Konečně pryč z města a k vodě. Včera večer jsem koumal a koumal a volba padla na řeku v okolí vesničky Podelwitz. A tak jsem tady, zaparkoval u mostu a šel hledat ryby. Nejdřív asi hodinová procházka - dělám pár fotek a projdu si kus řeky před i za vesnicí. Nádherný úsek to je a kolik travin všude, některé místa vypadají skoro jako podvodní louka, jenže ryby nevidět. Vůbec to tady dnes působí takovým skličujícím dojmem. Zámek opuštěný, u hospody cedule, že se snažili, ale bohužel, na ulici nikoho nevidět, nic neslyšet. I tak si rozdělám trochu toustového chleba a zakrmím si tři místečka, které se mi docela pozdávají. Zkouším to pak necelé tři hodinky. Ani ťuk. Do kabelky mi navíc vytekl sajrajt z kukuřice, trhám a ztrácím montáže, je to celé jakési těžkopádné, samotnému se mi to nelíbí, ale i tak je u vody fajn a zpátky u auta se nadlábnu buchty a tak nějak si stejně vydechnu... jen přitom mručím sám k sobě, že dnes chytám jak panimáma.

Přejíždím pak na rybníček asi čtyři kilometry zpět, zase zakrmím nějaké fleky a vida ho, optimismus se navrací. Tak fajn, máme sice dva stupně nad nulou, hoj jen tak to nevzdám. A tak rotuju mezi místečkama, střídám nástrahy a mrznu, sem tam mírně sprchne. Šedavá barva teď v přírodě vládne, pošmourné jsou i myšlenky mé. A nakonec to za tmy balím, bez jediného kontaktu. 

Doma horká vana, to abych roztál a s dobrou knížkou a sklenkou vína se pak pousmál nad marností lidského snažení...