Ve středu celý den pršelo a Katja měla volno, takže na ryby ani pomyšlení. Ale dnes je to jiná. Kolem desáté jsem na místě. Než jsem minule opustil bojiště, putoval tam zase kýblíček partiklu. Teď jsem si místečko prohodil vařenou kukuřicí, pod háček osvědčené dvě zrnka a šup tam s tím. Netrvá to dlouho a na místě se objevují bublinky, ale záběr nepřichází... Až asi za hodinu vytahuju cejna a to bylo vše. No teda, docela zklamáni... balám. Přemítám, co bylo špatně. Možná, že nic... možná, že úplně všechno. Teď už je to jedno.

Večer jsem kolem osmé zase na místě činu. Pozoruju vodu a znovu přemýšlím, co možná dělám špatně. Z dumání mě vytrhne hrčák... na to, že má ten kapřík maximálně tři kila se pere šíleně, ale nakonec to vzdává. Rychlá fotka a čau. Sedím ješě asi hodinku, ale nic nepřichází, klasika. Tak to byl můj týden. V pátek, sobotu a neděli se už na ryby nedostanu. Cílová ryba velký kapr nebo amur se nekonala, ale stejně jsem měl zřejmě víc štěstí než rozumu a chytl jiné krásné ryby. Přesto se však vkrádá rozpačitý pocit, věnoval jsem tomu dost času, pravidelně krmil a věřil... a přece se voda zase ukázala v úplně jiném světle. Abych pravdu řekl, nejsem z toho vůbec rozumný. Co už no, jsem prostě houby rybář, zřejmě mi unikají určitě souvislosti, které asi ani nevnímám...  Tak zas někdy vy potfory slizký.

Kolem deváté jsem na místě. Bez zakrmení nahazuji jen dvě zrnka kukuřice pod háčkem. Ani ne pět minut RRRRRRR, je tam. Stálý souvislý tah dává tušit, že tentokrát to nebude zadarmo. Zkouším rybu přitáhnout více ke mně, kupodivu to jde dobře, ale v travinách nastává peklo. Kapr se snaží zavrtat vší silou do rostlin v okruhu asi čtyř metrů. Zřejmě jsem si toho nebyl vědom, ale o co více se kapřík snažil vymanit z nadvlády té neznámé síly, která ho táhne ke břehu, o to více jsem pravděpodobně stupňoval tlak. Proutek je už dost ohlý, kapřík teď vyrazí mohutným výpadem z travin ven na volnou vodu. Vidím to znovu a znovu: jedno, druhé, třetí máchnutí velkou ocasní ploutví a ozve se onen strašný zvuk, který připomíná prásknutí bičem... Jen stojím a koukám tam, kde ještě před chvílí byl... tohle bolí. Prostě jsem to přepálil... měl jsem ho nechat, vždyť tam nic nehrozilo... jsem to ale vůl. Ještě asi hodinku sedím, ale je mi jasné, že po tom rámusu je to tak poplašené, že to nemá cenu. Než odjíždím, putuje do vody zase celý kýblíček vařeného partiklu.

Kolem páté večer jsem zase na místě. Doma jsem dostal povolení, takže plánuju, pokud se něco nepokazí, tady zůstat přes noc. Všechno připravuju, mezitím první ryba na břehu - větší plotice. Po nějaké době, kdy jsou na špičce vidět jen nesekatelné drbance, přichází silnější záběr a zdolávám úplně prvního lína z této vody. Tahle ryba je tak nádherně vybarvená. Líni patří bezesporu k našim nejkrásnějším rybám. Pak se dlouho nic neděje. Jelikož se nudím, tak se střídavě něčím cpu nebo si čtu. Nebo obojí. Až kolem deváté přichází jízda, je z toho kapřík kolem tří kil. No, snad se to teď rozjede. Ale pin se rozhrčí znovu až těsně před půlnocí. Ryba je hned u hladiny a zdolávání provázejí cákance hned nalevo hned napravo... vidím podlouhlé tělo.... sakryš co je to, mladý amur? Ne, je to candát, regulérně seklý za hubu... to jsou mi věci. Krásných 73 cm. V rozrušení nedávám pozor, aspoň mi to bude ponaučením pro příště. Chci mu vytáhnout háček, ale v momentě, kdy už mám ruku těsně u něj a chystám se ho uchopit, candát trhne prudce hlavou a trčící špička háčku mi rozerve bříško na palci... No super, krvácí to dost. Rybu nechávám v podběráku, jen síťku zatížím velkými kameny, aby neupláchnul. O zbytek se moc nestarám a mažu do auta, musím to něčím přelepit. Ale adrenalin dobrý. Fotky už horší, možná by mi někdo mohl prozradit, jak fotit v noci. Je něco po půlnoci, candát je v saku, palec v obvazu, tak to by bylo. Plán je chytat dál, ale kolem druhé přichází první déšť... takže konec. Balím, candáta beru s sebou. Je z něj oběd, u kterého se nakonec sejdou čtyři generace. No, bylo to velmi dobré, všichni jsme spokojeni a tak to má být.

No, koleno je v pořádku, musím pana doktora pochválit, už asi dest let jsem tohle koleno neměl tak v pohodě jako teď. Můžu být spokojený a velmi šťastný, že to takhle dobře dopadlo. Takže jsem si předsevzal poslední týden, co marodím, pojmout jako rybářský týden. 

Zrána jsem si zavezl kýblíček vařeného partiklu na své staré místo na kanále a poté se vydal směrem z města pryč. Po třiceti kilometrech jsem konečně na místě. Je chvilku před obědem, slunce se do mě opírá s takovou silou, až se ptám sám sebe, jak dlouho v těch broďácích vydržím... mám totiž jen neopreny. Po pivečku a jídlu se do nich soukám a lezu do řeky. Čekal jsem, že budu celkem rychle ochlazen, řeka je přece jen něco jiného než stoják, ale nestalo se. Nějaké místečka jsem si prošel, zaházel si (ještě jsem to nezapomněl, tohle je asi první chytání s muškou po pěti letech), nic nechytil (klasika), ale to neva. Bylo zajímavé si to takhle projít, zjistit si na těchhle flecích hloubku "na vlastní kůži" a podívat se na to všechno z trošku jiné perspektivy. Po hodině a půl balím, vedro je v broďácích nesnesitelné. Přejíždím jinam. Tady nechytám, ale všechny krámy a oblečení nechávám u auta a hurá do vody. Moje první koupání tenhle rok. A to máme prosím půlku července... jak že to bylo? "tenhle způsob léta ..."  

Vyráchal jsem se dost, je čas na nějaký serioznější pokus. Přejíždím asi o dva kilometry proti proudu, zakrmuju si flek a s kafíčkem a knížkou se odevzdávám pasivnímu čekání, zda ruka štěstěny zasáhne. Naházel jsem tam nějaké pelety a kukuřici z plechovky. Trvá to hodně dlouho, než se začne něco dít, ale pořádný záběr nepřichází. Když chci takhle zase vybrat z plechovky nějakou tu kukuřici, zjišťuju, že se mi tam zabydlel nádherný tesařík pižmový. No dobře dobře, tak tedy bez kukuřice to půjde taky. Po další hodině už ale milého tesaříka pomocí klacíku přenáším do trávy vedle mě. Netrvá to dlouho a vyleze si na mou tašku. Ta se mu zřejmě zamlouvá a za chvíli si vleze do první velké kapsy, jakoby mi signalizoval paráda, tady zůstanu na noc. Plechovka je mezitím už prázdná, ale opět ne bez života. Jak tak na ni koukám, vidím, že se sem tam zatřese. Později jsem si doma zjistil, že to byla myšice temnopásá, tu jsem snad taky ještě nikdy neviděl. Malá sympatická myška s výrazným pruhem na hřbítku. Na foťák je ovšem moc rychlá, takže se spokojuji s tesaříkem, je to model jak má být, ani se nehne. Jsem tady široko daleko sám, jen příroda a já. První pořádný záběr a je z toho cejn asi šeesát čísel. Vyháčkuju ho ve vodě a sám tam lezu taky. Ryby neryby, vedro je nesnesitelné. K mému překvapení, i když je tohle nejklidnější úsek řeky, ani zde nejsou žádné nánosy, jen šterk a hrubší kameny, což jsem nečekal. Procházím si takhle pěkný kousek řeky, nějaké zajímavé místo ale nenacházím, profil dna je tady celkem monotonní. Po koupačce dokrmuju a něco po půl deváté přichází razantní záběr, tloušť kolem padesáti čísel. Hezkej, takových tu mám už povícero. Kolem deváté balím. Krásně jsem si odpočinul. Doma na mě čekají pečená žebra a plzeň, život je někdy moc fajn.

Stále mám potíže s kolenem, i tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Kanál a podobné místa můžu zapomenout, příkré vysoké břehy bych teď asi nedal. Volba padla na tenhle revír, protože je tam jedno místo, na kterém můžu s autem skoro až k vodě. Cesta proběhla v klidu, žádná bolest, nic, tak snad to bude lepší a lepší... od operace je to necelé dva týdny, takže radši opatrně.

Měl jsem štěstí, tohle místo bývá často obsazené, dneska jsem ho pro změnu obsadil já. Sem tam vysvitne slunko, jinak je pod mrakem. Svěží větřík žene vlny šikmo do rohu nalevo ode mě, když se utiší, vidím tím směrem asi deset metrů od břehu na pár místech bublinky, no, tak snad tady jsou. Proutek je za chvilku ve vidličce, nástraha čeká na prvního zájemce... netrvá to dlouho a přišel kapřík kolem 30ti cm. Vyháčkuju ho ve vodě a nahazuju do stejného místa. Špička sebou drncá, pár vehementních potahů zkouším sekat, ale nic. Takhle to jde asi hodinu. Měl jsem tam peletu, přesedlám na kukuřici, uvidíme, co se stane. Asi po dvaceti minutách jde špice do hokejky, tentokrát jsem připraven a zásek sedí. Lin. Tak toho jsem nechytnul minimálně rok. Krásný, zdravý, zelenkavý s oranžovýma očkama, něco kolem dvaceti cm. Teda vyháčkovat takového línka není vůbec snadné, nejde držet (mačkat ho moc nechci), kroutí se a evidentně se mu to celé nelíbí. Po několika neůspěšných pokusech je naštěstí háček venku a línek zpět ve vodě. Tak už vím, od koho jsou ty drbance. Místo nechávám v klidu a nahazuji za pás podvodních rostlin asi 15 metrů napravo. No, dlouho se nic neděje. Najednou špice ohlá, jízda neskutečná, zásek a ryba je hned v travinách. Tak tohle už známe, prut úplně doleva, potáhnout, prut úplně doprava, potáhnout, prut úplně doleva atd. Asi za minutu je venku. Můj nejmenší kapřík letošní sezony, opravdové mimino. Teda kámo, ale rozjels to takovým stylem, až se mi srdíčko rozbušilo. Jsem potom nějaký utahaný. Nahazuju rovnou přede mě, s pejskem si dopřáváme svačinku a pak jenom ležíme vedle sebe a koukáme do korun stromů nad náma. Po chvilce mi tiché chrápání napoví, že už se dívá jen jeden z nás...

Přišel mi ještě hezký karásek, taky ryba o kterou zavadím málokdy. A úplně poslední: krátká jízda a zase kapřík dorostenec. Balím, ať jsem na večeři doma. Po cestě zpět přece jen koleno cítím, ale nic vážného. Plánuji příští vycházku. To mám za lubem něco jiného, už nějaký čas mi kvasí ve sklepě kukuřice. Půjdu na kanál na svoje staré místo. Večer zakrmit a brzy ráno začnu chytat. Snad už budu víc fit a nějaké to torpédo by se taky mohlo splést.

Dopoledne jsem měl nějaké běhání - koleno furt zlobí - ani jsem nějak nepočítal s tím, že se ještě dneska dostanu k vodě. Ale všechno vyšlo a tak jsem byl kolem jedné doma. Už včera jsem si uvařil kukuřici s pšenicí, takže jsem si naládoval takový menší kýblíček a hurá k vodě. Nejdřív jsem se vydal k mému místu, skoro všechno to tam naházel a nechal si jen pár zrnek jako nástrahu. Zpátky u auta nikam nepospíchám. Dělám nový návazec, dávám nový háček a všechno to v klidu prověřuju a prohlížím... co kdyby. Nástraha je jednoduchá, dvě zrnka vařené kukuřice a k tomu zrnko plovoucí. Fouká docela vítr, je zataženo, později má pršet, dokonce mají přijít bouřky. Auto ukazovalo 21 stupňů, určitě je mi to milejší, než ty vedra posledních pár dní. Tak tady teď sedím, nához byl sice trochu pochybný... při dopadu na hladinu vidím, že se to asi zamotalo nebo to aspoň tak vypadalo. Jenže na prokrmeném místě se dělají bublinky a nechci riskovat, že ryby novým náhozem poplašim, tak raději chvilku počkám a nechávám to, tak jak to je. Vytahuju deníček a přemýšlím, jak dlouho mi bude dopřáno tady zůstat, než budu muset zdrhnout před deštěm. Něco sepisuju a listuju různými příhodami, hloubám nad tím, kde jsem co zapomněl a RRR - krátké zabručení navijáku mě vytrhne z přemýšlení, beru prut a zasekávám. Nejdřív si nemyslím, že by to mohlo být něco slušnějšího. Ovšem svatý Petr mi hned ukázal, jak jsem se mýlil. Whooooosh - divoký výpad šikmo doprava... brzdím (až jsem si málem spálil palec) a zvedám prut do výšky, u hladiny dobře rozeznávám podlouhlé šupinaté tělo...tak přece jen jsem se dočkal. Pin se protáčí tak rychle, že musím brzdit opatrně levou rukou. Ryba teď jede do hloubky, je asi uprostřed kanálu. Držím, co to dá a skláním prut doleva, až je skoro vodorovně s hladinou. Amur opisuje oblouk a ukazuje se asi 20 metrů napravo ode mě u pásu rostlin lemujících břeh. Modlím se za jediné, ať drží háček. Jestli to totiž udrží háček, tak ho do podběráku dostanu, nemá se tady kde schovat. Na boční tah ta potfora reaguje a vrací se směrem ke mně. Ovšem sotva mě zmerčí, whoooosh a je zase pár metrů vlevo ode mě a cpe se zase do hloubky. Skláním udici napravo a snažím se ho dostat zpátky ke mně. Amur zase opisuje široký oblouk na jehož konci je zase u travin... jako ponorka, jen hřbetní ploutev prořezává hladinu. Proutek pracuje na jedničku, ale je to určitě i tím, že už ho mám delší dobu a věřím mu. Takže se do toho opřu, amur znovu proplouvá kolem mě a shhhhhhhhhh je zase někde u dna. Takhle se to několikrát opakuje, až poznávám, že výpady slábnou. Podběrák mám přichystaný a když ho znovu dostávám bočním tahem ke mně, zkouším, jestli to půjde. Napoprvé to neklaplo, amur opíše ještě jeden oblouk, ale napodruhé ho dostávám do ideální pozice a je to doma. Párkrát sebou vehementně mrskne, dostávám vydatnou sprchu, v holínkách mám nabráno, ale je mi to jedno. Panebože na nebi, svatý Petře díky. Vynáším ho nahoru, rychle nějaké fotky, měřím (95 cm) a zase dolů. Ryba už je teď ve vodě, držím ji jen za ocas, vychutnávám si to mírné vlnění toho obrovitého těla, ta barva, ty proporce... pak přichází silnější impuls a amur majestátně odplouvá do hloubky. Tak plav. A žij. A dík.