Tak jaká tedy byla? Jedním slovem úžasná. Tentokráte se mi moc nedařilo, co se druhové pestrosti týče a poslední tři měsíce sezóny jsem si nešáhnul na rybu, ale beru to s přehledem, protože ryby, které jsem tento rok ulovil, asi hned tak znovu na háčku mít nebudu. Většinu vycházek jsem opět věnoval kanálu a ten mě opravdu královsky odměnil, mezi jiným i dvěma obrovskými kapry, kde jednomu do dvaceti kg scházelo jen malinko. A pak setkání s princem... nevím, jaká je pravděpodobnost chytit podobného křižence na normální svazové vodě, ale štěstí stálo ten den hned vedle mě. Tohoto úlovku si cením opravdu velmi. Navíc ke mně byla štědrá i řeka, a tak jsem si konečně chytil vytouženou parmičku. Takže plán splněn na sto procent, možná i víc...

Jediné, co mě trochu zarazilo, je počet docházek. Tak málo u vody jsem ještě nebyl, takže je tenhle rok co napravovat. Na kanál se chystám chodit dále, snad se mi podaří znovu pěkný amur a také bych chtěl ještě teď v lednu zajít na štiky. Ty jsou tady hájené až od prvního února, takže by to mohlo klapnout. Bude to zřejmě dřina, ale prej mi Bruce pomůže, tak uvidíme.

Jako cíl si na tenhle rok dávám chytit velkého tlouště, řekněme šedesát plus. Za tímhle účelem jsem si vytipoval další dvě říčky v okolí Lipska - Pleiße a Weiße Elster. Ta druhá by měla mít i obstojnou populaci parmy, což je taky fajn. Tak tedy nová sezóna, nové štěstí, ať se nám všem daří.

 Veselé a hlavně hezké Vánoce a šťastný nový rok všem. 

Kdysi před sedmi lety k nám našla cestu a už zůstala. Takový dobrácký pejsek, prý Samira se jmenuje, my už jednoho měli a tak jeden nebo dva, to už je jedno. Předtím se u ní majitelé střídali jak na běžícím pásu a tak jsme ji překřtili na Mirču a bylo. Přes víkendy s námi jezdila do přírody a na prázdniny jsme stejně většinou vyráželi autem, takže žádný problém. 

Pravda pejsek na rybaření to úplně nebyl, měla v sobě hodně energie... když jsem s ní vyrazil poprvé, moc jsem toho nechytil. Krásné místečko jsem si tehdy našel, menší říčka ztracená v lese, sem nikdo nechodil, dalo se tu chytnout nanejvýš pár cejnů nebo plotic, sem tam jsem zahlídnul štiku. Ale byl tu klid. Aspoň do té doby, než letěla druhá krmná koule do vody. To, co pak následovalo, bych směle přirovnal k tygřímu skoku. Naštěstí vše dobře dopadlo, pejsek zachráněn, vercajk v pořádku. Od té doby jsem už raději moc nezakrmoval...

Je zajímavé, že ač my rybáři se snažíme u vody tak nějak splynout s okolím a v tichosti vyčkáváme na naši šanci, Mirča to viděla úplně jinak a vehementním soubojem s větví (asi tak desetkrát větší než ona) mi zase jednou ukazovala, co je podle ní ohromná zábava. Nakonec vyhrála a tu větev vitězoslavně dotáhla až ke mně. Že jsem toho tenkrát taky moc nechytil asi podotýkat nemusím. Ale bylo mi to úplně jedno, hlavně, že jsme byli všichni spolu a šťastní. 

Ale jak už to tak bývá, léta ubíhají a sil ubývá. Dva roky zpět nám odešel první pejsek a před půl rokem se začaly objevovat znamení, že se pomalu, ale nevyhnutelně blíží konec i u Mirči. Ještě jsme se snažili jí to nějak ulehčit, ale tohle pondělí jsme museli k zvěrolékaři naposled. Tak teda ahoj, snad tam někde na nebi proháníš hvězdičky... 

www.youtube.com/watch

Tenhle nekrolog je věnován jedné menší vodě, kterou by jste nalezli asi dvacet kilometrů severovýchodně od Lipska. Nenápadná, malá, ukrytá v menším lesíku, na chytání jen pár fleků. Ale i takový doslova koutek uměl příjemně překvapit. Tak se napřiklad stalo jedné noci, kdy mě po několika hodinách bez záběru probralo z lehkého podřimováni vrčení brzdy navijáku. Tehdy se ještě jednalo pro mne o neznámou vodu, snad proto byl ten moment překvapení tak silný... až by se dalo říct, že ryba chytla spíše mě, než já ji.

Ale nebylo to jenom o rybách - potkával jsem se zde s liškami a jejich mláďaty, černými čápy, lasičkami a na druhé straně bydlel jezevec, který se jednou v noci probatolil až ke mně (nevědouc pak, co si má o mně myslet, stál jen za houštinou a mručel). Jakoby mi bylo dovoleno nahlédnout alespoň na pár krátkých chvil do života v tomto uzavřeném světě ztraceného kdesi v krajině človekem tak přetvořené, takový malý zázrak.

Od té doby jsem tam byl několikrát, ale ne moc často. Bál jsem se, abych to kouzlo, které tam vládlo, něčím neporušil a ono pak nevyprchalo nebo nezmizelo. Možná i proto byla tahle voda ke mně více než štědrá. Chytal jsem krásné kapry a můj první amur přes metr pochází také odsud.

Léto roku 2019 bylo hodně suché a i když z celé vodní plochy zbyla slabá třetina, ryby přežily. Přes zimu pak naštěstí zapršelo tak, že se vše vrátilo do původního stavu. Pamatuju si tu radost, když jsem zjistil, že je vše v pořádku. Léto 2020 bylo podobné jako předešlé. Jenže se do toho vložili bobři, kteři asi o šest kilometrů zpět přehradili napájející potůček. Než se na to přišlo a místní stačili zareagovat, bylo už pozdě. Tentokrát nepřežilo nic. 

Naštěstí se už v říjnu minulého roku dohodnul rybářský spolek s ministerstvem na vytěžení nánosů v takové míře, aby se podobné situaci předešlo. Snad se tedy povede tuhle vodu znovu oživit a kdo ví, možná k ní za pár let najde cestu jiný rybář. Snad zjistí, že kouzlo přetrvalo. Přál bych si to. Moc.

Uplynulá sezóna byla zřejmě zatím moje nejůspěšnější vůbec, a to chytám už pár let... Opravdu krásné ryby a ne málo - chytil jsem kolem padesáti kaprů, čtyři amury, nějaké líny, candáty a pár krásných tloušťů. Ze všeho nejvíc si cením dvou amurů - na vodě, kde jsem je chytil, už asi tři roky pravidelně pozoruju hejno čítající kolem patnácti ryb, ale až teď to klaplo. Ovšem abych pravdu řekl, jsem šťastný za každou rybu. Ostatně jak je na obrázku vidět, i ten nejšťastnější rybář nemusí být nutně ten s tou největší ulovenou rybou...  

Je také docela možné, že spousta rybářů se nad mou bilancí s politováním pousměje a určitě jsou mezi námi i takovi, kteři k dosažení podobných úlovků potřebují zhruba tak tři dny volna... buď jak buď, já jsem spokojen. 

Negativ moc není - kvůli operaci kolena jsem např. nemohl nějaký čas k vodě, ale koleno mi dali dopořádku takovým způsobem, že bych musel být blázen si ještě stěžovat. Je to tedy takové pozitivní mínus. Také probíhající stav pandemie se na mém rybaření určitě podepsal - co do počtu docházek jsem na tom slušně (kolem 50ti výletů k vodě), ale omezení pohybu na vzdálenost do max. 15 km od místa bydliště vyřadilo dvakrát na určitý čas všechny lepší řeky z mého dosahu. Asi největší a nejsmutnější mínus je zánik některých revírů. O jednom z nich, který opravdu bolí, napíšu později.

A plány? 2021 bych rád zůstával u vody více přes noc, což jsem minulou sezónu trochu vypustil. Také bych si rád konečně sáhnul na parmu - prvni krok jsem učinil už dnes, když jsem přikoupil k saskému rybářskému lístku oprávněni i pro Sasko - Anhaltsko. Mám v plánu zkusit tentokráte štěstí na řece Saale, kde zdokumentované úlovky parem (ale i ostatních ryb) dávají tušit trochu jiný stav rybí populace, než je tomu třeba v případě řeky Muldy. Tak snad mi bude přáno. Nová sezóna, nové štěstí, tak tedy všem jen to nej.