Kanál mě netáhne, je to furt to stejné. A čím více čtu, tím více se kdesi v dáli rýsuje vysněný koutek - jezírko, rybníček, kde je klid a slušná kapří osádka i s nějakým tím bonusem. Takže projíždím mapy a hledám. Včera a dnes mě to zaválo zase směrem Colditz, ale pár kilometrů před městem odbočuju do polí a na lesní cesty. U malého dubového lesíka tady stojí malý rybníček, který vypadá velmi slušně a já jsem nadšený, dokonce tady není ani nepořádek. Dávám tomu asi dvě hodinky, pak přichází pomalý záběr a je z toho krásný cejn. No, takového jsem už dlouho nechytl. Ženuška je tentokrát se mnou, takže se dozvídám, že rybičku jsem si chytnul, ale chceme ještě do lesa na houby. Takže to balím a jdeme. Ale i tady se zadaří, nejhezčí houby našla Káťa, ale já ji aspoň předehnal co do počtu. Kolem páté jsme doma, moc fajn den.

Dneska se vydávám znovu na místo činu, ale jsem nějaký nerozhodný. Zakrmuju i místa, které nemají vůbec smysl, jako kdybych zapomněl, jak na to. Připravil jsem si peletky dvou různých chutí, ale nemám ani potah. Nakonec beru plechovku kukuřice a zakrmuju znovu několik míst, sleduju, jak se na tom včerejším dělají krásné bublinky a tak jdu na věc. Teď nebo nikdy, říkám si. Ach jé, já trotl nedávám pozor, pin se rychle roztočí a než mám prut v ruce  a můžu něco dělat, ryba je ve větvích nalevo ode mě... mám tam devatenáctku návazec a desítku háček, nechavám to nějakou chvíli ležet, ale nic se neděje... ryba je pryč. No aspoň mám jistotu, že tohohle se rybka zbaví celkem bez potíží. A pak už nemám ani ťuk, ať se snažím sebevíc. Teplota klesá na devět stupňů, vítr se tiší a přichází večer a s ním neskutečné zalovení nějakého dravce. A takhle to pokračuje dobrou hodinu, nechápu, kde se tady v takové louži vzal takový predátor. Čekám, až je úplná tma, pak pár pohledů nahoru, hvězdy jdou tak krásně vidět, ach jo. Ale vysněná voda to není. Rychlostní cesta vzdálená jen pár stovek metrů to dost kazí a když už je večer a nejezdí tolik aut, doléhá sem rachot z nedaleké těžby písku. No jo no, bylo by to fajn, najít svůj sen hned napoprvé, ale moc dobře vím, že takhle to nefunguje. Holt budu se muset poobhlídnout jinde.

Měl jsem to na čtvrtek bezva naplánované, ale nevyšlo počasí, takže jedu až v pátek. Budíček tedy něco před čtvrtou a kolem páté jsem na místě. Dlouho dlouho jsem nebyl na rybách a tak nenechávám nic náhodě a chci si to užít. Podle toho to taky vypadá. Když se tak dívám, co všechno dnes s sebou táhnu, neubráním se pocitu, že dřív to bylo všechno nějak jednodušší. Ale musím se přiznat, že tohle není zrovna můj šálek čaje. Nejraději bych žil a bydlel někde v okolí a měl to k vodě jen pár kroků. To bych pak chodil tak, jak to mám nejradši - jen brašna, proutek a podběrák. Žádné zbytečnosti, spíše pilovat techniku, chytat častěji a pořádně se s řekou a rybama seznámit.

Ještě je noc a hvězdy jasně září, kolem jen ticho a o pár kroků dále řeka. Povedlo se, je mi fajn a bude to krásný den. Trochu to za pomocí čelovky opatrně omrknu a zakrmuju dvě místa. Na jednom pak zůstávám chytat, druhé průběžně zakrmuju. Tentokrát plánuju chytat na opravdu velmi velké nástrahy a připravil jsem si dva různé lančmíty. Na zakrmení pak vařené konopí a trocha nějakého normálního krmení. Kolem osmé přichází první drbance a po deseti minutách tam mám tlouštíka. Malej, tak ho hned pouštím. Ale i tak jsem za něj rád, protože pak už se nic neděje. Jak včera pršelo, tak teče slušných sedmdesát kubíků (ještě týden zpět to bylo osm) a voda je úplně hnědá. Všechny knihy o lovu parem, které jsem kdy přečetl, tomuhle tomu říkají ideální podmínky. Ale mám pocit, že rybám se moc nechce. Ještě to obejdu jen s toastovým chlebem asi dvěstě metrů nahoru i dolů. Odměnou je mi zase jeden malý tlouštík. No nic. Sedím pak asi do desíti, pak jdu zkusit druhé místo, ale senzace se nekoná. Navíc mě zmáhá únava. O dvě vesnice dál mají otevřený malý kiosek a tak si jedu na kafe. Sedím s kafčem v autě a přemýšlím, nakonec se rozhoduju jinak a tak se vracím jen asi kilometr do vedlejší vesnice na stoják, kde jsem nikdy nechytal. Celkem rychle najdu kapry nafoukané v jednom rohu u rákosí. Až mě udivuje, jak snadno a taky, že tu nikdo nechytá. Během hodiny se podívají tři kapříci na břeh a jeden se vypnul. Na avon bezva souboje a kdybych neměl za zadkem silnici, tak by si tu člověk i oddechl. Posledního kapříka beru s sebou, asi věděl, že to s ním špatně dopadne, tak se ani moc nerval. Je mi líto hochu, kdyby to bylo jen na mě, tak si plaveš dál, ale děda s babičkou se minule vyjádřili zcela jasně. Sbalím to právě včas, sotva ujedu pár metrů, přichází bouřka. Doma pak zkoumám okolní stojáky a nevypadá to špatně. Jeden se mi moc zamlouvá, je ze všech od silnice nejdál, tak by tam mohl být relativní klid. Možná to v pondělí zajedu vyzkoušet. 

Nedávno se mi podařilo sehnat další kousek do mé skromné knihovničky. Autorem není nikdo jiný, než slavný anglický spisovatel a rybář Richard Walker, o kterém jsem tady už také psal. Kniha si na nic nehraje, jsou to pravdivé příběhy úlovků vpravdě trofejních ryb, možná právě proto ten název - v českém překladu něco jako Netřeba lhát. Dost často tehdy totiž zaznívalo, že RW si vymýšlí a takové ryby ani neexistují. Kdo ví, jak to bylo. Ale přátelé a příbuzní tehdy přísahali, že RW je ten poslední, co by měl potřebu dělat si jméno podobným způsobem. A několik rybářů, kteří měli tu čest nějakou tu dobu s maestrem pobýt, dosvědčilo, že měl opravdu talent objevovat a chytat velké ryby. Takže tady najdeme tlouště přes tři kila, okouny přes dvě, kapry přes patnáct kilogramů nebo skoro šestikilovou parmu a jelikož autor nepatřil k těm, kteří považují některé rybí druhy za nezajímavé, najde si tu své místo i trofejní plotice nebo ouklejka a další.

Věru, na to že kniha spatřila světlo světa v polovině šedesátých let... dokážu některé ty rybáře pochopit, zřejmě se jim o podobných úlovcích ani nesnilo. Pravda, dnes už pomalu patnáctikilový kapr nestojí ani za zmínku a skoro čtyřkiloví tloušti přizdobují rybářské periodika celkem pravidelně alespoň jednou nebo dvakrát do roka. Jak je to třeba s okouny nevím, nechytám je, nemám přehled, zato parma se posunula už skoro na desetikilovou hranici. Čas tedy ukázal, že RW opravdu neměl potřebu někomu něco nalhávat.

Kniha je psána anglicky, má 14 kapitol a 92 stran. Tohle je první vydání z roku 1964 u E.M. ART AND PUBLISHING LIMITED. Nádherné ilustrace vytvořil Reg Cooke.

A u bossa novy ještě chvilku zůstaneme. Rád bych zde představil velmi chytlavý a příjemný mix, za kterým stojí italský muzikant Nicola Conte. Moc povedené.

youtu.be/HNmqpTIPa0g

Ano ano, je čas kaprů a měl bych se sbalit a vyrazit na můj oblíbený kanál potahat si nějaké to prasátko. Jenže podvědomí mi říká něco jiného, takže kolem druhé odpoledne parkuju na známém místě.

Řekni mi, svatý Petře, proč mě tahle řeka tak přitahuje? Je před bouřkou a já nemůžu odpoutat pohled od třpytících se vlnek a od obnažených kamenitých břehů doslova svítících bělobou. Někdy mám pocit, že jsem schopen všeho hned nechat a vyrazit, jen abych o něco později vkročil do tohoto světa monotonního šumnění proudu a křiku dravých ptáků kdesi nade mnou.

Jen málo z nás ví o tomhle zázraku a uvědomuje si jeho krásu a jedinečnost... jen málo z nás se sem vrací znovu a znovu. Ne, tady velké ryby nečekají, ani takové ty do kuchyně... zřejmě je to všeobecně známo a tak je tady klid. A i když je jen velmi slabý průtok a hladina klesla o dobrý metr a já tak na některých místech vidím až na kamenité dno, i tak tuším, že se tam někde pod hladinou skrývá jiný svět. Svět, kde vládnou trochu jiné pravidla a který jen po troškách vydává svá tajemství. A že snad dnes má připraveno i nějaké to překvapení i pro mne. A že i když jsem hned po příjezdu vyplašil velké hejno černých kormoránů, kteří systematicky prohledávali každý metr vodní plochy, tak se mi tahle řeka hned odměňuje a vidím, jak se jen pár metrů šikmo po proudu ode mě převalí parmička. Vlévá mi to jistotu do žil, přeci jen jsem stále rybář a i když celou tu krásu vnímám a doslova vstřebávám, jednám docela rychle. Lezu v sandálech asi do třetiny řeky a nahazuju skoro přesně tam, kde se ukázala. Ale zřejmě jsem nebyl dost opatrný a po asi hodině intenzivního napětí to sice bere slušné tlouštidlo, ale parma se nekoná... ty se mezitím dvakrát ukázaly více proti proudu. Není snadné je tady přemluvit. Ale i ten pohled na ně a vědomí, že tady jsou, mi dnes stačí. 

Všude se ukazují blesky a sem tam třískne hrom. Začíná poprchat a tak to sbalím a jen v plavkách lezu zpět do řeky. Voda je příjemně teplá a tak procházím docela dlouhý úsek. Mám s sebou tyčku od podběráku, kterou si pomáhám při chůzi a zároveň hledám nějaké prohlubně nebo klidnější úseky. Asi po dobrých dvaceti minutách, když už se rozprší, sedím uprostřed řeky. V hlavě mám takové to spokojené prázdno, prostě jen sedím a je mi fajn. Nějak jsem se odevzdal a nadvládu nade mnou přebral tenle polozapomenutý koutek přírody. Voda odplavila zbytečné myšlenky a vzduch je po bouřce tak hustý, že mi to snad stačí i jako večeře... ale mám v autě ještě pivko, takže lezu ven, zblajznu k tomu zbytky lančmítu s tousťákem a pak přejíždím autem na druhou stranu. Vybírám tři místa, ale ani na jednom nejsem úplně přesvědčený, že to je ono. Až teprve čtvrté místečko s trochou klidnější vody skoro pod nohama a celkem snadným přístupem vypadá jako to pravé. Na háčku mám svůj upravený lančmít a celkem rychle přichází pár nesekatelných záběrů, no začíná to slibně. Ale pak jako když utne a nic, navíc to celé trhám. Tak tedy znovu, ale asi jsem to poplašil. Čekám ještě chvilku a pak si dojdu do auta pro pár plátků toastového chleba. Dva z nich opatrně rozmočím a nahážu asi 4 - 5 metrů proti proudu. Na háček jde pak střídka, kterou u očka pevně zmáčknu. První dva záseky šly do prázdna, ale třetí sedí a voda pod nohama exploduje. Ryba využívá proudu a tak to chvilku trvá. Zase tloušť. Ale zase celkem fajn rybka, takže spokojenost. Tak jo. Ještě poslední pohled, tiché rozloučení a tak zase někdy.