mě to víc a víc. Pak nahazuji na stejném místě, než jsem šel do hajan. Odhaduju tak pět sekund a byl tam. Zase kapřík kolem dvou kil. Bojuje hezky, chvíli si říkám, že by mohl být i větší, ale není. Balím to, jedu zpět na řeku. Proud nabral na síle, po hladině jdou sem tam i chuchvalce pěny. Zlom nechávám tedy být a jdu až za stromy. Na druhý nához pozoruju, jak se vlasec střídavě napíná a povoluje... následuje zásek a je tam. Krásný říční cejn kolem 60ti cenťáků, krásnej. Pár fotek a čau. Pod stromy je asi třicetimetrový úsek, který se ze břehu nedá chytat. Rozdělávám nějaké krmení s tím, že zkusím ryby přilákat ke mně. Mám sice nějaké potahy, ale ryba už nepřijde. Tedy na řece konec. Rozhoduji se pro rychlou akci a jedu zpět na slepé rameno. Potichoučku jsem se přikradl k vodě, kukuřice je ještě pod háčkem, tak rovnou nahazuju. Ani nestačím našroubovat na ručku hlavu podběráku a už tam visí. No, táhne pěkně. Cítím, jak se snaží zamotat do rostlin u dna, ale na tohle je ještě brzo. Později v létě je to tady tak zarostlé, že jen na málo místech propadne nástraha až ke dnu, teď je ale situace jiná a tahle finta nefunguje. Kapříka vyvádím a podebírám jen hlavou podběráku, kterou držim v ruce. Má asi 2,5 kg a jede se mnou. Chytám mu ještě brášku kolem 1,5 kila, ten jede taky se mnou. Doma je čistím a porcuju, dělám polívku a zítra bude oběd pro babičky a dědu, už nějaký čas poptávají, tak snad jim bude chutnat.

Tentokrát jsem zvolil jiné místo, jel jsem se podívat asi 500m proti proudu až skoro k ohybu řeky a nestačil se divit. Každých 20 - 30 metrů stál u břehu hezký tloušť. Hliněné břehy tu jsou skoro tři metry vysoké, takže dostat se nepozorovaně dolů k vodě není úplně lehké. Takže jasná volba. Osmička háček, na něj kousek bagety a šup tam s tím. Nechal jsem to splavávat asi 20 metrů, pak jsem to přitáhl zpět. Celou procedůru opakuju ještě jednou a při zastavení bum ho, je tam. Poctivých 53 čísel, bříško má natlačené, dobře vím čím, když se vítr utiší a hladina je klidná, je vidět celé hejna líhnoucího se hmyzu. Že bude rybka trochu slušnější jsem věděl hned po záseku. Držela se celou dobu u dna, tah souvislý a silný. Na tenhle proutek dobrý soupeř.

Loveckou touhu jsem ukojil, převázal to a dal tam peletu. Zakrmil jsem si dvě místa, jedno před stromy, druhé za nima, nahodil na tom prvnim a teď tady čekám. Skoro hned po náhozu přišel hrčák, ale než jsem vstal, ryba se vypla. Na uklidnění jsem si naordinoval pixlu rybiček a kus bagety, pak konečně pivko. Jenže jsem debil, pivo jsem postavil vedle sebe na kameny, vítr ho shodil a i když to jenom ťuklo, rozbilo se... fakt debil. Teď ještě ať si pořežu prsty při sbírání střepů a bude to dokonalé. Sice zamrzí, ale náladu si zkazit nenechám. Sedím, poslouchám skřivany a pozoruju tlouště, který se přede mnou na chvilku ukáže, jako by se líně převaloval těsně pod hladinou. Přemýšlím, jestli mám radši zkusit kukuřici, je mi jedno, co chytím, ale přece jen solidní rybka a trocha toho adrenalinu... to by nebylo špatné. Přesedám tedy za stromy, tentokrát s kukuřicí pod háčkem. Napravo pod stromy dovádějí oukleje a tlouštíci, mám pocit, že dnes už nic nechytnu. Pozoruju ty kvanta hmyzu všude kolem, dnes mají ryby opravdu prostřeno. Sice jsem debil, ale ne úplný, v autě jsem měl ještě jednu plzničku. Tak ještě počkám, sedím u vody a je mi fajn, od zítřka zase do práce, na chvíli bude s rybama konec.

Dlouho se nic nedělo, takže jsem se přesunul znovu o kousek níž po proudu, kde to vypadá, že je na dně nějaký zlom nebo tam jsou zřejmě nějaké větší kameny. Na povrchu se totiž voda točí a u břehu po mojí pravé straně je vracák. Ten nechávám být, nahazuju jen trochu šikmo po proudu pár metrů před sebe. Proud je tady mírný, dokonce i malé olůvko (15 gramů) drží. Tentokrát jen pelety a pod háček (solidní osmička) taky, návazec prodlužuju na 70 cm. Po půl hodině to sebral tloušť, stejný jako ten dnešni první. Za další půl hodiny hokejka, prut mám hned v ruce. Tentokráte je to jiný tah, hned tipuju na kapra. S pinem si to vychutnávám, brzdím levou rukou, veškeré výpady končí jen krátkým protočením a jelikož výbavu mám tentokrát o poznání silnější, klidně se do toho opřu a moc prostoru milému kapřikovi nedávám. Proutek pracuje na jedničku, za minutku nebo dvě je v podběráku. Vynáším ho až úplně nahoru, sice koukám trochu překvapeně, že vypadá dost podobně jako ten minule - stejná velikost a zbarvení, lysec a stejná stavba těla (až doma při porovnánvání fotek vidím, že jde o dvě odlišné ryby). Tak tohle je krásná korunovace mého dnešního výletu, mám velikou radost. Balím a jedu, kolem sedmé jsem doma. Jak mi to ze začátku na řece moc nešlo, tak snad už jsem trošku pokročil. 

Dopoledne jsem dodělal kuchyni pro mou drahou polovičku v její nové kanceláři a za odměnu jsem si naordinoval rychlý výlet k vodě. Už při práci jsem přemýšlel nad tím, že všechny ty pelety a zbytky boilies, které jsem tam ještě včera večer před odjezdem naházel, by mohly přilákat i něco jiného, než jen cejny... Asi o půl čtvrté jsem byl na místě. Po hodině první záběr, opět bojovný cejn kolem 60ti čísel. Nádherný a zdravý, super zdolávačka. Další dvě hodiny nic. Už jsem byl pevně rozhodnutý, že to zabalím a popojdu kousek proti proudu. Najednou špice ohlá, prut letí málem do vody. Prvních pár sekund nemůžu nic dělat, ryba si bere vlasec a já jenom trnu, aby se nevypnula nebo aby se nepřetrhl návazec (FC 0,22)... teď nejenom, že si furt bere vlasec, ale jede i proti proudu... kuriozní myšlenky se mi honí hlavou... kapr? parma? sumec? Po další minutě už ho vidim. Pomalu ho pumpuju ke mně. Kapr. Krásný lysec. Odhadem 4 kg. Zdravý, vybarvený, prostě nádhera. Je to až zázrak, že takhle malý háček (mám tam dvanáctku, menší už ve výbavě nemám) dokáže udržet takovou sílu. Kapřík leží nehnutě v síťce a trpělivě čeká, než si ho ten magor (tedy já) vyblejskne. Ví, že ho pustím, tak sebou nemele. Tak šup s tebou do vody. Zamával mi ocasem a byl pryč. Zůstal jen adrenalin a zážitek. A vzpomínka: můj úplně první říční kapr. Sedím na břehu, vychutnávám si kafe. Sedím tam velmi velmi spokojen... A pak už nic. Ještě jsem to asi 1 km proti proudu obhlídnul, našel dvě slibná místa. Tentokrát se mi ale klepat kosa nechtěla, balím a o půl deváté jsem doma.

Tentokrát jsem vyrazil na proudný a hluboký úsek. Inspirován krátkými filmy od MM, naházel jsem do vody půl kila kukuřice a pelet, rozdělal krmení, navázal stovku krmelec a hurá na to. Po hodině první malý tlouštík. Po dalších dvou hodinách slibný záběr, zásek sedí. Odpor docela veliký, cítím, jak ryba škube hlavou. Ty jo, co je to? Táhnu rybu ke břehu, je teď asi necelých deset metrů po proudu ode mě. Už ji vidím. Cejn. Pravý říční cejn kolem 60ti čísel. Tak klobouk dolů, bojoval teda pěkně. Přikrmuju a čekám až do tmy. Přichází znovu razantní záběr. Další cejn, ještě větší než ten první. Pouštím ho a balím. Je pět stupňů a už necítím nohy. V autě zapínám topení na maximum, tak jsem zkřehlý. O půl jedenácté jsem doma.