Konečně znovu na rybách. Tentokráte zase pěkně postaru na nějakého kapříka. Jelikož to má být blesková akce, tak volím menší vodu a kukuřici.

Vybírám místo po větru - sice to tady ještě leží ve stínu, ale brzo už se dostane sluníčko i sem, takže pár hrstiček asi 5 - 6 metrů od břehu a pod háček dvě zrnka a už si hezky vychutnávám krásný den v podzimní přírodě. Jo bylo by to fajn potahat si něco slušnějšího a tajně doufám aspoň v násaďáka. Hodinku se nic neděje, tak to raději převážu na nejmenší háček, co najdu a pod něj pak jen jedno zrnko. No a světe div se, za půl hodinky je z toho poctivá jízda. Ryba se drží u dna, takže si troufám pomýšlet fakt na něco slušnějšího. Výpady jdou sice ubrzdit docela dobře, ale přitáhnout ji není tak lehké. Po pár minutách se opravdu můžu zaradovat. Vzhledem k tomu, že tady nepřežijí násaďáci organizované nájezdy bobkařů všeho druhu víc jak rok, tak se jedná o trofejní rybku a na břehu naměřím 72 čísel a něco přes 8 kilo... tak tenhle krásně vypasený lysec mi opravdu udělal moooc velkou radost. Pouštím, balím, skok do lesa nedaleko, ale jen pýchavky. Neva, moc fajn to bylo.

Trochu ztřeštěný nápad, ale proč to nezkusit... asi dva týdny zpět jsem ve sklepě znovunašel vodotěsný vak od firmy Ortlieb... už dlouho jsem přemýšlel nad tím, že by nebylo marné zkusit ty fleky, kde chytávám, z druhé strany. Na místě se mi do toho moc nechce, ale nakonec se přesvědčuju, balím a jdu na to. Celkem jsem musel částečně přebrodit a částečně přeplavat čtyřikrát, ale vzhledem k tomu, že máme třicet stupňů, tak ok. Hned po levé ruce mám vzrostlou starou vrbu... i když ji ta bouřka měsíc a půl zpět hezky dolámala (doufám holka, že ještě vydržíš, nerad bych zakončil svou pozemskou pouť zrovna takhle) trochu stínu tu je. Dávám do vody chladit pivko, zakrmím a jdu se projít. Zjišťuju, že jediné místo, na které si v noci troufám, je to, kde jsem se usadil, zbytek je dost risk, takže ležím ve stínu, ukusuju z řízku jak sloní ucho a zapíjím to dvanáctkou. Sem tam zase zakrmím, okoupu se a zase nanovo... až se na norka přišel podívat opravdový norek, kterého se mi tentokrát podařilo cvaknout.

Teprve až se setmí, nahazuju. Všechno cajk, první záběr přichází něco po půlnoci a je z toho tloušť něco přes pade. Dokrmuju,, sem tam pochrupkávám, sem tam si čtu, skrz korunu a listí koukám na hvězdy, dnes je to fajn, skoro bych řekl, že vidím mléčnou dráhu pouhým okem, ale to asi ne... nebo? Pouštím si na chvilku hudební doprovod... miliony světů nahoře, dole se na mě valí mlha. Kolem čtvrté znovu krátká jízda... podle mě stejná ryba, kresba šupin dost podobná a ranka v koutku. Zajímavé. Pak kolem půl sedmé přerušovaná jízda, znovu velmi podobná rybka, která se se mnou celkem poprala a kolem půl deváté krásná jízda a tentokráte klidný těžký tah a ryba zůstává v hloubce. Celé jsem to tady včera odpoledne ve vodě prošel, není tu nikde žádná vázka, taakže jsem trpělivý. I tak to netrvá dlouho a do podběráku vklouzne moc hezká rybka, fakt paráda. A dost. Balím, tentokráte přepravuju všechno na třikrát, něco po desáté jsem doma. Moc povedená noc.

Tentokrát se vydávám o pár kilometrů po proudu výš ... jsem z šichty nějakej utahanej, ale zkusím vydržet až do noci, tak uvidíme. Jezdím asi hodinku, ale místa, které jsem si vytipoval na mapě, se mi moc nepozdávají, až teprve směrem skoro u vísky Podelwitz se mi zamlouvají dva fleky. Ty si taky zakrmím a pak asi dvě hodinky brouzdám kolem řeky a hledám další možnosti. Kolem šesté si sedám na první místo a během chvilky mám několik solidních hokejek od menších tlouštíků. Až už je šero, jdu na flek číslo dva, od kterého si slibuju víc - rozmezí hlubší tišiny a celkem rychlého proudu. Dávám tam čtrnáctku peletu a asi za deset minut se pár metrů po proudu hodí ve vlnách ryba, po dalších pár minutách ještě jednou. Přehazuju tedy trochu níž a za chvilku se naviják rozhrčí a prut jde do parádní hokejky. Rybka je v proudu těžká, navíc vjela asi pod nějaké traviny, protože směrem ke mně s ní nedokážu pohnout - naštěstí jsem byl zase jednou při výběru místa prozíravý a můžu sejít pár metrů po proudu. Na tenhle úhel tahu už nemá protivník pádnou odpověď a tak končí brzo v podběráku. Štíhlá protáhlá rybka z proudu... radost. Sice jsem už tajně doufal v něco jiného, ale snad příště. Přesunuju se pak zpět na první flek, ale buší do toho jen malé rybky... nevadí, společnost mi dělají měsíc a hvězdy, které sem tam problesknou skrz košatou korunu staré vrby pod kterou ležím. Něco po jedenácté jsem doma.

Chvilku před šestou už u vody, tentokrát znovu na stejný úsek. Čekám ještě chvilku, než bude víc světla a taky trochu víc tepla... auto ukazuje osm stupňů... brr.... Pak se vydávám na procházku s kbelíkem pelet a zakrmím si tři fleky, které se mi docela pozdávají. Nejlepší z nich je kousíček od auta, tam jsem si stopro jistý, že něco přijde. Pak si sbalím nejnutnější a hurá na procházku - jdu asi o dvěstě metrů dál, než když jsem tu byl minule. Vodou a mokrou trávou se pak vracím směrem po proudu a hledám tišinu nebo překážky ve vodě. Pod háček peletka, trochu zakrmit a uvidíme... a taky že jo, celkem rychle do toho něco drbe, takže rybky tady budou. Asi za dvacet minut krásná hokejka a rybka bojuje jako blázen, takhle mi protočit pin... to od tloušťů neznám. Krásná zdravá ryba, rychle cvak a zpět, ať nám hezky roste dál. Asi o dalších dvacet metrů dál to zkouším ještě jednou - průběh jako přes kopírák, ryba stejně velká, stejně krásná a zdravá, prostě paráda. Sem tam vykoukne slunko, sem tam jemně sprchne, zkouším ještě chvilku, ale nakonec se vracím k autu, znovu zakrmuju první tři fleky a pak si zajedu na snídani. 

Zpět v přírodě nechávám auto stát na kraji lesíka a jdu se nejdřív projít - nic se nemá uspěchat. Pak zpět k vodě, měním celou montáž - předtím jsem si rozmočil nějaké peletky, teď k tomu přisypal trochu krmení a tohle budu ládovat do krmítka, ještě nový návazec a jde se. Tašku a oblečení nechávám nahoře a jen s prutem a podběrákem pomaloučku, tak tiše a klidně, jak to tady jen jde, lezu dolů. Tak - nához sedí... ještě nemám prut ani ve vidličce a už mi ho rybka rve z ruky, ale ouha, záhy se vypíná a já ještě k tomu váznu a celé to trhám... panebože to ne, takhle to poplašit. Co už, rychle nová montáž - to se snadno řekne, ale úplně cítím, jak se celý třepu. Za deset minut znovu nahazuju. Ještě ani nesedím a pin se rozezpívá tou nejkrásnější melodií, co znám... ALE... zásek jde do prázdna, jen velké kolo na hladině pár metrů ode mně dává tušit hezkou rybku... a zase visím... a zase trhám. No to nééééé, to snad není možné... chvilku si rvu vlasy, co jsem to za deb... , ale nakonec se vzchopím a znovu to rychle navážu... sv. Petře slyšíš? Prosím, takhle to přece nemůže skončit... a taky že ne, za dalších deset minut se špička ohne, zásek sedí, nikde neuváznu a po krátkém boji je přede mnou nahoře v trávě krásná třapadesátka... Petrušo jedna, já ti tak děkuju... nádherná ryba, mohutná, prostě radost pohledět. Teď už je mi všechno jedno, jsem doslova ukojen. I tak se vydávám na druhý prokrmený flek, ten je nakonec flop a poslední zakrmený flek vydává jednu menší rybu. O něco později si zase sedám na to první místo, že si budu číst. No, nebudu, evidentně jsou tam furt ryby... první zásek se nepodařil, ale druhý už sedí a znovu celkem slušná rybka na břehu... den superlativ. 

Seberu zbytek energie a jdu se ještě jednou projít a kousek od potopeného stromu z minula dostávám další rybku... to jsem ještě nikdy nezažil, celkem šest ryb... normální je u mě jedna, dvě to už je svátek, šest asi sen... Ještě se rozhoduju pro násaďáka z nedalekého slepého ramena. Sice mi to komplikujou sumečci, ale na jednom fleku pod stromy se dělají bublinky a tak rychlý přesun a přesný nához slaví úspěch. Bitva je to brutální, avon je ohlý snad až k rukojeti, ale nemůžu pustit ani píď... nalevo i napravo jsou ve vodě větve a to by byl konec. Ůplně cítím, jak je skoro všechno nadoraz, ale dobře jsem nakoupil, cajk drží fest a tak se v podběráku ukáže hezký lyseček. Přemýšlím, že bych ho i vzal, ale ne, dnes není nálada na zabíjení, tak plav ty jeden a příště buď chytřejší. Ještě poslední fotka magické scenérie směrem k Püchau, ale teď už fakt domů. Unavený, ale šťastný... dobře se dnes bude spinkat...

Někdy nerozumím sám sobě... na ryby se mi chce, ale vyrážím až kolem desáté dopoledne... a k tomu nevímkolikrát nerozhodnutý kam to vlastně pojedu. Asi stárnu a blbnu.

Nakonec se rozhoduju pro řeku. Za prvé - docela decentní průtok slibuje možnosti prozkoumat nové místečka a za druhé sedět tupě u prutů a čekat na záběr se mi dnes opravdu nechce.

Po příjezdu si zakrmuju jedno místečko na hlubším úseku... prostě jen pár hrstí peletek, nic víc. Pak si sbalím fidlátka a jde se. V mysli mám flek, kde už nějaké rybky mám, od něj se pak zkusím posouvat po proudu dolů. No zarostlo to hezky, chvilku mi trvá najít ten správný průchod, ale nakonec sedím. Ale ne dlouho, první rybka tloušť těsně pod pade. Ok, přesouvám se asi o padesát metrů níž, zakrmuju zase peletkama a sladkou kukuřicí a asi za půl hoďky se špička ohne a je tam. Něco málo přes pade, hmm, zajímavé, to jsem zvědav, kde to dneska skončí. Ale pak se hodinku nic neděje a tak balím a vracím se k autu. Připravím si sváču a odeberu se s vidinou hostiny na flek, co jsem si prokrmil jako první. No, ani jsem nedojedl první krajíček chleba a je tam. Na dně jsou nějaké traviny, cítím jak vlasec o něco drhne. Pak to najednou brnkne, já se leknu, že se ryba vypla, ale naštěstí je to obráceně - povolily traviny, ryba stále na prutu, uf. Moc moc pěkný tloušť, jde vidět, že se tady má dobře. 52. Hmm... znovu nahazuju,dojídám, dávám pivko beng! Je tam. Ale jen chvilku, tentokrát se ryba vypla. Zkoumám háček, no je na čase to převázat, což je vše dílem okamžiku. Zpátky u auta civím chvilku do pomalu protékající vody kolem... kam teď?... nakonec se rozhoduju vrátit se k jednomu velkému stromu ve vodě. A dobře dělám. Na nový forpas dávám dvanáctku peletu a do půl hoďky je tam. Ne tak masivní jako ten minulý, ale 55 mi dělá moc velkou radost. Moc zajímavá ryba. Sedím pak až do dlouho, hejna ptáků přelétávají hned sem, hned tam... do toho labutě, kormoráni a ledňáčci... je mi zima, ale ještě chvilku... až už nakonec musím. Cestou k autu rudý proužek nad celou tou zelení... tak jo, tak dík a zase brzy.