Kolem oběda na stejném místě jako minule. Vody jde hodně a v mysli mám zatopené keře asi dvacet minut od auta. Minule jsem tam nějaký pohyb viděl, tak snad by se mohlo poštěstit. Vybírám zase tři fleky a po lehkém zakrmení si dělám hned návazec do zásoby... sice to tady znám, ale jsem si jistý, že to i tak párkrát urvu. Dávám tomu potom dvě hodinky... vím je to málo, ale na víc nemám, tentokrát je vítr neúprosný, stále musím dávat pozor, aby něco neodfouknul, někdy jsou poryvy tak brutální, že raději držím všechno, co můžu... Nakonec jsem sám tak promrzlý, že to balím... jestli jsem měl nějaký záběr, tak to stejně nešlo poznat, čekal jsem pouze na pořádnou hokejku, ta se ale nedostavila. Neva. Domů se mi ještě nechce, celkem riskantně přejíždím k jednomu místu, kde jsem už taky nějaké rybky vytáhnul. Zakrmím a vrátím se do auta, ani tady se není kde před větrem schovat.  Asi za půl hodinky jdu na to... nához sedí a já přemýšlím, jak dlouho tu vydržím. A pak asi o dvacet minut později se špička střídavě ohne a zase narovná a znovu a to už sekám a je to tam. Odpor v proudu pořádný, následuje kopanec, hmm, copak to bude? Cejn je to, ale nádherný, takového jsem tady na řece chytnul za celý minulý rok jen jednoho, fakt paráda. Tak plav a já taky plavu, šupem domů k radiátoru.

I přes ten vítr bylo všude živo... na polích srnky, dravci stáli vysoko, na chvíli se ukázala malá duha, viděl jsem i dvě hejna divokých hus a na části luk voda a okolo spousta volavek a labutí...

Plán na dnešek byl jasný od chvíle, co jsem ráno otevřel oči a po splnění nějakých povinností letím pro nové papíry. Podobný plán měla dnes zřejmě polovina Lipska a tak jsem u vody o dost později, než jsem doufal. Ale nevadí, skoro přestalo pršet a tak vyrážím na obhlídku, co se tady za mé nepřítomnosti všechno dělo. Tahle řeka je prostě živel, přes Vánoce jsem byl v Čechách, takže jsem se nemohl jet mrknout, ale valilo přes 850 kubíků, což je na říčku s normálním průtokem něco kolem šedesáti docela dost. No, koukám, že klasika, někde proud urval břehy a vyrval všechen porost okolo, ale na oplátku přinesl rybám nové stromy, které teď trčí různě v proudu a vytvořil tak nové zajímavé fleky.

Asi na půlkilometrovém úseku zakrmuju čtyři místečka a loudám se kolem břehů a je mi fajn. Kousek od toho posledního leží v trávě pár šupin, že by vydra? Celé to obcházím a vracím se k prvnímu... dávám tomu asi půl hoďky... a nic... ale na druhém ani ne pět minut a je to tam. Rybka bojuje sveřepě, ode dna se jí nechce, až musím docela zabrat. No panečku, krásnej, tak plav. Pak se rozprší, ale i tak dávám ještě obě místa... skoro až do tmy, ale bez potahu. Kolem půl šesté jsem doma, mokrý jak myš, ale spokojen.

Dnes se vrátíme na počátek devadesátých let. Tenhle klenot vybrousil americký hudebník Tim Clark, který několik let komponoval muziku pro planetária a do toho studoval hudbu severoamerických indiánů, aby nakonec vyslyšel další volání a stal se špičkovým kuchařem.

www.youtube.com/watch

 Veselé a v klidu prožité vánoční svátky a šťastný nový rok.

Kolem druhé na místě. Krásný to pocit... zimní zeleň trávy táhnoucí se až k řece a nikde nikdo, jen na nebi pár vran a dva racky jsem viděl. Beru foťák, těsto a šlapu si to rovnou k první tišině. Z těsta uždibnu kousek velký asi jako vlašský ořech a po kousíčkách ho nahážu do rozmezí proudu a klidnějšího úseku. Nebe je zatáhlé, ale i tak dávám pozor a pohybuju se opatrně a tiše, přece jen kol a kolem krmím si to max. pět metrů od břehu. Minule jsem tu záběr měl, bohužel neproměnil... Další místo je taková tutovka. Velká tišina, skoro stoják dalo by se říct, překřížený do poloviny padlou starou vrbou. Zakrmuju tři různá místa stejným způsobem jako to předtím a jdu se projít dál a dál po proudu. Zvířátka dnes nevidět, asi se jim moje přítomnost nepozdává, ale i tak tu jsou všude stopy bobrů a o kousek dál nacházím zbytek něčího oběda... smutné? Kdepak, jen jednoduchý koloběh přírody...  něco bylo prostě chytřejší a rychlejší než nebožka volavka.

Opáknu tohle kolečko i se zakrmováním ještě jednou a vracím se k autu. Tam v klidu nový návazec, jablíčko na posilněnou a jdem na to. Hned první místo do dvou minut krásný záběr. Je sice už pološero, ale přihnutí špičky, která už tak zůstane, není možné přehlédnout. Proutek krásně ohlý, moc tady volnosti nemám, takže to trochu deru, ale štěstí stojí při mně. Krásná jednapadesátka... ještě foto a čau. A jde se dál. Prší teď hezky, ale po první rybce se cítím uvolněný a je mi všechno jedno. Možná i proto další tři místa zůstávají hluché anebo kdo ví, čím to je. Na tom posledním mě zastihne už úplná tma, i tak tam okouním ještě dobrou půlhodinku. Jen si to tady obhlížím... křoviny, siluety stromů a větví trčící proti nebi... pomalu se dostavuje pocit vděčnosti. Za to, že je to tu tak opuštěné, lidmi opomíjené, znovu divoké.

Kolem šesté jsem doma. Moc fajn to bylo.