Po práci něco k snědku a rychle k vodě. Je parno a dusno a kolem čtvrté mají přijít bouřky, prostě počasí na ryby jak dělané. Snažím se to stihnout, abych tam byl něco před půl třetí (to zabral ten kapřík z pondělí), což se mi i daří. Pln očekávání zakrmuju zbytkama kvašeného partiklu. Maples se už úplně roztekly a minule jsem do toho přidal nějaké zbytky vařeného konopí. Jsem moc rád, že jsem nedostal nějaký výborný nápad a neotevřel to už doma nebo nedejbože v autě...

Sedím tady a pere do mě slunce. Není se tu kam schovat, po mojí pravé ruce jsou sice dva stromy, ale malé. Lezu do vody a chladím se, všude okolo plave bílý sajrajt. Kvůli tomuhle mi už nějaký čas slzí oči a teče z nosu ostošest. Jo dneska to bude kruté, ale vědomí, že později by se to mělo zlomit a začne řádit samotný Odin, mě udržuje relativně v pohodě. Překvapivě na pátek je tady docela klid, málo lidí, málo pejsků... no, asi si všichni užívají někde na zahrádkách s oroseným půllitrem, jen já magor tady pomalu skomírám.

Dvacet metrů napravo ode mě se vyhřívají čtyři slušné rybky. Připadá mi, že dvě z nich jsou dva velcí kapři a ty další dvě možná amuři. Je mi jasné, že se takhle budou vyhřívat, co bude slunko svítit a potopit se a začít žrát je nepřinutí ani ten můj pekelný partikl mix. Hmm. Tak tedy čekám. Už je šest hodin a mám toho fakt dost... po bouřkách ani památky. Sem tam tu pekelnou výheň zacloní na chvilku nějaký ten mráček, ale jen na chvilku. Abych to nesbalil, mě motivují už jen vzpomínky na minulý rok, kdy opravdu dost záběrů přišlo kolem sedmé večer. Tak tedy do sedmi. Lezu nahoru na hráz a odpočítávám minuty. A světe div se, krátce před sedmou rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Když beru prut do ruky, nezdá se, že to bude něco většího, ale ouha schhhhhhhhhhhhhhh a jede (doprava). Sem tam vlasec přebrnkne, asi nějaké stulíky. Rychle sundávám boty a do vody, prut vystrkuju tak daleko, jak to jen jde. Rybka se totiž tlačí hodně ke břehu a to se mi nelíbí, protože nevidím, jestli tam něco není. Změna úhlu se jí ale moc nezamlouvá a tak vyráží na volnou vodu. V dálce slyším motorový člun, chlapi byli naštěstí ok a už daleko přede mnou přejíždějí k druhému břehu. Rybku teď přitahuju k sobě, jde to celkem jednoduše a tak se přímo přede mnou brzy vyloupne šupináč - zřejmě zkřižený s koi kapříkem. Nevěřícně kroutím hlavou. Nechávám ho ještě asi dvě minutky, ať se vyblbne, pak si lokne vzduchu a je to tam.

Všechno rychle připravuju, pak nahoru na hráz, focení a měření (84 cm) a rychle zpět. Chvilku mu ve vodě pomáhám, potřebuje to rozdýchat, ale po pár sekundách nabírá na síle a začíná se vlnit, takže dobrý a nechávám ho. Odplouvá klidně a pomalu, opravdu magická ryba... asi mi ještě furt nedochází, cože jsem to vlastně chytnul. Tenhle týden je fakt plný superlativ. V pondělí takové tele a dnes tohle... nemám slov.

Něco před půl čtvrtou ráno vstávám a potichoučku polehoučku se vytrácím do tmy. Konečně zase trocha času na ryby. Kolem půl páté jsem na místě, zakrmuju dva fleky a na prvním z nich se usazuju. Jsem docela nabalený, je totiž sedm stupňů, ale tahle noc by měla být z těch studenějších poslední. Přemýšlím, že to kolem osmé zabalím, vrátím se po obědě tak kolem jedné, pak zase domů a pak na noc... to by mohlo klapnout. Jelikož nemám ani potah, tak jsem v devět doma. 

Kolem jedné jsem zpět, tentokráte parkuje všude docela dost aut, ale zřejmě se všichni vydali na opačnou stranu, poněvadž tady sedím sám. Dokrmuju si to kvašenou kukuřicí a připravuju se na náročné dvě tři hoďky, slunce totiž pere šíleně... tak, že asi už po půl hodině mám chuť skočit do vody. Kolem půl třetí, zrovna když sedím nahoře na hrázi a uvažuju, že už asi dlouho nevydržím, přijde krátké zamručení, pak ještě jedno... napjatý čekám... rrrrrrrrrrrrrrrrrr a jede. Jsem hned dole, beru prut a síla tahu mě dostává. Prut je ohlý až k rukojeti, na doraz, protáčející se pin mi pálí kůži na palcích, jak se snažím brzdit. Sleduju, jak mizí návin z cívky. Hmm, nějaká rezerva tam sice ještě je, ale nejvyšší čas to stopnout. Tak tedy jedna dva tři, vydechnu a zamknu pin do dlaně. Vlasec a prut se šponují na maximum, ale naštěstí všechno drží. Asi padesát metrů napravo ode mě prořízne hladinu hřbetní ploutev... že by amur? Znovu zabírám, co to dá... mám pocit, jako kdyby se milá rybka rozmýšlela, kam teď, ale nakonec se vydává mým směrem. To je dobře. Přitahuju a namotávám opatrně, aby mi nenadálý výpad neurazil prsty, ale nic takového se neděje a po pár minutách se asi šest sedm metrů ode mě jen kousek pod hladinou ukazuje krásný šupináč... ty bláho, tak ten je. Přebírám velení a vždycky, když vidím, že se chystá něco podniknout, vyvedu ho bočním tahem z rovnováhy. Netrvá to dlouho a je to doma. Koukám ne něj, teda to je tele. Nahoře na hrázi pak zvyklá procedůra, krásných 93 cm... fotky sice nic moc, ale nechtěl jsem ho na tom slunku trápit. A pak už stojím ve vodě a nechávám ho pomalu vyplynout ze síťky. Kapřík nijak nepospíchá, ale i tak je ta chvilka, než mi úplně zmizí z dohledu, moc moc krátká... tak teda čau. 

Po práci rychle domů, sebrat auto, nějaké krmení a hurá k vodě. Tentokrát vsázím vše na jednu kartu a zakrmuju si místečko, kde jsem minule chytil toho největšího. Asi hodinku klábosím s nějakým kolegou, za tu dobu kolem nás proplulo asi šest nebo sedm metrových amurů... pane bože, tak už jsou zase zpátky, to je dobře. Každý rok trnu, jestli na ně nevyzrál nějaký magor a neodnesl jednoho po druhém do udírny. Ale jak je vidět, naštěstí tomu tak není. Slunce paří, je asi 24 stupňů, poslední dva dny teploty šplhaly ke třicítce, teď už se zase ochlazuje. Zvedá se i vítr a později mají přijít i bouřky, prostě počasí naprosto dokonalé. 

Kolem šesté jsem znovu u vody, pod háček tři zrnka a teď to tady sepisuju. Jsem trochu grogy, doma jsem zkoušel si na chvilku lehnout, ale jsem tak vyhecovaný, že o spánku nemůže být ani řeč. I teď jsem dost napnutý - že něco chytím, o tom nepochybuju, jde jen o to mít trochu toho štěstí a snad se k tomu dostane něco většího. Je dusno, horko, tohle počasí a tahle hodina se mi RRRRRRRR... zamlouvá. Zásek sedí, kapříka zdolávám velmi opatrně, abych si to nepoplašil. Zase takové mimčo, snad ten další bude už o něčem jiném. Přichází bouřka, mezi práskáním hromů se naviják rozhrčí podruhé. Oho, ryba si to šine hned doprava a snaží se tam někde do něčeho zamotat, což se jí naštěstí nedaří. Už ho vidím, taky žádný obr, ale bojuje slušně. Za chvilku se objevuje kolega z odpolední návštěvy a klábosíme až do osmi, pak zůstávám sám. I když jde na špičce vidět, že ryby na place jsou, jsem až do konce bez záběru. V devět balím a hajdy domů. 

Jednu nespornou výhodu tyhlety zápisy mají, můžu kouknout zpět a najít si, jak jsem chytal ve stejnou dobu minulý rok. Nějakou inspiraci jsem v neděli odpoledne opravdu našel a zvolil pak následující plán: večer tedy zakrmit a v pondělí, jelikož mám volno, sklidit úspěch a slávu... jenže v neděli večer jaksi vyhrálo pohodlí domova a pivko...

Ale v pondělí jsem i tak před šestou ráno u vody. Mám s sebou jen partikl. Vybírám tři fleky, každý z nich prokrmím asi čtyřmi velkými hrstmi. Je krásně, sluníčko už vyšlo, všude zpěvu a té zeleně, radost pohledět. Po necelých čtyřiceti minutách jdu vždy na další misto. Kolem deváté balím, nepřišel ani potah, s čímž jsem i tak nějak počítal. Rybám je třeba dát čas. Mizím s tím, že kolem šesté večer se vrátím.

A dobře jsem udělal, lepší to bý nemůže. Sluníčko se střídá s těžkými mraky, sem tam spadne pár kapek. Příroda jakoby třeští, toho křiku a zpěvu, šramocení v křovinách, nad hladinou i tady, kde sedím, krouží freneticky hejna hmyzu... Pod háček jdou dvě zrnka kukuřice a očekávání roste. Ale po půl hodině to balím, dokrmuju (tři hrstičky) a jdu na flek číslo dvě. Tady to proběhne úplně stejně. Jdu asi o dvěstě metrů dál na poslední flek. Jdu pomalu a hledám na vodě něco, co by prozradilo přítomnost ryb. Ale voda stále mlčí. Tak tedy poslední šance. Tohle místo jsem zvolil ne protože je to tady jiné nebo že bych předpokládal ve vodě nějké úkryty a překážky, ale čistě z pragmatického důvodu: nikdo sem totiž nechodí. Zatímco ty první fleky (a i ty další v okolí) nesou známky přítomnosti jiných rybářů kolegů, tady nic takového není, protože je to zřejmě pro většinu z nich od auta už moc daleko. Ale ani zde není vidět žádný pohyb, nic, co by naznačovalo, že se tam dole něco děje. Ale přece... nesedím ani deset minut, prudké škubnutí prutem a RRRRRR, zásek, je tam. Ryba si to šine doprostřed kanálu, kde ji zastavuju. No, tohle už je jiný tah, následuje pár prudších výpadů, dokonce i pin se párkrát protočí. Kapříka už jsem zahlédl, není nějaký veliký, ale je to bojovník a rve se tedy pořádně, všechna čest. I tak je ale do dvou minut po všem. Hezky stavěný lysec, nahoře si dělám pár fotek, scénku mi nasvěcuje sluníčko, prostě nádhera.

Přesouvám se na flek číslo dva. Sedím ani ne deset minut a vlasec spadne do průvěsu, okamžitě sekám a během pár sekund končí v podběráku kapřík tak kilo a půl. Balím a jdu na poslední místečko. Pár metrů po moji levé ruce je na břehu ožraný tolstolobik, jeho přítomnost doslova pociťuju, hlavně když z toho směru zavane větřík. Otevírám si termosku s čajem, abych to aspoň na chvilku něčím přebil, ale už si nenaleju... kapřík se po záseku drží v travinách, ale moc šancí mu nedávám a je brzo venku. Hezké zakončení. No, po těch několika takových nic moc výpravách, kdy už jsem přemýšlel i nad tím, že mi tenhle rok asi nebude přáno, se to nakonec hezky rozjelo. Tři hodinky, tři ryby, paráda. 

V pondělí po práci jsem sebral už připravený partikl a jel si sednout na nové místečka. Tentokrát mám v plánu vyzkoušet maples - trochu po vzoru RH - kukuřice mi poslední dobou nějak nešlape, že by to už rybky prokoukli? Zakrmil jsem si nejdříve dvě místečka a pak ještě jedno, ale za celou dobu nepřišel ani potah. Ale nevadí, tak nějak jsem s tím počítal. Navíc bylo hezky. Zleva vanul sice studený větřik, ale sluníčko svítilo a tak jsem tam nějakou chvíli seděl jen v mikině. Zůstal jsem do devíti, po rybách ani památky. Zato jsem pozoroval hezký měsíc. Možná si začínám s mým foťákem i trochu rozumět, jelikož se mi pár fotek povedlo. Když jsem stál v jeden moment nahoře na hrázi, po pravé ruce zapadalo slunce a po levé už po nebi putoval majestátní měsíc...

V úterý hned po práci zpět na místě, tentokráte už s očekáváním. Ani jsem nezakrmoval, v pondělí večer jsem tam toho naházel dost. Ale ani tentokrát se nic nedělo. Sluníčko opět hřálo a při zkoumání břehů kolem, jsem vyplašil malého kapříka ukrytého těsně u břehu v rákosí. Dobře si to vybral, bezstarostně si užíval sluníčka než jsem se zjevil já a idylku mu pokazil. Chytal jsem asi tři hodinky, před pátou jsem to zabalil... ani potah.

Povinnosti mě držely doma a tak se dostávám k vodě až v pátek. Vybral jsem si úsek, kde jsou břehy více obrostlé křovím a stromy, vařenou kukuřicí a konopím si zakrmil dvě místečka - na jednom z nich jsem minulý rok chytl moc hezkou rybku... ale vůbec to tu nepoznávám, nějaké hovádko tu hospodařilo s motorovou pilou - usadil se a jal se pozorovat krásy přírody kolem. Mám v úmyslu zůstat přes noc, takže žádný spěch. O mocná magie této zvláštní noci, snad dopřeješ mi hezkého úlovku a pokud ne, tak dej ať zjeví se aspoň víly a skřítci, co by mi pošeptali do ouška dávno zapomenutá tajemství nebo moudra... A tak jsem seděl střídavě u proutku nebo bloumal pár metrů od něj a pozoroval na poli za mnou srnce, později v noci poslouchal zpěv všemožných ptáčků a hleděl do větví nade mnou vytvářející spletité obrazce a bloumal v mysli až kamsi daleko. Společnost mi dělal zázvorový čaj a teplá deka. Mezi půl jednou a půl druhou jsem i usnul, zbytek noci probděl. Něco po půl druhé mám záběr, ale zásek jde do prázdna. Měním pak místo a kolem půl čtvrté mám záběr i tady. Možná tohle byl ten skřítek, co mi ho poslali. Zvěčnil jsem si ho na památku a pak ho pustil. Do ouška mi sice nic nepošeptal, ale i tak to bylo fajn a pojedu zase. Jen ty větší ryby se mi stále nějak vyhýbají...