Kdysi před sedmi lety k nám našla cestu a už zůstala. Takový dobrácký pejsek, prý Samira se jmenuje, my už jednoho měli a tak jeden nebo dva, to už je jedno. Předtím se u ní majitelé střídali jak na běžícím pásu a tak jsme ji překřtili na Mirču a bylo. Přes víkendy s námi jezdila do přírody a na prázdniny jsme stejně většinou vyráželi autem, takže žádný problém. 

Pravda pejsek na rybaření to úplně nebyl, měla v sobě hodně energie... když jsem s ní vyrazil poprvé, moc jsem toho nechytil. Krásné místečko jsem si tehdy našel, menší říčka ztracená v lese, sem nikdo nechodil, dalo se tu chytnout nanejvýš pár cejnů nebo plotic, sem tam jsem zahlídnul štiku. Ale byl tu klid. Aspoň do té doby, než letěla druhá krmná koule do vody. To, co pak následovalo, bych směle přirovnal k tygřímu skoku. Naštěstí vše dobře dopadlo, pejsek zachráněn, vercajk v pořádku. Od té doby jsem už raději moc nezakrmoval...

Je zajímavé, že ač my rybáři se snažíme u vody tak nějak splynout s okolím a v tichosti vyčkáváme na naši šanci, Mirča to viděla úplně jinak a vehementním soubojem s větví (asi tak desetkrát větší než ona) mi zase jednou ukazovala, co je podle ní ohromná zábava. Nakonec vyhrála a tu větev vitězoslavně dotáhla až ke mně. Že jsem toho tenkrát taky moc nechytil asi podotýkat nemusím. Ale bylo mi to úplně jedno, hlavně, že jsme byli všichni spolu a šťastní. 

Ale jak už to tak bývá, léta ubíhají a sil ubývá. Dva roky zpět nám odešel první pejsek a před půl rokem se začaly objevovat znamení, že se pomalu, ale nevyhnutelně blíží konec i u Mirči. Ještě jsme se snažili jí to nějak ulehčit, ale tohle pondělí jsme museli k zvěrolékaři naposled. Tak teda ahoj, snad tam někde na nebi proháníš hvězdičky... 

www.youtube.com/watch