Středa tedy pauza, bohužel větší část čtvrtku taky... nějaký jouda se mi snažil dostat do auta, takže jsem musel do servisu. Naštěstí nic nechybí, uf, asi ho někdo od rozdělané práce vyrušil. Tak tedy

Čtvrtek 14.10.

Kolem půl sedmé jsem u vody a mám nahozeno. Fouká docela dost, je pod mrakem a rychle se stmívá. I tak si myslím, že by mohlo něco přijít. Ale čím dál víc se mi to přestává líbit. Kolem deváté večer mám moc divný pocit, atmosféra je těžká a v nastalé noci je něco hnusného, hrozivého. Podobné pocity většinou nepodceňuju, kolem půl desáté balím.

Pátek 15.10.

V pět ráno budíček, v šest jsem na místě. Znovu silný vítr, dvanáct stupňů. Pod háček osvědčenou nástrahu a šup tam s tím, zakrmuju jen decentně... v úterý večer jsem tam toho naházel dost, tak raději opatrně. Teď je osm hodin. Právě jsem se vrátil z pochůzky, všimnul jsem si ještě jednoho zajímavého místečka, tak jsem si ho i hned zakrmil. Příroda kolem je na nulové aktivitě, ani hmyz, ani ptáčci, prostě nic, je nevlídné šedé zachmuřené ráno, snad se později vyjasní, to by mohlo rybky trochu povzbudit. Něco po deváté jdu na ten další flek. Vyšlo sluníčko a za chvilku mám záběr. Cejn. Za dalších dvacet minut ještě jeden a pak už nic. Jdu zpět na první flek, zkouším to ještě asi půl hodinky, ale nic. Zakrmuju na později a alou domů. Kolem páté jsem zpět, stále vane silný vítr a ještě před hodinkou docela slušně zapršelo, ale mám štěstí - teď už není na nebi ani mráček, zato sluníčko krásně svítí a je jedenáct stupňů. Ještě nějaké to kapřisko k tomu a bude to parádička. Rozhoduju se začít hned na prvním fleku. Žlutá až žlutooranžová kukuřice musí být na dně dobře vidět a dvě zrnka nejsou ani moc ani málo... bude z toho něco anebo jakouže hádanku si to pro mě voda připravila tentokrát? Doufám, že docela jednoduchou. Bo se dlouho nic neděje, jdu na druhý flek. Asi po hodině se naviják rozhrčí, sbíhám dolů a beru prut do ruky. Odpor moc velký není, ryba úplně klidně opíše malý oblouk a pink! celá sestava je pryč. Tomu už se nejde nezasmát, během čtyř dnů podruhé. Od kdy žerou, prosím pěkně, štiky kukuřici? Přesunuju se zpět, nechci riskovat. A tady tedy střídavě sedím, ležím, chodím, piju čaj, chroupu čokoládu, přemýšlím o všem možném, ale hlavně čekám na tu pomyslnou třešničku na dortu. Na takovou sladkou tečku za tímhle krásným týdnem, ale ta bohužel nepřichází. V devět pak dávám vodě sbohem a doma si nad sklenkou něčeho dobrého jen tak hovím a přemítám. Na rybu jsem si šáhnul, ba co víc, vidím před sebou ještě stále pár momentů ze zdolávání toho většího kapřika, moc moc fajné to bylo. Ale na kapříky už to tenhle rok nevidím. Brzy se tam sice vypravím znovu, jen s jiným vybavením, mám tam nějaké nevyřízené účty...