Hned včera jsem zajel pro nový lístek a povolenku a pak se stavil na malé pískovně nedaleko kanálu. Minulý rok jsem tady už v březnu lapil nějaké kapříky, a protože se nám udělalo na leden krásně teplo, byla by chyba to nezkusit. Foukal hodně vítr, ale sem tam vylezlo slunko a bylo fajn. Rybku jsem nechytl, ale než jsem to sbalil, zakrmil jsem si jeden hezký koutek s tím, že se sem brzy ráno vrátím. A tak jsem tedy kolem jedenácté (... prej brzo ráno) na místě, pod háček jedno zrnko a je to tam. Netrvá to ani pět minut, kroužek se přilepí k prutu, pin jemně zavrčí a už mám na prutě první rybku v tomto roce. Je to určitě kapřík a cpe se hned dprava, pak zase doleva. Jezdí a hledá, kam by se schoval, ale i s tenkým návazcem to netrvá dlouho a můžu si ho cvaknout. Krásnej. Tak tedy konečně. Takovou dobu bez rybky, až teď se na mě zase usmálo štěstí. Chvilku uvažuju, že to v té euforii rovnou zabalím, ale pak si říkám, že počkám ještě na jednoho. No a za půl hodinky kroužek poskočí a pak pomalu stoupá, to už mám prut v ruce a po záseku se u hladiny objeví podobný kapřík, jen tentokrát lysec. Tenhle volí jinou strategii - zajede zpátky ke dnu a tam se drží, co to jde. Proutek je krásně ohlý, ale odpor pomalu slábne, tak párkrát zapumpuju a už si loknul vzduchu. Následuje ještě poslední výpad a pak už je v podběráku. Pár fotek a čau, dík za ty hezké chvilky. Zahájená tedy na jedničku. Doma pivko a jsem moc moc spokojený.

Už v pondělí ráno jsem při předpovědi počasí přemýšlel, že takové podmínky hned zas tak nebudou a je třeba toho využít. A tak v úterý kolem jedné parkuju konečně na známém místě - tady jsem chytl první a zatím i jedinou parmu. Voda stále mírně stoupá a zároveň se oteplilo, prostě lepší to být nemůže. Mám super náladu, jsem si stopro jistý, že dnes něco přijde. Velký tloušť nebo konečně pořádná parma - podle toho taky volím taktiku a vsázím na boilies - velké a hodně provoněné sousta. Mám s sebou taky nový proutek - quiver, na ten jde smekací naviják a hážu to dál, spíš ryby hledám, než abych zakládal jedno prokrmené místo. Na chytání kolem břehu mám pak trošku silnější sestavu s pinem. Vybírám tři fleky, plánuju každému dát tak hodinku a půl a pak domů. 

Hezky tu je, krajina ponořená v tichu, sem tam nějaký ptáček, dokonce jsem svědkem souboje přímo nade mnou. Jeden takový drobek se snaží všemi silami, je až neuvěřitelné, jak na pár metrech letu dokáže měnit směr a dělat ve vzduchu doslova kotrmelce, ale jeho pronásledovatel jakoby to všechno znal a je blíž a blíž...

Jak plyne voda, plynou i mé myšlenky... už je to doba, co jsem si šáhnul na pěknou rybku, že by dnes konečně? Tady ale asi ne. Chytání je to dnes těžké, vodou jde spousta listí, travin a halůzek. Někdy to po nahození musím hned vytáhnout, jindy mi po nějaké chvíli málem sebere prut z vidličky chuchvalec travin. Měním místo, sejdu o třicet metrů po proudu, zde se řeka začíná rozšiřovat a proud je spíše u protějšího břehu. Ale i tady to musím často přehazovat. Vystřídal jsem už kukuřici, sýrové těsto i boilies, ale ani ťuk. Po další hodince a půl se přesouvám o dalších padesát metrů po proudu, sedím tady kousek od velkého stromu, snad mi nespadne něco na kebuli. Quiver jsem sbalil, už na to nešlo vidět. Ale ani tady se nic neděje a asi o půl sedmé to balím.

Po cestě domů přemýšlím, kam mě tenhle vzorec zavede... dva měsíce bez rybky na břehu... čeká mě na jeho konci něco naprosto vyjímečného? Kdo ví, snad se už brzy dočkám odpovědi.

Divný to čas... poslední dobou když si něco naplánuju, tak to nějak nevychází. U některých věcí je mi to jedno, ovšem co se týče rybařiny, tam mě to moc netěší. Včera večer jsem si jen tak prolistoval sešitek s docházkami a zjistil, že tenhle rok teda nic moc... tak málo u vody jsem nebyl ještě asi nikdy... nejvyšší čas to aspoň trochu napravit. Dnes ráno sice ležel všude sníh, ale později to roztálo a teď je jeden stupeň nad nulou. A tak jsem tedy po obědě vyrazil. Nějakou tu zubatou bych snad v takovém počasí přemluvit mohl. Kde zhruba asi jedna nebo dvě bydlí vím, tak beru rozmraženou rybku a hurá do toho. Odhaduju, že bych tři hoďky mohl vydržet. První místečko je mezi šípkovými keři, o pár metrů dále mi to jedna zubatá ukousla, tak snad jsem vybral dobře. Dělám nějaké fotky a najednou je mi zase fajn. I když příroda upadá do zimní letargie, přece jen cosi živého stále dává najevo svou přítomnost. Mezi táhnoucími jeřábi kdesi vysoko nade mnou sem tam už o dost níže přeletí pár vran, a jen dva tři metry nad zemí pak pár konipasů. Koukám, že hladina je klidná a nedělají se bohužel ani žádná kolečka, rybky jsou dnes asi někde jinde. O půl třetí balím a přesouvám se na flek číslo dvě. Tady mi to taky jedna kdysi kousla, sice to bylo dopoledne, ale to je jedno. Čekání si krátím kusem žvance - obložený chlebík a čokoládku spláchnu hořkým čajem, pak se jdu projít. Ale kromě pár ptáčků žádnou aktivitu nepozoruju. O půl čtvrté tedy znovu balím a přenáším všechno na poslední flek. Ale ani tady se nic neděje a tak to po hodině balím. Domů se mi ještě nechce, tak se jdu projít směrem k městu až k velkému dubu, tady sejdu k vodě a svítím a hledím do ní. Hledám aspoň náznak nějaké rybí aktivity, ale vypadá to, že kanál už usnul. Tak dobrou, snad zase někdy.

Konečně pryč z města a k vodě. Včera večer jsem koumal a koumal a volba padla na řeku v okolí vesničky Podelwitz. A tak jsem tady, zaparkoval u mostu a šel hledat ryby. Nejdřív asi hodinová procházka - dělám pár fotek a projdu si kus řeky před i za vesnicí. Nádherný úsek to je a kolik travin všude, některé místa vypadají skoro jako podvodní louka, jenže ryby nevidět. Vůbec to tady dnes působí takovým skličujícím dojmem. Zámek opuštěný, u hospody cedule, že se snažili, ale bohužel, na ulici nikoho nevidět, nic neslyšet. I tak si rozdělám trochu toustového chleba a zakrmím si tři místečka, které se mi docela pozdávají. Zkouším to pak necelé tři hodinky. Ani ťuk. Do kabelky mi navíc vytekl sajrajt z kukuřice, trhám a ztrácím montáže, je to celé jakési těžkopádné, samotnému se mi to nelíbí, ale i tak je u vody fajn a zpátky u auta se nadlábnu buchty a tak nějak si stejně vydechnu... jen přitom mručím sám k sobě, že dnes chytám jak panimáma.

Přejíždím pak na rybníček asi čtyři kilometry zpět, zase zakrmím nějaké fleky a vida ho, optimismus se navrací. Tak fajn, máme sice dva stupně nad nulou, hoj jen tak to nevzdám. A tak rotuju mezi místečkama, střídám nástrahy a mrznu, sem tam mírně sprchne. Šedavá barva teď v přírodě vládne, pošmourné jsou i myšlenky mé. A nakonec to za tmy balím, bez jediného kontaktu. 

Doma horká vana, to abych roztál a s dobrou knížkou a sklenkou vína se pak pousmál nad marností lidského snažení... 

Středa tedy pauza, bohužel větší část čtvrtku taky... nějaký jouda se mi snažil dostat do auta, takže jsem musel do servisu. Naštěstí nic nechybí, uf, asi ho někdo od rozdělané práce vyrušil. Tak tedy

Čtvrtek 14.10.

Kolem půl sedmé jsem u vody a mám nahozeno. Fouká docela dost, je pod mrakem a rychle se stmívá. I tak si myslím, že by mohlo něco přijít. Ale čím dál víc se mi to přestává líbit. Kolem deváté večer mám moc divný pocit, atmosféra je těžká a v nastalé noci je něco hnusného, hrozivého. Podobné pocity většinou nepodceňuju, kolem půl desáté balím.

Pátek 15.10.

V pět ráno budíček, v šest jsem na místě. Znovu silný vítr, dvanáct stupňů. Pod háček osvědčenou nástrahu a šup tam s tím, zakrmuju jen decentně... v úterý večer jsem tam toho naházel dost, tak raději opatrně. Teď je osm hodin. Právě jsem se vrátil z pochůzky, všimnul jsem si ještě jednoho zajímavého místečka, tak jsem si ho i hned zakrmil. Příroda kolem je na nulové aktivitě, ani hmyz, ani ptáčci, prostě nic, je nevlídné šedé zachmuřené ráno, snad se později vyjasní, to by mohlo rybky trochu povzbudit. Něco po deváté jdu na ten další flek. Vyšlo sluníčko a za chvilku mám záběr. Cejn. Za dalších dvacet minut ještě jeden a pak už nic. Jdu zpět na první flek, zkouším to ještě asi půl hodinky, ale nic. Zakrmuju na později a alou domů. Kolem páté jsem zpět, stále vane silný vítr a ještě před hodinkou docela slušně zapršelo, ale mám štěstí - teď už není na nebi ani mráček, zato sluníčko krásně svítí a je jedenáct stupňů. Ještě nějaké to kapřisko k tomu a bude to parádička. Rozhoduju se začít hned na prvním fleku. Žlutá až žlutooranžová kukuřice musí být na dně dobře vidět a dvě zrnka nejsou ani moc ani málo... bude z toho něco anebo jakouže hádanku si to pro mě voda připravila tentokrát? Doufám, že docela jednoduchou. Bo se dlouho nic neděje, jdu na druhý flek. Asi po hodině se naviják rozhrčí, sbíhám dolů a beru prut do ruky. Odpor moc velký není, ryba úplně klidně opíše malý oblouk a pink! celá sestava je pryč. Tomu už se nejde nezasmát, během čtyř dnů podruhé. Od kdy žerou, prosím pěkně, štiky kukuřici? Přesunuju se zpět, nechci riskovat. A tady tedy střídavě sedím, ležím, chodím, piju čaj, chroupu čokoládu, přemýšlím o všem možném, ale hlavně čekám na tu pomyslnou třešničku na dortu. Na takovou sladkou tečku za tímhle krásným týdnem, ale ta bohužel nepřichází. V devět pak dávám vodě sbohem a doma si nad sklenkou něčeho dobrého jen tak hovím a přemítám. Na rybu jsem si šáhnul, ba co víc, vidím před sebou ještě stále pár momentů ze zdolávání toho většího kapřika, moc moc fajné to bylo. Ale na kapříky už to tenhle rok nevidím. Brzy se tam sice vypravím znovu, jen s jiným vybavením, mám tam nějaké nevyřízené účty...