Plán padá, přes víkend z toho nic nebude. Takže jedině čtvrtek nebo pátek. Čtvrtek je ovšem špatný, teče mi z nosu, hlava třeští, z práce jsem doma něco kolem druhé. Padám do postele, probouzím se v pět, trošku lepší...ale na ryby? to ne... Pátek o poznání líp, sice jsem nachlazený, ale jo, půjde to. Po práci nejnutnější věci do auta a rychle k řece. Po cestě přemýšlím, jak moc bude hladina zvedlá, od soboty prší, sice ne moc, ale skoro nepřetržitě. Přivítá mě asi o metr více od minulého stavu. Hm, tak to bude těžké, dávám malé pivko a přemýšlím, jestli to má vůbec cenu. Proud je silný, že bych tam neudržel asi ani největší zátěž, co mám s sebou. Jakže to v té jedné knížce bylo? Při takovém stavu se ryby tlačí ke břehu, kde proud není tak dravý... tak za zkoušku nic nedám.

Vybírám si první dvě místa, na každé vyhážu deset malých baitdropperů konopí. O kus dál se mi zamlouvají další dvě místa, zakrmím stejným způsobem a až o notný kus dál nacházím další dva fleky. Jako poslední si nechávám místo, kde jsem minule vyplašil hezké dvě ryby. Celkem tedy sedm fleků, všechny maximálně na délku prutu od břehu. Za prvé dále od břehu to už teče moc, za druhé přesnost zakrmování a nahazování je sto procent, a to i když už bude tma. U každého místa pokládám nahoře na břehu do trávy nějaký naplavený kus dřeva, abych to ve tmě našel.  Zpátky u auta zjišťuju, že mi to celé zabralo asi hodinu času, tak sedím, popíjím čaj a asi za další hoďku začínám zase krmit. Tentokrát mi celé zakrmování zabralo jen něco přes půl hoďky. Pomalu se smráká, sem tam trochu zaprší, ale teplota neklesá pod dvanáct stupňů... tak nějak začínám věřit, že by se mohlo i něco podařit. Po asi další hodině probíhá poslední zakrmování, na posledních třech místech už skoro nic nevidím. Začínám být i přes nachlazení celkem optimistický a i docela napjatý, takhle jsem ještě nikdy nechytal, víc jak pět hodin u vody a ještě jsem ani nenahodil. Prý je tenhle způsob lovu hlavně o trpělivosti, je potřeba vydržet a nepokazit si to předčasným náhozem. Parmy musí získat k nenadálému zdroji potravy důvěru a k tomu si dopomáhám právě touto metodou. Pokud bych zakrmil a nahodil, je docela možné, že by se nějaká ryba spletla, ovšem tím pádem je vymalováno, tento zdroj potravy si rybky spojí s nebezpečím a přesunou se jinam. Navíc ta první ryba nemusí být parma, ale třeba tloušť, jak tomu často bývá... Tedy opakovaným zakrmováním vlastně odbourávám nedůvěru ryb, mělo by to dokonce fungovat tak dobře, že z jednoho místa se pak dá chytit i více ryb... tolik alespoň teorie...

Tak tedy ještě jednou všechno kontroluju a jdu na to. Každému místu dám asi patnáct minut, pak se přesunu na další. První flek, kousíček před velkým stromem, jeho větve jsou asi jen půl metru nad hladinou. Jsem napnutý... šíleně...až do konečku prstů. Ale po patnácti minutách, kdy se nic neděje, je čas místo opustit a na řadě je další flek. Je uprostřed mezi dvěma starými vrbami, které teď při velké vodě sahají svými větvemi až do vody - ideální místo. Opatrně to tam posílám a čekám záběr každou chvilku. Jestli něco přijde, tak to bude mazec, na každou stranu mám maximálně pět metrů prostoru. Ale ani tady se nic neděje. Tak tohle je škoda, těmhle dvou flekům jsem věřil nejvíc. Tak dál. Flek číslo tři je minimální vybočení břehu, kousek za ním je asi metr široký pruh klidnější vody, určitě dobré místo, navíc minule jsem tady dostal hezkého tlouště. Ale ani tady se nic neděje. Pomalu mě opouští optimismus. Flek číslo čtyři, velmi podobný jako flek číslo tři - i tady uběhne čtvrthodinka jako nic a záběr žádný. Jen proplouvající bobr se mě leknul a šplouchnul sebou takovým způsobem, že to slyšeli asi až v Hamburku... No nic, balím a k dalším místum se přesouvám i s autem. Jsou skoro všechny stejné, jsou to proluky v zaplavených travinách s kamenitým dnem. Leži docela daleko od sebe, protože pár míst se mi jevilo ve tmě nebezpečných, jeden blbej krok a jsem tam... Tak teď flek číslo pět. Začínám se modlit. Ale patnáct minut je v tahu a nic. Tak dál, vydržet a nevzdávat to. Ale i tady nic. Poslední flek. Sedím dlouho, prší teď víc, ale jsem rozhodnutý vytrvat. Kolem jedenácté to vzdávám. Mohl bych se teď vrátit úplně na začátek a odchytat ještě jedno kolečko, jenže nemám sílu. Jsem utahaný, unavený a z nosu mi zase teče, hlava třeští. Navíc mě čeká ještě hodina autem domů, nemůžu tu nechat všechno...

Po cestě zpět se uklidňuju, při obíibené muzice se i usměju. Jo, i tak to bylo docela vzrůšo. A že jsem nic nechytnul? Jo bylo by to krásné, si takhle něco načíst z knížek a bum ho, hned první výprava a úspěch. Jenže asi jako všechno, bude to chtít investovat trochu víc času a získat taky nějaké zkušenosti. Vždyť kdo ví, dneska jsem si vybral fleky podle mého nejlepšího mínění a je docela možné, že místní rybáři by si jen poklepali na čelo...

Sobota byla o doplňování energie (kachnička) a tekutin (pivečko). Dnes ovšem Katja při snídani nadhodila, že bychom se mohli jít někam projít... Zavezl jsem ji tedy tam, kde jsem chytal v pátek a prošli jsme se tentokráte po druhé straně řeky, kde jsou jen louky a remízky. Měl jsem tak možnost vidět to všechno z jiné perspektivy, navíc jsme pozorovali volavky, káňata a vyplašili sovu, zkoušeli chytat padající listí a žvatlali o všem možném... bylo tam fajn a nakonec jsem ukecal půl hodiny. Tentokrát si vybírám malý polostrov u železničního mostu. Na peletu nemám ani potah a tak dávám na háček kousek bagety. Pět minut - bing! následuje nádherný souboj - skoro jsem ho ztratil v travinách pod nohama, ale nakonec jsem ho z tama jaksi vymotal... padesát tři čísel... kouknu k nebi, díky moc! A pak jsem na vteřinku svatého Petra spatřil, a než zmizel, tak na mě jedním okem mrknul...