Lausitzer a Galizier Karpfen
Lužický kapr byl šedě zbarvený šupináč s menší hlavou, byl chován hlavně v oblastech saské a pruské Lužnice. Existují ale dochované poznámky o jeho výskytu v Braniborsku a okolí Hamburku. V pozdějším devatenáctém století se na chov LK specializovala tehdy největší kapří farma v Německu - Königswartha (severně od Budyšína). Dokázala vyprodukovat úctyhodných 75 tun ročně a kapříci byli rozváženi převážně do Berlína, Hamburku, Drážďan a Lipska.
Mezi lety 1900 až 1920 došlo k jeho úplnému vytlačení Galicijským kaprem a původní Lužický kapr tak nenávratně mizí. Stalo se tak zřejmě kvůli lepšímu marketingu a propagaci GK. Velmi vyzdvihovaný fakt, že Galicijská linie rostla rychleji, než všechny ostatní tehdejší linie, nemusí být úplně pravdivá. U Lužické linie jsou totiž dochovány zmínky a dokumenty o zhruba stejné rychlosti růstu, takže kdo ví.
Galicijský kapr pochází z oblasti Bielsko-Biala. O jeho vítězné tažení Evropou se zasloužil hlavně Adolf Gasch, když v roce 1880 obdržel za jeho chov na Berlínské Rybářské Výstavě zlatou medaili, tehdy určitě velmi ceněná pomůcka k uzavírání lukrativních obchodů... Rybníky v okolí vesničky Kaniow pak produkovaly hlavně a pouze rychle rostoucí galicijské kapříky, kteří ve svém třetím roce dosahovali až 1,75 kg. Nutno podotknouti, ze dříve trvalo čtyři až pět let, než kapříci dosahovali tržní hmotnosti. Gasch a jeho GK stáhli tuto dobu na tři roky, což znamenalo pro kapří farmy výrazně větší výnos a tudíž i výdělek.
Ještě bych zde rád poznamenal, že je docela možné, že proč se tam a tam pěstovala výhradně ta a ta linie, může být podmíněno i "chutí prostého lidu". Například vzrůstající popularita lysců zapříčinila, že i slavný Josef Šusta zavedl jako ředitel Třeboňského Rybářství jejich větší chov - do roku 1880 zde byli chováni výhradně šupináči. Sám Šusta pak ve své knize Pět století rybničního hospodářství píše o poptávkách na různých místech, tedy např. v Čechách byl stále více poptáván kapr lysec, v Hamburku pak výhradně jen šupináč. Ve Vídni nejdřív dominoval šupináč, aby byl posléze taktéž vytlačen lyscem.
Poznámka: na druhé fotce je jako první Aischgründer, druhý Galizier, třetí Lausitzer a čtvrtý Franconian (další stará linie, která byla chována převážně na severu Bavorska a v Durynsku, prý měl velmi výrazné modré zbarvení...). Český Třeboňský kapr - Wittingauer - na vyobrazení chybí, i když patří právem do výčtu nejznámějších kapřích linií (nebo dokonce kapřích ras) v Evropě až do konce devatenácteého století. Tyto linie dosahovaly na lokální úrovni samozřejmě povícera variací.
Dnešní nasazení kapříci, které tady v okolí Lipska chytávám, už pocházejí ale výhradně z okolních sádek zde v Sasku. Jednak je to ekonomicky výhodné pro obě strany, navíc se tím zamezuje i případnému přenášení nemocí nebo parazitů. Ale i tak si člověk čas od času nad nějakou tou rybkou podumá, že vypadá nějak jinak... je docela možné, že pár genů starých linií tam stále někde hluboko přetrvává, kdo ví...
Fantom řeky
I po několika dalších dnech zůstává krokodýl z řeky Unštruty v oblasti města Kyffhäuser záhadou. Obsáhlé pátrací akce výskyt tohoto nebezpečného predátora nepotvrdily, proto byly včera oficiálně pozastaveny. Přivolaný expert Heino Krannich se vyjádřil v tom smyslu, že je možné, že žádný krokodýl ani nikdy nebyl... spíše se přiklání k hypotézi, že zřejmě někoho ošálil zrak. "Povodí téhle řeky navozuje zřejmě halucinace, zajištěný fotografický materiál je tak špatné kvality, že aby tam člověk viděl krokodýla, potřeboval by opravdu notnou dávku fantazie." Krokodýl byl poprvé spatřen jednou ženou před deseti dny nedaleko města Roßleben. Na místo vyrazila policie i požárníci a dvanáctikilometrový úsek řeky doslova pročesali - neůspěšně. Na řadu tedy přišel pokus s nastraženým živým kuřetem a fotopastí, ale ani tohle neklaplo. Heino Krannich pak za pomoci syrových hovězich vnitřností a krve vytvořil v řece pachovou stopu. "Instinkty tohoto zvířete jsou velmi vyvinuté, krokodýl by na něco takového okamžitě zareagoval - kdyby tady nějaký byl, že ano?" řekl na vysvětlenou, proč ani jeho metoda nefungovala. Další důkaz, kterým byly na břehu řeky nalezené exkrementy, se ukázal také jako planý poplach. Ty totiž nepocházely od krokodýla, ale zanechala je tam liška.
(volně přeloženo z denního tisku 17.09.2020... )
Aischgründer Karpfen
Aischgrund je jedna z nejznámějších rybníkářských oblastí z celého Německa. Pojmenována podle řeky Aisch leží mezi třemi městy - Neustadt an der Aisch, Erlangen a Bamberg. Některé ze zdejších rybníků jsou i 1200 let staré. Podloží v této oblasti je na mnoha místech pro vodu nepropustné, půda byla proto na mnoha místech věčně podmáčená a pro zemědělství tak nevyužitelná. Už původní obyvatelé a později mniši tohoto chytře využívají a zakládají hojně rybníky. Dnes jich zde existuje přes 7000 s celkovou vodní plochou kolem 3000 hektarů. Už od založení prvních rybníků se zde choval hlavně kapr. I když původní AK vymizel (podle některých pramenů počátkem padesátých let dvacátého století) z důvodu pokřížení s mnoha jinými liniemi (v Německu tohle stát nekontroluje), přesto je Aischgründský kapr od roku 2012 EU chráněnou geografickou známkou, jeho význam a pověst by se tedy dala přirovnat k českému Třeboňskému kaprovi.
Aischgrüdský kapr je běžný lysec, jediné, co jej tak markantně odlišuje od ostatních linií, je stavba těla. Jeho proporce jsou opravdu velmi specifické, délka těla v poměru k výšce těla bývala i 2:1! (pro srovnáni: původní forma divokého kapra má tenhle poměr něco kolem 3,5:1).
V dávných dobách církev nařizovala až přes sto dní postu během roku. Ryby se konzumovat mohly, ovšem pouze takové, které nepřesahovaly okraje talíře. Traduje se, že to je právě důvod, proč AK vypadá tak, jak vypadá. Podnikaví mniši (zřejmě s vidinou plného žaludku... ) totiž tak dlouho šlechtili a křížili, až dosáhli hlavně pro ně uspokojivého výsledku. I když se tohle stalo v dávných časech, jejich odkaz přetrvává dodnes. I dnešní AK má stavbu těla vysokou, ale nejedná se o žádnou genetickou zvláštnost (např. zkrácení a srůstání obratlů nebo esovitá deformace páteře hned za hlavou), pokusy dokázaly, že je to dáno hlavně dostatečným množstvím potravy. Má pevné a chutné maso (obsah tuku je menší než 10 %) a je proto velmi ceněn v gastronomii.
Sám se někdy divím, kolik různých tvarů, barev a malá hlava, velká hlava a nevím co ještě, mnou chycení kapříci všechno mají. Trochu jsem se tedy zajímal, co že to vlastně chytám. Většina mnou chycených kaprů má zřejmě předky z Čech a Maďarska, i když je chytám tady v Sasku, jedním z důvodů může být i geopolitické uspořádáni Evropy po druhé světové válce. Tož tak.
Redmire pool
Toto jezírko patří neodmyslitelně ke slavné historii anglického chytání kaprů na udici. Na Mrku publikovaný článek popisuje vše hezké, důležité a podstatné, takže není důvod to znovu rozvádět a vylévat si zde mé romantické srdce nad krásou anglického venkova a dávných heroických časů.
Ale přeci jen při čtení jedné knihy od pana Yatese, jsem narazil na zvláštní zápis, a to konkrétně ve Four Seasons:
... úterý, 27 září (1979), Redmire
To, co se událo v tomto týdnu, zůstane pro mne asi navždy záhadou. Tady na Redmire se mi přihodilo něco, s čím jsem se předtím ještě nikdy nesetkal a nedaří se mi ani přijít na to, co to vlastně bylo. Viděl jsem ducha? Zaseknul jsem Krále? Nahodil jsem vůbec? Ani když jsem navštívil Jacka (the Roadman) u něj v hospodě Royal Arms (kousek od Redmire) a vylíčil mu své dilema, sám nevěděl, co na to říct.
Pravda, každý z nás už někdy zůstal někde přes noc. Někdy to uběhne jako voda, člověk mhouří oči, pozoruje myriády hvězd a různé zvuky jako šplouchání vody nebo slabý štěkot psa ze vzdálené vísky nás provází do říše snů a najednou je tu ráno. Jenže někdy je ta noc i taková divná, protivná, jakoby nám okolí dávalo najevo, že jsme vetřelci, že tam nepatříme. člověk kouká do křoví a zračí se mu divné obrysy, má pocit, jakoby jej někdo pozoroval, každý zvuk probouzí k životu podivné představy a myšlenky a nastává takový jakýsi vnitřní neklid a adieu, spánek tentokrát nepřijde. Říká se, že kdo má čisté svědomí, nemusí se bát. A já se zase někdy bojím rád, takže pak babo raď, jak to vlastně je. Jedno je jisté. Pan Yates se svým zážitkem na Redmire nebyl sám. Trošku jsem se probral některými knihami a zabrousil na nějaké fora a našel pár zajímavých příběhů.
Příběh první, volně přeloženo z knihy Big Fish Angling od autora Tonyho Milese:
První dva týdny byly a zůstanou nezapomenutelné, protože jsem si splnil snad všechny mé chlapecké sny. Třetí a poslední týden na podzim roku 1986 si budu pamatovat z jiného důvodu.
Přijel jsem v pondělí dopoledne, bylo velmi zataženo a vlhko, všude ticho jak v hrobě. První věc, kterou jsem po zaparkování viděl, byl velký lysec, který se převalil na hladině kousek od Evening pitch. Všimnul jsem si další aktivity kaprů kolem (bublinky a zakalená voda, kde ryli ve dně), takže nebylo co řešit a usadil se právě tam. Parťák Andy Barker musel na poslední chvíli odřeknout, a tak jsem měl Redmire jenom sám pro sebe. Byl jsem docela rozrušen v očekávání, co všechno si voda pro mne připravila tentokrát. No, brzy se to vyjevilo. Trochu později odpoledne začlo foukat a mraky potemněly. Kolem čtvrté odpoledne byla tma jako v noci, vítr se v plné síle opíral do všeho kolem a do toho začalo silně pršet. Tak vytrvale silný déšť jsem ještě nezažil. Na rybaření nebylo ani pomyšlení. Modlil jsem se, ať nemám záběr a nemusím z tepla spacáku a bivaku ven. Na druhý den ráno stále silně pršelo, ale vítr se trochu utišil. Voda v jezeře byla úplně zkalená do červena, jak se spousta vody z okoli valila celou noc do jezera. V jezeře bylo teď tolik vody, že přepadávala volně přes hráz. Při procházce jsem potkal Davea (něco jako správce jezera), který přišel na obhlídku. řekl mi, že takovou průtrž mračen nepamatuje a že déšť a vítr poškodil na statcích několik střech. Kolem poledne přestalo pršet úplně. Přehodil jsem všechny tři pruty a snažil se nějak zvládnout a trochu uklidit bahnitý chaos kolem mého bivy. Pak jsem si uvařil chutné teplé jídlo a připravil se na noc. Bylo docela teplo, vlhko a zase úplné ticho – taková ta noc, kdy máte pocit, že se kdykoliv může něco přihodit. Kolem půlnoci ničím nerušen, jsem zalezl do spacáku a zavřel oči. Poslední věc, kterou jsem zaregistroval, než jsem usnul, bylo houkání lovící sovy někde venku.
Kolem třetí hodiny ranní mě probudilo silné škubání celtou na straně, kde jsem spal. Bylo to jako kdyby se pes snažil urvat kus mého bivaku. Vylítnul jsem ven, abych zjistil, co to bylo. Jakmile jsem však byl venku, hned to přestalo. Přemýšlel jsem, co to mohlo být. Vzhledem k tomu, že jsem byl u jezera sám a vše kolem bylo klidné, usoudil jsem (možná i sám sebe přesvědčil), že to byla liška nebo jezevec a hotovo. Zpátky v bivaku jsem se rozhodl nejdřív pro hrnek čaje, než zase zalehnu. Při čekání, než se ohřeje voda jsem si všimnul, jak je uvnitř bivy až neskutečně zima. Velmi podivné. Venku byla teplá a vlhká noc, ale tady uvnitř bylo jako v ledničce. Přisoudil jsem to nějakému efektu kondenzace a po čaji se prošel ke Stump swim trochu si prokrvit a ohřát nohy. Byl jsem tam snad jen 3 nebo 4 minuty, abych si znovu všimnul, jaký teplotní rozdíl to je. Přesvedčujíc sám sebe, že se zřejmě jedná o nějaký atmosférický úkaz, zalezl jsem znovu do spacáku a brzo usnul. Během příští hodiny jsem byl třikrát probuzen něčím jako proud ledového vzduchu fouknutý přes obličej a potřetí to bylo tak silné, že jsem se samovolně a okamžitě na lehátku posadil. V ten samý moment jsem zaregistroval dvě věci. První, že můj bivak se snad proměnil v kus ledu a druhá: velký černý stín, který střídavě vcházel a zase vycházel z bivaku. Vyjádřiti se v tom smyslu, že mi v tu chvíli nebylo u srdce zrovna lehko, by nebylo úplně přesné. Rázně jsem se postavil, sebral svůj spacák a na nic neberouc ohled, odešel do auta. Tam jsem se zamknul, a na sedadle spolujezdce prospal bez nějakých dalších zvláštností zbytek noci.
Druhý den ráno jsem se snažil v tom všem najít nějaký smysl. Nakonec jsem si namluvil, že se mi to všechno jenom zdálo. Ale hluboko uvnitř ve mně jsem věděl, že tomu tak není. To trhání stanem a ta zima uvnitř něj, to vže bylo moc skutečné na to, aby to byl jen pouhý sen. Jediné, co jsem v tu chvíli věděl docela jistě, bylo, že už nemám chuť tady chytat dál a nechce se mi zde strávit už ani jednu další noc...Nakonec jsem tedy odjel o tři dny dřív, ale tentokrát jsem toho ani trochu nelitoval.
No to tedy... že jsou věci mezi nebem a zemí asi všichni víme a že člověk by měl být při posuzování takových věcí raději opatrný asi taky. A Tony Miles určitě nepatřil k těm, kteří by měli potřebu si kvůli zviditelnění vymýšlet. Sám tuhle příhodu zveřejnil, až o pár let později.
Příběh druhý, Redmire 1989, volně přeloženo z knihy Angling Encounters od Boba Robertse, vyprávění Adriana Curtise:
Bylo kolem 2:45 ráno a najednou jsem byl vzhůru. Nevím, proč jsem se probudil, ale ve vzduchu byla cítit podivná nehybnost, naprostá až nepřirozená tma pohltila Redmire a všude vládlo až skoro nepohodlné ticho. Ani nejslabší vánek nezavanul, žádné zvíře se nepohlo, ani šustění větví nebo listí nebylo slyšet. A pak to přišlo poprvé: vkrádající se chlad stoupající pomalu skrz mé nohy a prostupující mé tělo až ke krku. Byl to chlad, jaký jsem nezažil ani při lovu štik v té nejtužší zimě. Jakmile se to dostalo ke krku, začaly se mi nekontrolovaně třást nohy a ruce. Takhle to proběhlo asi během deseti minut šestkrát nebo sedmkrát. Pokaždé jsem byl přímo zachvácen až panickým strachem... pocit, který už nechci nikdy zažít. Vzduch byl těžký a dusil mě. Byl jsem si jistý, že nastala nějaká neviditelná přítomnost něčeho a to mne pozoruje. Co nebo kdo to byl, to nevím, ale strávil jsem dost nocí v přírodě nato, abych věděl, kdy nejsem sám. To něco děsivého pozorovalo ze tmy moje místo zůstávajíc samo neviděno. Snažil jsem se zůstat klidný a rozumný. Rozepnul jsem spacák a vylezl z bivaku, s baterkou v ruce jsem začal prohledávat křoví okolo mne. Nic. Nutkání ohlédnout se přes rameno bylo neudržitelné, celou dobu jsem okolí totiž prohledával tak, že jsem stál zády k cestičce, která vedla k autu. To kdyby náhodou a já objevil něco, co by se mi ale vůbec nelíbilo. Extrémní pocit chladu neustupoval, moje svaly se nekontrolovatelně třásly, pocit strachu ochromoval celé mé tělo. Cítil jsem doslova a do písmene, jak se mi jeden po druhém ježí vlasy na temeni hlavy. Mrazivé prsty mi přebíhaly po zádech nahoru a dolů, jakoby TO něco používalo moji páteř jako klavír. Už jsem tam prostě nemohl zůstat, stále se rozhlížejíc, vydal jsem se na cestu k autu. Nutkání začít utíkat, jsem přemohl jen stěží. Dostal jsem se k autu, otevřel zadní dveře a vlezl dovnitř. Asi o hodinu později bylo jezero, stromy a křoviny stále ponořené do černé inkoustové tmy, ale stín odešel. Mé oči byly jen napůl zavřeny a tak jsem viděl, že jako mávnutí křídlem proletěl tiše kolem levé strany auta. Neodvážil jsem se to pohledem sledovat, byl jsem přesvědčen, že to vidět nemusím. Trvalo věčnost, než přišlo ráno. Když začalo konečně svítat, dost se mi ulevilo. Zanedlouho se na mě přišel podívat Len (Arbery) a byl překvapen, že mě našel v autě. I když denní světlo oddálilo mí pocity a myšlenky na chladnou smrt minulé noci, nikdo v životě by mě nepřinutil zůstat tam ještě jednu noc.
No panečku, hezké historky. No nic, noci se nám prodlužují a že nás někde u vody zastihne úplná tma, je běžné. Tak tedy doufám, že se Vám tohle vyprávění líbilo a že si na něj v příhodné situaci vzpomenete...
*První fotka ukazuje mapku nakreslenou Chrisem Yatesem, i on se s Redmire duchy několikrát setkal - viz popisek u Evening Swim...
O blogu
Sedět někde u vody, poslouchat a vnímat přírodu kolem a nakonec chytit ještě nějakou rybku, prostě fajn prožitý den. A takových není moc, člověk se stará o rodinu a pejska, chodí do práce, doma je taky třeba něco udělat. A ono je to i dobře, ty chvíle u vody by nám neměly zevšednět, to by byla škoda. Je třeba si takových chvilek vážit. Některé zůstanou v paměti déle, některé se vytratí tiše a až po letech si je v určité situaci znovu připomeneme, ale spoustu toho stejně zapomeneme. Tenhle virtuální prostor mi dává šanci některé z nich uchovat. Spolu tak s dalšími věcmi, které s rybařinou ne přímo souvisí, ale které mám rád, pokusím se vytvořit takový malý útulný koutek. Takový koutek, kam se na chvíli stáhnu, když je venku počasí na ryby jako vyšité, ale člověk má jen hodinku času, takže se nikam nedostane. Je celý neklidný, šije to s ním a slovy klasika okousal by snad i nábytek, v hlavě mu proplouvají kolem nástrahy kapitální kusy, jedním slovem krize. Tehdy se uchýlím sem a snad nalezne duše má aspoň na chvíli klid.