Nemám moc času, takže výběr padá na říčku, která zosobňuje opravdovou katastrofu, co se úpravy a regulace toku týče. Mám ji sice skoro za rohem, ale dlouho jsem se jí vyhýbal - až fotky kolegyně v práci, která se logla na nějaké forum, mě dost zaskočily... chytají se tady tloušti, parmy, štiky, dokonce i sem tam sumec... nikdy bych to do tohohle úseku neřekl. Ale na druhou stranu právě říčky, které protékají velkým městem, skýtají dost často rybám perfektní podmínky. A to z důvodu špatného přístupu - často jsou břehy oploceny, zastavěny, taky jsou kolikrát dost zarostlé nebo je tam rybaření prostě a jednoduše zakázáno. A ryby tam mají ráj a je jich více a více.

Tady tenhle úsek je volně přístupný z obou stran a podle plechovek kukřice na břehu vidím, že se tady chytá. Já mám dnes taky jen sladkou kukuřici, ale trochu jsem ji vytunil paprikou, návazec z devatenáctky a háček opět desitka, pod něj dvě zrnka a jdeme na to. Prohazuju jen dvě tři hrstičky a po půl hodince, když se nic neděje, se přesouvám asi o sto metrů proti proudu. Tady přichází po deseti minutách slušný drbanec. Po chvilce, když se nic nedějě, tak to vytáhnu a přehodím. Trvá to znovu asi deset minut a prut jde do luku. Zásek sedí a hned vím, že je to anebo parma nebo velký tloušť. Rybka se drží u dna, pak se snaží zavrtat někam do břehu, ale nic tu není. Když ji přitáhnu jen na pár metrů, začne fakt rodeo - prudké výpady hlavou dolů do hloubky ohýbají můj avon skoro po celé jeho délce. Ale všechno drží a asi po dvou minutách končí tenhle super tloušť v podběráku. Naprosto parádní ryba. Do vytoužené šedesáticentimetrové hranice sice zbývají ještě tři cenťáky, ale i tak mazec. Pak pokouším štěstí dál a na dalším fleku mám podobný zaběr, ale při prvním výpadu se ryba vypne, nevadí. A pak už je večer a teplota padá a ať se snažím sebevíc, nemám už ani ťuk. Tak hajdy domů, na první návštěvu teda paráda... že by štěstí začátečníka? Uvidíme, příští týden se mi snad podaří se sem vrátit.

Kanál mě netáhne, je to furt to stejné. A čím více čtu, tím více se kdesi v dáli rýsuje vysněný koutek - jezírko, rybníček, kde je klid a slušná kapří osádka i s nějakým tím bonusem. Takže projíždím mapy a hledám. Včera a dnes mě to zaválo zase směrem Colditz, ale pár kilometrů před městem odbočuju do polí a na lesní cesty. U malého dubového lesíka tady stojí malý rybníček, který vypadá velmi slušně a já jsem nadšený, dokonce tady není ani nepořádek. Dávám tomu asi dvě hodinky, pak přichází pomalý záběr a je z toho krásný cejn. No, takového jsem už dlouho nechytl. Ženuška je tentokrát se mnou, takže se dozvídám, že rybičku jsem si chytnul, ale chceme ještě do lesa na houby. Takže to balím a jdeme. Ale i tady se zadaří, nejhezčí houby našla Káťa, ale já ji aspoň předehnal co do počtu. Kolem páté jsme doma, moc fajn den.

Dneska se vydávám znovu na místo činu, ale jsem nějaký nerozhodný. Zakrmuju i místa, které nemají vůbec smysl, jako kdybych zapomněl, jak na to. Připravil jsem si peletky dvou různých chutí, ale nemám ani potah. Nakonec beru plechovku kukuřice a zakrmuju znovu několik míst, sleduju, jak se na tom včerejším dělají krásné bublinky a tak jdu na věc. Teď nebo nikdy, říkám si. Ach jé, já trotl nedávám pozor, pin se rychle roztočí a než mám prut v ruce  a můžu něco dělat, ryba je ve větvích nalevo ode mě... mám tam devatenáctku návazec a desítku háček, nechavám to nějakou chvíli ležet, ale nic se neděje... ryba je pryč. No aspoň mám jistotu, že tohohle se rybka zbaví celkem bez potíží. A pak už nemám ani ťuk, ať se snažím sebevíc. Teplota klesá na devět stupňů, vítr se tiší a přichází večer a s ním neskutečné zalovení nějakého dravce. A takhle to pokračuje dobrou hodinu, nechápu, kde se tady v takové louži vzal takový predátor. Čekám, až je úplná tma, pak pár pohledů nahoru, hvězdy jdou tak krásně vidět, ach jo. Ale vysněná voda to není. Rychlostní cesta vzdálená jen pár stovek metrů to dost kazí a když už je večer a nejezdí tolik aut, doléhá sem rachot z nedaleké těžby písku. No jo no, bylo by to fajn, najít svůj sen hned napoprvé, ale moc dobře vím, že takhle to nefunguje. Holt budu se muset poobhlídnout jinde.

Měl jsem to na čtvrtek bezva naplánované, ale nevyšlo počasí, takže jedu až v pátek. Budíček tedy něco před čtvrtou a kolem páté jsem na místě. Dlouho dlouho jsem nebyl na rybách a tak nenechávám nic náhodě a chci si to užít. Podle toho to taky vypadá. Když se tak dívám, co všechno dnes s sebou táhnu, neubráním se pocitu, že dřív to bylo všechno nějak jednodušší. Ale musím se přiznat, že tohle není zrovna můj šálek čaje. Nejraději bych žil a bydlel někde v okolí a měl to k vodě jen pár kroků. To bych pak chodil tak, jak to mám nejradši - jen brašna, proutek a podběrák. Žádné zbytečnosti, spíše pilovat techniku, chytat častěji a pořádně se s řekou a rybama seznámit.

Ještě je noc a hvězdy jasně září, kolem jen ticho a o pár kroků dále řeka. Povedlo se, je mi fajn a bude to krásný den. Trochu to za pomocí čelovky opatrně omrknu a zakrmuju dvě místa. Na jednom pak zůstávám chytat, druhé průběžně zakrmuju. Tentokrát plánuju chytat na opravdu velmi velké nástrahy a připravil jsem si dva různé lančmíty. Na zakrmení pak vařené konopí a trocha nějakého normálního krmení. Kolem osmé přichází první drbance a po deseti minutách tam mám tlouštíka. Malej, tak ho hned pouštím. Ale i tak jsem za něj rád, protože pak už se nic neděje. Jak včera pršelo, tak teče slušných sedmdesát kubíků (ještě týden zpět to bylo osm) a voda je úplně hnědá. Všechny knihy o lovu parem, které jsem kdy přečetl, tomuhle tomu říkají ideální podmínky. Ale mám pocit, že rybám se moc nechce. Ještě to obejdu jen s toastovým chlebem asi dvěstě metrů nahoru i dolů. Odměnou je mi zase jeden malý tlouštík. No nic. Sedím pak asi do desíti, pak jdu zkusit druhé místo, ale senzace se nekoná. Navíc mě zmáhá únava. O dvě vesnice dál mají otevřený malý kiosek a tak si jedu na kafe. Sedím s kafčem v autě a přemýšlím, nakonec se rozhoduju jinak a tak se vracím jen asi kilometr do vedlejší vesnice na stoják, kde jsem nikdy nechytal. Celkem rychle najdu kapry nafoukané v jednom rohu u rákosí. Až mě udivuje, jak snadno a taky, že tu nikdo nechytá. Během hodiny se podívají tři kapříci na břeh a jeden se vypnul. Na avon bezva souboje a kdybych neměl za zadkem silnici, tak by si tu člověk i oddechl. Posledního kapříka beru s sebou, asi věděl, že to s ním špatně dopadne, tak se ani moc nerval. Je mi líto hochu, kdyby to bylo jen na mě, tak si plaveš dál, ale děda s babičkou se minule vyjádřili zcela jasně. Sbalím to právě včas, sotva ujedu pár metrů, přichází bouřka. Doma pak zkoumám okolní stojáky a nevypadá to špatně. Jeden se mi moc zamlouvá, je ze všech od silnice nejdál, tak by tam mohl být relativní klid. Možná to v pondělí zajedu vyzkoušet. 

Ano ano, je čas kaprů a měl bych se sbalit a vyrazit na můj oblíbený kanál potahat si nějaké to prasátko. Jenže podvědomí mi říká něco jiného, takže kolem druhé odpoledne parkuju na známém místě.

Řekni mi, svatý Petře, proč mě tahle řeka tak přitahuje? Je před bouřkou a já nemůžu odpoutat pohled od třpytících se vlnek a od obnažených kamenitých břehů doslova svítících bělobou. Někdy mám pocit, že jsem schopen všeho hned nechat a vyrazit, jen abych o něco později vkročil do tohoto světa monotonního šumnění proudu a křiku dravých ptáků kdesi nade mnou.

Jen málo z nás ví o tomhle zázraku a uvědomuje si jeho krásu a jedinečnost... jen málo z nás se sem vrací znovu a znovu. Ne, tady velké ryby nečekají, ani takové ty do kuchyně... zřejmě je to všeobecně známo a tak je tady klid. A i když je jen velmi slabý průtok a hladina klesla o dobrý metr a já tak na některých místech vidím až na kamenité dno, i tak tuším, že se tam někde pod hladinou skrývá jiný svět. Svět, kde vládnou trochu jiné pravidla a který jen po troškách vydává svá tajemství. A že snad dnes má připraveno i nějaké to překvapení i pro mne. A že i když jsem hned po příjezdu vyplašil velké hejno černých kormoránů, kteří systematicky prohledávali každý metr vodní plochy, tak se mi tahle řeka hned odměňuje a vidím, jak se jen pár metrů šikmo po proudu ode mě převalí parmička. Vlévá mi to jistotu do žil, přeci jen jsem stále rybář a i když celou tu krásu vnímám a doslova vstřebávám, jednám docela rychle. Lezu v sandálech asi do třetiny řeky a nahazuju skoro přesně tam, kde se ukázala. Ale zřejmě jsem nebyl dost opatrný a po asi hodině intenzivního napětí to sice bere slušné tlouštidlo, ale parma se nekoná... ty se mezitím dvakrát ukázaly více proti proudu. Není snadné je tady přemluvit. Ale i ten pohled na ně a vědomí, že tady jsou, mi dnes stačí. 

Všude se ukazují blesky a sem tam třískne hrom. Začíná poprchat a tak to sbalím a jen v plavkách lezu zpět do řeky. Voda je příjemně teplá a tak procházím docela dlouhý úsek. Mám s sebou tyčku od podběráku, kterou si pomáhám při chůzi a zároveň hledám nějaké prohlubně nebo klidnější úseky. Asi po dobrých dvaceti minutách, když už se rozprší, sedím uprostřed řeky. V hlavě mám takové to spokojené prázdno, prostě jen sedím a je mi fajn. Nějak jsem se odevzdal a nadvládu nade mnou přebral tenle polozapomenutý koutek přírody. Voda odplavila zbytečné myšlenky a vzduch je po bouřce tak hustý, že mi to snad stačí i jako večeře... ale mám v autě ještě pivko, takže lezu ven, zblajznu k tomu zbytky lančmítu s tousťákem a pak přejíždím autem na druhou stranu. Vybírám tři místa, ale ani na jednom nejsem úplně přesvědčený, že to je ono. Až teprve čtvrté místečko s trochou klidnější vody skoro pod nohama a celkem snadným přístupem vypadá jako to pravé. Na háčku mám svůj upravený lančmít a celkem rychle přichází pár nesekatelných záběrů, no začíná to slibně. Ale pak jako když utne a nic, navíc to celé trhám. Tak tedy znovu, ale asi jsem to poplašil. Čekám ještě chvilku a pak si dojdu do auta pro pár plátků toastového chleba. Dva z nich opatrně rozmočím a nahážu asi 4 - 5 metrů proti proudu. Na háček jde pak střídka, kterou u očka pevně zmáčknu. První dva záseky šly do prázdna, ale třetí sedí a voda pod nohama exploduje. Ryba využívá proudu a tak to chvilku trvá. Zase tloušť. Ale zase celkem fajn rybka, takže spokojenost. Tak jo. Ještě poslední pohled, tiché rozloučení a tak zase někdy.

Povzbuzen včerejším úspěchem jsem kolem jedné zase u kanálu. Tentokrát vybírám druhou stranu, kde nejsou skoro žádné stromy. Předsevzal jsem si, že to okouknu až k hranici se Saskem Anhaltskem a zkusím ty potfory najít. Takže se řádně vyzbrojen (šiltovkou a polarizačkami) vydávám na průzkum. Kýblík s kukuřicí mám s sebou taky a zakrmuju postupně čtyři fleky. Rybu jsem kromě potěru neviděl ani jednu, takže zakrmuju tam, kde jsou hned vedle nebo aspoň poblíž nějaké stromy. Poslední flek je opravdu daleko, ale pozdává se mi nejvíc. Všude si to zakrmuju pár hrstičkami kvašené kukuřice, pod háček jde sestava ze včerejška - dvě zrnka kvašené a nahoru zrnko bílé umělé s čokoládovým aromem. 

Slunko pere ostošest, ale při čekání na záběr se chladím koupáním. Voda je fajn, ani moc teplá ani moc studená. Asi po hodině na prvním fleku přichází nějaké drbance, ale zásek jde do prázdna. Balím a přesouvám se na flek číslo dvě. Tady je to úplně hluché, takže to po asi půlhodince balím. Trojku přeskakuju a jdu rovnou daleko, až na poslední flek. Roste tady hned vedle vrba a sic to není bůhvíco, aspoň trochu toho stínu tady je. Trošku dokrmuju a dlouho se nic neděje, pak krátké zavrčení signalizuje rybu, kterou ovšem moc rád nemám... i když je tenhle cejn krásně vybarvený a ne úplně malý, přece jen bych raději nějaké to telátko. No, asi za hodinku další zavrčení a je z toho... další cejn. Hmm. Chvilku přemýšlím, co dál... nový návazec, všechno zvětšit nebo? Nakonec měním jen tu bílou plovku za červenou a s příchutí scopex. Pak už jen sedím a přemýšlím, že až se slunko posune tak, že už nebudu mít ani tu trochu stínu, co jsem měl doteď, tak už asi nevydržím. Sleduju špičku prutu, furt tam jsou nějaké pohyby. A pak se špička skloní, ale už se nenarovná, skloní se ještě víc, navijáček zavrčí, já zaseknu a zase cejn. Hmm, no super. Tak přitáhnu a ten cejn škubne pořádně hlavou... tak tedy domotám, zase přitáhnu a u hladiny se asi šest sedm metrů ode mně objeví podlouhlé obrovské tělo ryby... 

Jako první mi probleskne hlavou, ať to hlavně všechno drží, jak má. Ale štěstěna je mi tentokráte nakloněna a po prvním výpadu vím, že to dobře dopadne. Jen trochu trpělivosti a nikam nespěchat. Amur krouží přede mnou, já mám už podběrák ve vodě a vždy, když chce doleva, stočím ho doprava a naopak, až je za chvilku takový letargický. I když tak nějak v duchu vím, co bude následovat, zkusím ho podebrat. Chvilku pak trvá, než ho dostanu zase zpátky, znovu si s ním hraju a i druhý pokus dopadá jako první. Po třetím opakování si milý amur asi řekl, že ho to nebaví a odjel. Chvilku jsemm měl takový pocit, že ta maličkost, co se ho snažila brzdit mu nějak moc nevadila... Jenže to už se přetahujeme asi deset minut a síly docházejí, takže pokus číslo čtyři. No tak unavený asi je, ale ještě ne úplně... to jsou skoky... to snad odkoukali tam někde od lososů...

Ale pátý pokus dopadl dobře a na břehu pak v mžikuletu proběhne zvyklá procedůra: 97 cm a do čtrnácti kil chybí jen maličko... prostě mazec. A pak už jsme dole ve vodě a čekám, až se začne vlnit a pak dám pomalu ruce pryč a tahle neskutečná ryba mě na oplátku hezky ošplíchne a je pryč. No, milý svatý Petře, děkuji pokorně a velice.