No někdy se stává i mně, že mám fakt suprový den. Jeden takový byl dnes... dopoledne trénink a lezení s kámošem, pak rychle něco na zub a už uháním po dálnici směrem Leisnig...  mám tam pár takových místeček... a tentokrát mi nejde ani tak o ryby. Zaparkuju, obhlídnu to a volím jednoduchou taktiku - zakrmuju jeden flek před rákosím a druhý, takový kout, kde je nafoukáno. No a pak se jdu projít a během hodiny nasbírám skoro tašku krásných mladých křemenáčů, až se mi tomu ani nechce věřit... spoustu malinkých tam navíc nechávám. Pak si sednu spokojeně do trávy a čistím a čistím, mezitím hážu očkem, jestli se něco neděje. Ale neděje se nic, tak jdou hříbky do auta a já se pak přesunuju na druhý flek. Jen opatrně, podle bublinek je jasné, že tady ryby jsou. Netrvá to dlouho a kroužek prověšený na vlasci mezi očkama vystoupá vzhůru... zásek jde bohužel do prázdna. Hm, to je divné... že by přejezd? Tak ještě jednou. Asi po pěti minutách začne kroužek znovu stoupat a tentokrát zásek sedí. Na jemný proutek docela potáháníčko, ale rybka není z těch záludných a do ničeho se nezamotá. Lyseček, cenťák přes pade... čistím a kuchám rovnou u vody, bude polívečka a pár kousků jen tak na másle s česnekem, hmmm, jojo, tak jedem.

Kolem desáté dopoledne ušoulám trochu těsta, do brašničky ještě něco na zub pro sebe a alou k řece.

"Nazdárek, dlouho jsme se neviděli, prý jsi zase trochu vyváděla." 

"Tak už bylo na čase umýt břehy... tak copak, jako obvykle?"

"Jojo, poprosil bych o pár tlouštíků a zase domů."

"Jak je libo, mladý pane, ale budeš se přeci jen muset snažit, už jsem čistá jako jarní vánek."

Nakonec se rozhoduju pro poměrně jistou taktiku a nejdřív zakrmuju pár míst, které se i v pražícím slunci pozdávají jako nadějné. Většinou se jedná o mírnější proud s náhlým přechodem z mělčiny do hloubky. Mám s sebou i knížku a tak si čekání krátím starou klasikou aneb zpět ke kořenům. No a pak umotám nový návazec s hezky ostrým háčkem a hážu to kousek za mladičkou vrbu. Netrvá to dlouho a přijde celkem jasný signál, pak se chvilku nic neděje... mám tam slabý průvěs... a najednou je jasně vidět, jak se všechno napíná a vlasec řeže vodu tím nejkrásnějším véčkem, které znám. Zásek jde do pevného, proutek pěkně ohlý a rybka se škube k vrbě... snaží se tam zavrtat do trávy, ale nedávám jí šanci a končí v síťce. Na rozjezd pěkné, do padesátky chybí ždibínek... tak plav loupežníku. Přesunuju se, ale po půlhodince bez odezvy jdu dál. Je to jen pár metrů, protože se tu musím prodírat hustým křovím, tak raději opatrně. Ale tady taky nic, neva. Tak tedy flek číslo čtyři aneb místo tutové... řeka je tu široká se spoustou mělčin. Jedna taková je skoro na dosah, proutek s vidličkou upevňuju do trsu travin a nahazuju tam, kde ubíhající voda mění barvu a signalizuje modrozeleným odstínem hloubku. Ani ne pět minut a špička se přihne, pak povolí a pak se rozkýve a to už mám proutek v ruce. Rybka se drží u dna, ale podle tahu to nebude nic velkého. Po chvilce na mě vykoukne mladé zdravé tlouštidlo, dej bože, ať doroste v pořádný válec. Nahazuju teď víc šikmo směrem ke břehu. Čekám asi deset minut, ale nic se neděje. Skoro přesně v ten moment, kdy se rozhodnu, že půjdu o dům dál beng! a je tam. Jen o malinko větší, fajná rybka. Balím a šlapu asi půl kilometru na jedno moje tajné místo. Je třeba se tady prvních deset metrů prodrat hustým porostem, ale pak je tam flek, kde vylézají z vody bobři a tam se dá celkem slušně chytat. Jen se tam proderu, pozoruju ocasní ploutev velké ryby úplně vlevo pod stromem... cejn? kapr? Tloušť to nebyl stopro. Zakrmuju a tentokrát nečekám. První rybka malý tlouštík, ale druhá už ten správný záběr a mazec, krásná třiapadesátka. Ještě to chvilku zkouším, ale už nic nepřijde. Tak teda řeko díky, bylo to moc moc fajn.

"No prosím... a přijdeš zas?"

"Určitě. Měj se."

Asi pár týdnů zpět mi přistálo v soukromých zprávách, že by nebylo marné se potkat někde na severu Čech... byli bychom tři a zachytali bychom pátek, sobota a neděle. Já měl už naplánovanou dovolenou s rodinou, avšak naštěstí mám rodinku chápavou, která tatínkovo postižení toleruje a tak se to nakonec povedlo nějak skloubit. Lubo mi ještě pomohl vyřídit vše kolem a ve čtvrtek 12.9. jsme spolu byli porpvé na rybách. Den to byl nádherný, ještě docela teplo a řeka vypadala tak vábně... než jsme nachystali nářadíčko, vybíhám podél břehů a zakrmuju tři fleky... jen tak lehce, trochu to provonět. Lubo jde do proudu a nechává svou koncentraci zhmotněnou do oranžové anténky pomalu ubíhat vodou... dneska je k nám řeka štědrá a nachytáme i pěkné rybky, já zdolal šikovnou parmičku a pak vyháknul dva kapříky... jednoho těsně u podběráku, ale neva, nebylo to nic velkého. Lubo se pokouší o ostroretky, které by tam někde měly být, ale asi poodjely někam jinam. Podzim je cítit ve vzduchu a večer se ochlazuje, kolem sedmé to balíme a hajdy domů. 

V pátek se pak konečně setkáváme všichni tři. Je to fajn, že to takhle funguje, člověk sem tam prohodí pár slov na mrku, ale pak tady v reálu se rozběhl úplně jiný pokec. Marťas je vybavený do nepohody na jedničku a tak i když prší, jsme schovaní pod jeho brolíčkem a je fajn. Rybky sice moc nejdou, ale je nám to jedno. Zůstávám až do deseti večer, je dost vítr a tma a neznám to tady, navigaci nemám, ale po cestě domů se ztratím jen jednou. Ulehávám s pocitem lehkosti a zdá se mi o řece a ptácích kolem.

Rodinka má přednost, a tak to v sobotu neklapne, vyrážím jen sám na chvilku za kemp. Je tam takový keř. Už když jsem še kolem poprvé, tak se moje pozornost upnula na malý plácek za ním, kde proud trochu polevoval a o kousek dál se stáčel ke břehu. Po prokrmení jsem tomu dal tři hodinky čas a pak opatrně nahodil. První záběr jsem seknul do prázdna, ale druhý sedí a ryba si bere krásně vlasec a dere se doprostřed řeky. Moc na to netlačím, ale skláním proutek tak, aby mi proud pomohl rybku zatlačit spíš ke mně, což se daři a po pár minutách je v podběráku nádherná parma 68 cenťáků dlouhá... v životě jsem nechytnul větší, moc krásná rybka... tak tohle je opravdu nej.

V neděli dopoledne balíme, argumentuju, že i když si zajedeme, přece jen bychom se měli zastavit za Martinem ještě aspoň na malý pokec. Myslím, že je moc rád, že jsme přijeli, pohostil nás čajem a bonbony a byla sranda. No a pak je tu konec, tak kámo čau. A to je konec i mého rybářského dobrodružství, dále už jen jak je domluveno památky, zámky a zahrady, prostě jak si rodinka přeje. Ale nevadí mi to ani trochu, když tak na některé ty zámky koukám, tak si říkám, že já vlastně zachytal taky královsky. Tak hoši snad zase brzy, byla to paráda.

Kolem čtvrté všechno připraveno a já razím směr řeka... tentokrát plán mám... v mysli rozjímám nad dvěma úseky, kde jsem už nějaké rybky chytnul. Parkuju docela daleko, jen pár hodin to je, co umřela paní sousedka z druhého patra, tak mám chuť se projít... trochu protáhnout hlavu...  

Řeka mě přivítá ještě nižší hladinou než minule, všude vykukují bílé kamenité ostrůvky a pláže, ale rybky nevidět. Brousím kolem břehů jako vydra, ale kromě hejn ouklejí po něčem větším ani vidu ani slechu. Nakonec se rozhoduju jít ještě dál a dostávám se do krásného táhlého ohybu, kde je proud na druhé straně a ve vodě jsou tady i nějaké překážky... no, tak tady by to mohlo klapnout.

Zakrmuju jen velmi jemně peletkama začátek tohohle ohbí a pak asi sto metrů po proudu je ve vodě velký mrtvyý strom. Za ním vykukuje malinko mělčina, na kterou se, jak zjišťuju, dostanu i jen v gumácích. Prokrmím kousek za ní, kde to spadá do hloubky a pak se vrátím k brašničce a dopřeju si pozdní svačinku a něco chmelového osvěžení... je 29 stupňů, tak to přijde opravdu vhod.

Pod háček samodomo peletku a je to tam. První dva náhozy a vidím, že rybky tam budou, špička prutu ukazuje, že se v okolí nástrahy stále něco děje. Ale sekám do prázdna. Tak snad do třetice všeho dobrého. Čekám ani ne pět minut - špička se zatřepe a pak se přihne a to už sekám... rybka vyráží až mi párkrát protočí pin, pak následuje stálý pevný tah, ale nechá se bez potíží přivést do podběráku... vypasené tlouštidlo, jen nějaký dobitý... že by se znovu třeli? Kdo ví... vyháčkuju a stojím nad ním v plytké vodě... dlouho tak stojíme... ani nevím proč, síťku už jsem kolem něj dávno potopil, může kdykoliv vyrazit, ale ne, stojí tam se mnou. Pozoruju jak otvírá a zavírá pusu, bílý spodní pysk svítí jako z perletě, pak se pomalu rozvlní a je pryč.

Trochu dokrmím a přejdu na druhý flek, kde se všechno opakuje jako přes kopírák... párkrát mi nástrahu zblajzne zřejmě něco menšího, ale pak přijde naprosto jistý záběr a je z toho podobná rybka, jen jí nechybí ani jedna šupina, tak babo raď, jak to vlastně je. Dokrmím a vracím se zase na první flek. Po pár drbancích přichází záběr jako od parmy, pin se několikrát protočí a zase podobná sorta... dnes třetí takový něco přes pade, to je teda moc fajn den. 

Zkusím ještě naposled flek za stromem... už se hodně zešeřilo, špičku prutu vidím jen proti nebi... přijdou ještě dva menší tlouštíci a pak už to balím, přece jen čeká mě dlouhá ceta zpět k autíčku a pak ještě domů... ale krásné to bylo, krásné, a tak jdu.

Někdy mi přijde, že mám vlastně docela štístko. V rodině sice žádného rybáře nemáme, ale kdysi dávno (to jsem ještě chodil do školky) vyčachroval táta někde při pivu a kartách na jednom kumpánovi slib, že mě vezme na ryby. Tak se taky za pár dní nato stalo. Byli jsme u nějakého rybníčku a dokonce chytli i kapříka, kterého ten strejda (myslím, že se jmenoval Jirka) pak slavnostně večer i se mnou předal mým rodičům. A pak už to jelo, k narozeninám nebo vánocům jsem si přál vždycky něco na ryby... infekce propukla.

Nedávno jsem přemýšlel nad tím, že rybařina je ze všech mých koníčků ten, který mne provází životem nejdéle... a jak rozmanitá tahle "úžasná ztráta času" dokáže být. Kolik mi přinesla momentů, které se nezapomínají, krásných knih a filmů, přátel. Naučila mě spoustu nových názvů a jmen těch, co tam u břehů žijí trvale a sem tam mne jejich návštěva nebo křik vytrhne z rozjímání a čekání nad proutkem. Naučila mě taky se u vody chovat tak, jako bych tam nebyl a nic tam po mně nezůstalo.

A tak jsem včera znovu vyrazil. Bez plánu. Až v půli cesty se rozhodnul, kde zaparkuju a pak na místě jen sestoupal pod most. Ryb tam bylo dost, ale různé podvodní proudy a točáky (voda byla trochu nahoře) si s mou nástrahou pohrávaly zřejmě až moc na to, aby to u některé z nich vzbudilo zájem. A tak se přesouvám o kousek po proudu, tady je voda trochu klidnější. Prokrmím pár hrstmi rozmixovaného tousťáku a na háček dávám jen střídku. Asi za půl hodiny mám první záběr, ale zásek jde do prázdna. Prokrmím ještě jednou a za nějaký čas se vlasec prověsí, pak trhavě začne napínat... to už sekám. Kontakt. Nejdřív to nevypadá, ale pak odpor zesílí, proutek se prohne a chvilku se nerozhodně přetahujeme... tloušť. Opatrně ho na břehu vyháčkuju, pak dvakrát cvaknu a jde zpět. Na moment se zdrží v klidné vodě mezi travinami, ale pak vyrazí a je tatam. Spokojený ležím na dece, oči se mi klíží. Všechno ztichlo, jen obrovský měsíc v úplňku ozařuje krajinu kolem. I krávy pár metrů za mnou lehly... na to, že je jich tam tolik není slyšet ani zašustění. Poslední hodinka... tak jo, pod háček dávám peletu a zkouším, jestli se nesplete něco většího. Ale aktivita ustala, ani na hladině se už nic neděje. Dávám věci do auta a pak vyjdu na most. Krásně tady je. Tahle řeka a liduprázdná krajina... ve svitu měsíce jakoby ponořená do mléka...