S rybařením jsem si to představoval jinak... něco v tom smyslu, že se přestěhuju do předhůří Alp, země to zaslíbené, a budu lapat jednu fajnou rybku za druhou. Jenže musím přiznat, že absence auta a záliba v lezení, vandrování a pohybu vůbec, tomu mému čudlaření dává pěkně na frak. A tak je pro mě tenhle den skoro svátek... budíček v pět, rychle zavezu ženušku do práce a hned k vodě.

Řeka je trochu nahoře, temně zelená s lehkým oparem nad hladinou, čarokrásná... věru čas pokročil a máme tady pozdní léto. Chvilku se kochám a pak jdu na věc. Nic nevymýšlím, včera jsem si nakrájel do sáčku nějakou housku, zakápnul to vanilkou a scopexem, protřepal a teď jen hamťavým kouskem šikovně protáhnout návazec a je to tam. Přece jen to táhne dost a pokud se záběr nedostaví do pár sekund, tak proud chleba z háčku strhne. Brzy se tak propracuju až k poslednímu místu, kde husté listoví a větve sahají tak tři čtyři metry nad vodu... můžu jen tušit, co tam někde za nimi v mírném proudu čeká, co dnes řeka nadělí ke snídani.

Mám tam dva bročky, proud mi tak pomůže a zanese to skoro přesně tam, kam chci... čekám ani ne deset sekund a beng ho! je to tam. Cvakám ho v trávě, paprsky slunce deroucího se nad kopečky kolem barví šupiny do oranžova... díky moc.

Po rychlé snídani jdu ještě úplně dozadu, kde je jedna hluboká vývrať plná popadaných stromů a kořenů... nikdy jsem tu nechytal, jde z toho místa trochu strach. Jen opatrně se blížím. Pozoruju tlouště a krásné zavalité kapry, jak se tady v příbřežní partii jen kousek pod hladinou střídají v bádání po něčem na zub. Dávám silnější návazec a háček a děj se vůle boží. Chleba se ani pořádně nepotopil a už jde špička k hladině, sekám a čekám, jestli bude rodeo, ale tloušťák byl rychlejší... pořádný adrenalinový nášup asi tedy někdy jindy.

Fotka a jdu. Stačilo. Jen pomaličku se šolíchám vysokou trávou a křovinama zpět k autu, spokojený, usmátý...