Udělal se nám krásný den a já můžu konečně k vodě. Už jsem tady byl na podzim a nějakou rybku i přemluvil. Ovšem dnes je to paráda. Sluníčko do mě pere tak, že v závětří stačí triko s dlouhým rukávem. Říkám si, jestli je to teplo nevytáhne někam na mělčiny a já utřu nos... kolem lítají včely a ostatní havěť a ptáci na jednom stromě se zřejmě rozhodli překřičet ty na druhém... a tam v dáli zasněžené vrcholky Alp, prostě úplná jarní idylka. 

Nevymýšlím nic nového, pod háček peletku, obalit těstem a hážu jen pár metrů šikmo po proudu, který to celé stáhne někam ke břehu, kde snad číhá hladová huba. O kousek dál za takovým točákem si to trochu prokrmím a pak už jen sedím a vychutnávám tu krásu kolem. Jen lehounké přihnutí špičky mě vyšvihne ze sedu na nohy, ruka hned k prutu a čekám... kratičké trhnutí a znovu jde špička nepatrně stranou. Zasekávám do tuhého... hmm, tak tenhle bude pěkný. Chvilku se tam dole snaží něco vymyslet, ale nejde mu to a tak si brzo lokne alpského vzdoušku. No teda Péťo, pěkného tlusťocha jsi mi poslal, díky moc.

Přesun na druhý flek a ani nestačím dopnout vlasec a je tam... tak fajn, tenhle je delší a víc dozlatova, ale na fotku kašlu, vypínám ho ve vodě a spokojen jdu cárat a hledat i nějaké ty jiné rybky. Celkově se přesouvám pěšky a posléze i autem... aspoň se já a řeka trochu seznáníme. Ale moje strana je moc mělká a nikde ani šupinka... i když je to tady kolem krásné nevím nevím, asi budu muset na druhou stranu, ale to někdy jindy. Když se vracím k autu, začně se počasí kazit, takže se rozhodnu pro návrat domů. No věru na premiéru čerstvého nového člena zdejšího rybářského klubu můžu být spokojen.

Nevydržel jsem pokušení a včera při odevzdávání úlovkáče zakoupil denní povolenku. Stojáky jsou určo zamrzlé, takže kam jinam než k řece... Budíček o půl šesté a už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled sledoval východ slunce u vody. Hned na prvním fleku dvě rybky, zachutnala jim kůrka z bílého chleba. Nejdřív to vzal přebor a pak už slušnější liga s krásným výpadem do proudu. Ale bojovali oba dva jako vzteklí, kde se to v nich v takové zimě bere... Pak několik hodin tam a zpět, ale voda je jakoby mrtvá... ani potah. Nakonec se rozhoduju pro svačinku a poté přejedu o notný kus dále... ale ani tady nic moc, zkouším tři fleky a nemám ani potah, i když to tady přímo křičí rybama... sákryš tak kde dneska jsou? Přejíždím zase dál k velké tišině, na háček střídka a podivně se špička zhoupla. Tak tedy ještě jednou RRRRRR aha, tak jsem rybky našel, ale zásek jde do prázdna. Teprve až napopáté všechno sedí a po krátké přetahované další fajn rybka v podběráku. Zkouším, jestli se poštěstí ještě jednou a na druhý nához je to tam. Menší rybka, ale potěšil. A pak už ani ťuk, navíc začalo poprchat. Zajímavé chytání, můj speciál si ani neškrtl, všechny záběry jen na chleba a navíc to chtěli, i když teklo přes šedesát kubíků, minimálně dvacet třicet cenťáků nade dnem. No nic, potichu jsem se rozloučil a hajdy domů.

Tak je to tady.... poslední chytání v tomhle roce a asi i poslední chytání (alespoň na nějaký čas) na téhle řece.  Až je mi tak trochu smutno, protože když se rozhlédnu tady kolem... věru tahle královna přilehlé krajiny a všeho živého v ní... prostě umí chytit za srdce. Ale i k tomu se musí jeden dopracovat... trvá to jen pár let a hotovo. Ona si totiž nikoho jen tak k tělu hned nepustí... na jaro nebo v zimě při oblevě všechny vesnice kolem trnou, jestli i tentokráte pilně budované hráze vydrží. Kdyby stály hned někde u břehů... smetla by je, podemlela a svrhla, posílala by proudem mohutné kmeny, aby je rotříštily a lidem okolo by se dobře nežilo. A tak jí přenechali rozlehlá luka, do kterých se v takových chvílích může rozběhnout a tu destruktivní náturu, která je schována v každém živlu, aspoň trochu oslabit. A vesnice a statky nebo i menší města se raději postavily o notný kus dále. A tak když tady člověk bloumá při břehu a hledá nějakou tu známku rybí přítomnosti, aby zkusil štěstí, tak si uvědomí, jak je tady od všeho daleko. Jen sem tam projde někdo se psem nebo oblohou přehučí letadlo... ale jinak jen ptáci, srnky, sem tam zajíc a dnes jsem po nějaké době zahlídnul lišku... na těhle zelených travnatých lukách její zrzavooranžový kožich doslova prásknul na dálku do oka. Ale většinou je tu člověk sám. Jen on a řeka... celkem jednoduchá zato intenzivní konverzace. Ano ano, skromné úlovky tady na mne za ta léta čekaly, vysněnou rybu jsem tady chytil jen jednou, skoro všechny vycházky byly o tlouštích... sem tam se k tomu připletl úctyhodný cejn, ale převládal a nadále převládá tloušť. I dnes tomu tak bylo, ale víš ty co, moje milovaná řeko? Vůbec mi to nevadí, jsem rád, že jsme se poznali. A jsem rád, že jsi mi dnes v zimě zase ukázala jinou tvář. Tu tvrdou, kdy čtyřnozí nebo okřídlení rybáři bojují každý den o přežití... jen my lidé to máme jinak... chodíme tady okolo, hrajeme si na lovce a pak hajdy do tepla.  Ale ty mě znáš a víš... víš, že jsem rád za každý moment tady u tebe... s úlovkem nebo bez. A jsem rád, že i přesto jaký jsem, i přesto máš tam někde pro mě vždy místo. Tak tedy čau a díkec.

Jedna z posledních vycházek... konec se blíží a tak si to užívám. Kolem třetí odpoledne na místě, zakrmuju tři fleky, jak tak mezi nimi přecházím, dokonce vysvitne sluníčko... to je snad za poslední dva týdny poprvé. Všude zvěře, až se člověk diví, kde se to všechno přes den schovává. No a pak už první flek, nához a čekám, jestli mi řeka odpoví. Po asi dvaceti minutách dostávám dost radikální odpověď... visím a komplet všechno trhám. Tak tady už chytat nebudu, radši jdu o kousek dál, je tady v trávě pár šupin... že by se tady objevily vydry? Kdo ví, každopádně za půl hoďky jeden promarněný záběr a jde se zase dál. Třetí flek... už jsem tady chytal, je tady kousek od břehu hloubka a klid za velkým trsem trav, co teď nejde vidět... přece jen valí zase 70 kubíků. Netrvá to dlouho a sem tam jemné ťuk ťuk přejde do povolení vlasce a mírného průvěsu... klasika. Rybka se snaží držet v proudu, ale zjišťuje, že to není nejlepší taktika a tak se zavrtá hádejte kam? No, přesně, do toho trsu travin pod vodou. Ale naštěstí mám gumáky a tak sejdu jen pár metrů po proudu a na tenhle úhel tahu je rybka krátká a brzo končí v podběráku. Tak vida, čistý průstřel to dnes nebude. Sedím tam dál, nikam se mi nechce, ale záběr už nepřijde. Nakonec to už za šera zabalím a přesunu se autem na flek, kde jsem byl minule. Zakrmuju konopím a trochou peletek a jde se na to. Čas si krátím focením velikánů ve tmě, co tady drží už pěknou chvíli tichou stráž. Mezitím krátké intermezzo s bobrem, až mám chuť sáhnout po praku a přesvědčit ho, že tady si dnes kožich drbat jako nebude... co už, naštěstí to mám zakrmené ještě kousek po proudu. Celkem rychle odezva a první nástrahu mi zblajzli, ani jsem se nenadál. No tak takhle teda ne a posílám to tam ještě jednou. Tentokráte jsem si dal záležet a vyformoval nástrahu do tvaru vpravdě diabolissimo. A pak přijde jízda jako v létě a je z toho druhá rybka dne. Ale fotit se nechtěla. Ještě tam chvilku mezi velikány okouním, ale pak se sbalím a hajdy domů. Dobře mi tam bylo, tak čau.

Zima, sychravo, prostě prosinec. Ale jedu - mám možnost jen dnes, tak toho zkusím využít. Tentokráte chci prubnout levou stranu... na tomhle úseku je totiž většinou proud u pravého břehu. Jelikož valí přes devadesát kubíků (což je skoro třikrát víc, než když jsem tu byl naposled), tak mi něco říká, že právě u levého břehu by mohlo být pár fleků, kde se budou rybky před touhle vodní nadílkou schovávat.

První nához... ne moc šťastný... když to asi po deseti minutách stahuju, zůstávám někde viset a nakonec to všechno urvu... tak to nám to fajn začíná. Ale neklesám na mysli, rychle to převážu a jdu asi půl kilometru po proudu, až na jeden moc hezký flek, který vypadá opravdu slibně. A taky že jo, asi za dvacet minut přichází trhavý záběr a je z toho krásný cejn... a má třecí vyrážku... zajímavé. Tak plav a já to tam jdu hodit znovu. Netrvá to dlouho a přichází tak známé přihnutí špičky. Na břehu koukám, že tuhle rybu jsem podle mě už chytnul dvě vycházky zpět z protějšího břehu. Tak plav a pošli tátu. Vydržím to tam snad ještě půl hodinky, ale už ani záběr.

Je mi zima, prší a doslova mi mrznou prsty u nohou, věru gumáky nejsou zřejmě to pravé do tohohle počasí. Ale seberu se a jdu až k povodňovému odvodu snad další kilometr po proudu. Tady mi do toho sem tam něco drbne, ale ani jednou se netrefím do záseku. Nakonec rezignuju... čaj jsem dopil a mizím se ohřát domů. I tak super vycházka a spokojenost... ale zima teda.