Jednu nespornou výhodu tyhlety zápisy mají, můžu kouknout zpět a najít si, jak jsem chytal ve stejnou dobu minulý rok. Nějakou inspiraci jsem v neděli odpoledne opravdu našel a zvolil pak následující plán: večer tedy zakrmit a v pondělí, jelikož mám volno, sklidit úspěch a slávu... jenže v neděli večer jaksi vyhrálo pohodlí domova a pivko...

Ale v pondělí jsem i tak před šestou ráno u vody. Mám s sebou jen partikl. Vybírám tři fleky, každý z nich prokrmím asi čtyřmi velkými hrstmi. Je krásně, sluníčko už vyšlo, všude zpěvu a té zeleně, radost pohledět. Po necelých čtyřiceti minutách jdu vždy na další misto. Kolem deváté balím, nepřišel ani potah, s čímž jsem i tak nějak počítal. Rybám je třeba dát čas. Mizím s tím, že kolem šesté večer se vrátím.

A dobře jsem udělal, lepší to bý nemůže. Sluníčko se střídá s těžkými mraky, sem tam spadne pár kapek. Příroda jakoby třeští, toho křiku a zpěvu, šramocení v křovinách, nad hladinou i tady, kde sedím, krouží freneticky hejna hmyzu... Pod háček jdou dvě zrnka kukuřice a očekávání roste. Ale po půl hodině to balím, dokrmuju (tři hrstičky) a jdu na flek číslo dvě. Tady to proběhne úplně stejně. Jdu asi o dvěstě metrů dál na poslední flek. Jdu pomalu a hledám na vodě něco, co by prozradilo přítomnost ryb. Ale voda stále mlčí. Tak tedy poslední šance. Tohle místo jsem zvolil ne protože je to tady jiné nebo že bych předpokládal ve vodě nějké úkryty a překážky, ale čistě z pragmatického důvodu: nikdo sem totiž nechodí. Zatímco ty první fleky (a i ty další v okolí) nesou známky přítomnosti jiných rybářů kolegů, tady nic takového není, protože je to zřejmě pro většinu z nich od auta už moc daleko. Ale ani zde není vidět žádný pohyb, nic, co by naznačovalo, že se tam dole něco děje. Ale přece... nesedím ani deset minut, prudké škubnutí prutem a RRRRRR, zásek, je tam. Ryba si to šine doprostřed kanálu, kde ji zastavuju. No, tohle už je jiný tah, následuje pár prudších výpadů, dokonce i pin se párkrát protočí. Kapříka už jsem zahlédl, není nějaký veliký, ale je to bojovník a rve se tedy pořádně, všechna čest. I tak je ale do dvou minut po všem. Hezky stavěný lysec, nahoře si dělám pár fotek, scénku mi nasvěcuje sluníčko, prostě nádhera.

Přesouvám se na flek číslo dva. Sedím ani ne deset minut a vlasec spadne do průvěsu, okamžitě sekám a během pár sekund končí v podběráku kapřík tak kilo a půl. Balím a jdu na poslední místečko. Pár metrů po moji levé ruce je na břehu ožraný tolstolobik, jeho přítomnost doslova pociťuju, hlavně když z toho směru zavane větřík. Otevírám si termosku s čajem, abych to aspoň na chvilku něčím přebil, ale už si nenaleju... kapřík se po záseku drží v travinách, ale moc šancí mu nedávám a je brzo venku. Hezké zakončení. No, po těch několika takových nic moc výpravách, kdy už jsem přemýšlel i nad tím, že mi tenhle rok asi nebude přáno, se to nakonec hezky rozjelo. Tři hodinky, tři ryby, paráda.