Ráno se mi bůhví jak nechce, ale jedu. Celkem rychle parkuju na místě z minula. Voda zase trochu opadla a tak stojím v gumákách u břehu opřený o starý buk a čekám na záběr. Zkouším nové háčky s rovnou špičkou a delším ramínkem, ale až teprve třetí zásek sedí... moc hezká rybka, jen mi vrtá hlavou, jestli jeden záběr nebyl kapřík...  přecházím pak na další místo jen pár metrů po proudu, které tady někdo vyčistil... tak vida, nejsem tady sám, kde se rád prodírá džunglí. Slezu zase do vody, je to fajn takhle chytat, mám pro proutek dostatek místa a do ničeho se neplantám... no skoro no. Vracím se zpátky k osvědčeným wide gape... prut držím v ruce a jemné škubnutí hned kontruju, zásek sedí na první... no tak nevím, asi tu senzaci s rovnou špičkou zase z krabičky vyndám. Hezký tloušť z toho je a pak už se jen kochám, co za ryby se objevují na mém fleku. Napočítal jsem tak pět kaprů a dva naprosto neskutečně velké amury... zavalité stíny dlouhé určitě přes metr... jen pomalu, ale bez námahy, jakoby kloužou proti proudu... úžasná podívaná.

V pátek nejdřív stoják, ale nemám ani ťuk a tak přejíždím zase na řeku na úsek k dlouhému jezu. V celkem rychlém sledu vystřídán tři místa a na každém z nich lapnu jednoho tlouště, nej dvaapade, moc fajnová rybka. Pak jdu dopředu až skoro k malé vodní elektrárně a sleduju jednoho dva kapry, jak pomaličku jezdí kolem rákosí. Asi hodinu se je snažím přelstít, až je to přestane bavit a odjedou. Kam? Nevím, je tady všude drobotě, ale větší ryby nevidět. Začíná pršet a tak hajdy domů.

Mám doma spousty nějakých posilovačů, dipů a nevím čeho ještě a tak jsem si včera večer trochu pohrál. Výsledek jedu hned zrána otestovat na řeku, jen po cestě jsem se stavil na stojáku a zakrmil dvě místa rozmočenýma peletama. U řeky mě přivítá brzký podzim a osum stupňů... Flek vybírám hned u spodní hranice, jsou tu nějaké stromy, tak snad se tu rybky někde schovávají. Na háček jde masový speciál... říkám si, že tak čtvrtý pátý nához by mohl něco přinést. A taky že jo, pátý nához to byl, ani nestačím položit prut a už jde špička do oblouku. Cpe se tam někam pod větve, ale nedám mu šanci. Rychle ho cvaknu a zkouším to asi ještě půl hoďky, ale nemám ani potah. Tak nic, sbalím to a alou na stojáček. Hned první nához sedí a netrvá to ani pět minut a struna se krásně rozjede a je z toho takové kapří třeštidlo. Máš štěstí, že mám v ledničce naloženou krkovičku, ty tele jedno, takhle to tady poplašit. Jdu hned na druhý flek, ale nic. I tak to bylo super, necelé dvě hoďky u vody a dvě rybky, paráda. A teď už domů, povinnosti čekají.

Vnuknutí pár dní zpět mě vyhnalo do obchodu obstarat nějaké ty konzervy. A dnes s půlkou jedné Tulip šmakulády hezky nakrájené na proužky parkuju kolem půl osmé tam, kde jsme se minule snažili s Martinem. Věru rybky jsme tady tehdá viděli, ale překecat je k záběru se nám nepodařilo. Tak tedy pokus číslo dvě.

Je nádherné ráno. S šálkem kouřící kávy sedím ještě chvilku nahoře u auta a divím se té kráse kolem. Pak si sbalím těch mých pár věcí a proderu se křoviskama dolů k řece. Starý dub se tu naklání až daleko nad vodu a i s polarizačními brýlemi nevidím nejdřív nic. Ale pak přece jen nějaký pohyb pod větvemi registruji... pozoruju nějaké menší tlouště a kupodivu jednoho slušného lína... kde ses tady vzal starý brachu? Mám s sebou zbytek kukuřice od minula, tak to trochu prohodím a na háček jdou dva šťavnaté kousky lančmítu... nához sedí a ani nestačím domotat a je tam. Tak to bylo rychlé, moc povedená rybka, ovšem záhy na břehu zjišťuju, že jsem nechal zřejmě telefon v autě... nevadí. Využívám toho a vyhážu tam všechnu kukuřici a jdu zpátky k autu na kafe a hledat mobil. Říkám si, že tahle ryba teda za fotku určitě stála, no co už... podaří se ještě něco? A tak tam zase slezu, opatrný nához a čekám. Jen sem tam se prověšený vlasec v bezvětří nepatrně pohne. Pokorně čekám opřený o ten starý dub a přemýšlím, co ten už tady asi všechno zažil a viděl a že je už docela hodně nakloněný a zřejmě ho dřív nebo později čeká stejný osud jako jeho bráchu asi jen dvacet metrů proti proudu... zdá se mi to nebo vlasec trochu poskočil? Ne ne, zřejmě je tam, struna poskakuje sem a tam a tak sekám. Odpovědí mi je výpad směrem do proudu, prut se prohne a kolečko zavrčí... chvilku je to přetahovaná o pár cenťáků, ale nakonec povolí a je to tam. To co na mě koukne z podběráku mě donutí nevěřícně zavrtět hlavou a začnou se mi třást prsty. No, tak ten teda je. Rychlá procedůra jako vždy a pouštím ho o kousek dál po proudu s tím, že se třeba ještě něco povede. Ale voda mlčí. Aspoň mám čas to tady zase trochu prozkoumat. Lezu dokonce i na ten padlý dub kousek proti proudu a mezi větvemi tam pozoruju krásnou štiku. Ale kapry dneska nevidět, potfory jedny, kdo ví, kde je jim konec, od minula voda trochu opadla, tak jsou zřejmě někde jinde.

Procházím pak asi kilometrový úsek proti proudu a hledám ryby. Našel jsem jen pár malých tlouštíků a jednu krásnou parmu. V tom největším proudu v jednom takovém dolíku si hověla, ale asi mě zmerčila a pomaličku polehoučku se ztratila někde v hloubce. Až jsem zase skoro zpátky na počátku mé anabáze, upoutají mou pozornost dva stíny u dna pod jedním keřem. Servíruju zase masíčko. Těsně pod břehem žádná reakce, nához šikmo po proudu je zřejmě brán jako těžká provokace a vidím jen zablesknout se podlouhlé tělo a už jde proutek znovu do oblouku. V proudu je to přetahovaná jak se patři a špatně se mi tady tlouštík podebírá, ale na čtrvtý pokus je tam. Všechna čest, to byl teda boj. 

Tak a stačí. Díky díky moc, krásné to dnes bylo, moc krásné, tak zase někdy.

S rybařením jsem si to představoval jinak... něco v tom smyslu, že se přestěhuju do předhůří Alp, země to zaslíbené, a budu lapat jednu fajnou rybku za druhou. Jenže musím přiznat, že absence auta a záliba v lezení, vandrování a pohybu vůbec, tomu mému čudlaření dává pěkně na frak. A tak je pro mě tenhle den skoro svátek... budíček v pět, rychle zavezu ženušku do práce a hned k vodě.

Řeka je trochu nahoře, temně zelená s lehkým oparem nad hladinou, čarokrásná... věru čas pokročil a máme tady pozdní léto. Chvilku se kochám a pak jdu na věc. Nic nevymýšlím, včera jsem si nakrájel do sáčku nějakou housku, zakápnul to vanilkou a scopexem, protřepal a teď jen hamťavým kouskem šikovně protáhnout návazec a je to tam. Přece jen to táhne dost a pokud se záběr nedostaví do pár sekund, tak proud chleba z háčku strhne. Brzy se tak propracuju až k poslednímu místu, kde husté listoví a větve sahají tak tři čtyři metry nad vodu... můžu jen tušit, co tam někde za nimi v mírném proudu čeká, co dnes řeka nadělí ke snídani.

Mám tam dva bročky, proud mi tak pomůže a zanese to skoro přesně tam, kam chci... čekám ani ne deset sekund a beng ho! je to tam. Cvakám ho v trávě, paprsky slunce deroucího se nad kopečky kolem barví šupiny do oranžova... díky moc.

Po rychlé snídani jdu ještě úplně dozadu, kde je jedna hluboká vývrať plná popadaných stromů a kořenů... nikdy jsem tu nechytal, jde z toho místa trochu strach. Jen opatrně se blížím. Pozoruju tlouště a krásné zavalité kapry, jak se tady v příbřežní partii jen kousek pod hladinou střídají v bádání po něčem na zub. Dávám silnější návazec a háček a děj se vůle boží. Chleba se ani pořádně nepotopil a už jde špička k hladině, sekám a čekám, jestli bude rodeo, ale tloušťák byl rychlejší... pořádný adrenalinový nášup asi tedy někdy jindy.

Fotka a jdu. Stačilo. Jen pomaličku se šolíchám vysokou trávou a křovinama zpět k autu, spokojený, usmátý...

No trošku mi to trvá, než jsem na místě, ale utěšuju se, že rybky budou mít na tom fleku ze včera aspoň klid a že hned jak přijedu, tak se mi na to nějaká hezká pověsí. Ovšem opak je pravdou a asi po hodince sezení bez záběru přemýšlím nad tím, že tentokráte s sebou chleba mám a včera mi ten kolega rybář vyprávěl, jak tu chytá amury asi třicet cent'áků nade dnem právě na chleba. Ano ano, pozoruju je z hráze... hezké ryby to jsou, napočítám jich skoro deset, ale říkám si, že bude lepší vytrvat a zůstat sedět tam, kde jsem... ale zase se říká, že odvážnému štěstí přeje. No za pokus nic nedám. Hezky si to tady všechno v klidu připravím a uvidíme. 

Jen pomaličku a opatrně se v podřepu sunu k vodě... i tak štěrk skřípe pod nohama... vymotám pár metrů vlasce a nához. Jako zátěž tam mám tři bročky, jenom jemné lupnutí a stejně to má efekt, jako kdybych tam hodil cihlu, ryby okamžitě v panice vyráží pryč... no určitě nejsem jediný, kdo se je snaží takhle přelstít. Položím šetrně prut ne zem a jdu se schovat za nedaleký keř. Dřepím ani ne pět minut a vidím jen, jak se trochu pohne prut a pak už se rozdrrrrrrrrnčí pin a je to tam. Že to bude amur nemám pochyb, tak jen opatrně. Nechává se celkem bez odporu přitáhnout, aby vzápětí vyrazil vší silou pryč, ale já už tuhle taktiku znám. Zkouší to nova a znova, trvá to snad deset minut, než skončí v podběráku... nechtěl jsem ho zbytečně rvát, přece jen tam mám osmičku háček, tak aby se nestalo ještě nějaké neštěstí.

Nahoře na hrázi fotodokumentace a poté pozvání do kuchyně. Tohle je druhá ryba tenhle rok, co si beru, těším se na polívku a na šťavnaté kousky čerstvé rybky na másle... díky svatý Péťo.