Plánoval jsem to na první přespání u vody - svačinka s láskou připravená, exquisite music, něco dobrého na pití a kolem osmé vyrážím. Tentokrát vsázím na malý partikl. Vybírám dvě místa a na každé z nich letí tři velké krmné koule nadusané řepkou, pšenicí, ptačím zobem a trochou kuku z plechovky. Usazuju se pod mladou vrbou, a než se úplně setmí, přeposlechnu si první vybrané album... teda skoro. Přerývané mručení pinu ná za následek přerušení uměleckého zážitku... sluchátka jsem odhodil v zápalu boje i s čepicí kamsi... proutek hned v ruce a tentokrát si kapřík nebere ohledy a jede... jen trochu dobržďuju a opatrně stupňuju tlak. Cajk, všechno drží a tak už si taky neberu servítky a manévruju rybku hezky zpět ke mně. Sem tam sice ještě zkouší vyrazit, ale jsou to maximálně dvou třímetrové výpady. V podběráku se tak celkem brzy nachází další lysec a já mám jednoduše radost, že to tak rychle klaplo. I když je kapřík stejně dlouhý, jako ten minule, není to takový tlusťoch. Ale všechna čest, rval se parádně. Pouštím ho o kousek dál a jdu na druhý flek. Citelné ochlazení a brzký úspěch mají za následek radikální pokles motivace... vydržím ještě něco přes hodinku. Před půlnocí to balím a jedu domů na sklenku červeného. 

Později hlásí déšť, takže kolem jedenácté jsem na cestě k vodě. Tentokrát nic nevymýšlím, trocha krmení a plechovka kukuřice, zakrmit si tři fleky a hotovo. Na tom prvním vychutnávám jaro v plné síle, všechno kolem kvete, odstínů zelené až oči přechází, všude něco šustí, létá, běží... jen já tu v klídku sedím a svačím. Pak se vydávám do blízkého okolí na procházku cvaknout něco hezkého. Zpátky u prutu zjišťuju, že je v jiné poloze... ale ryba se nesekla, ještě chvilku čekám a když se zase začne špička ohýbat, sekám... ale nic z toho není. No nic, je jedna hodina, přesuneme se. Zůstávám sedět nahoře na hrázi a přemýšlím, kolik hezkých ryb už jsem z tohoto fleku vydoloval. Asi po deseti minutách se zvedá vítr a mraky nad hlavou těžknou a potemněly, říkám si, že tohle je vlastně dokonalé big fish počasí a ... rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr... a je to tam. Žádná velká vojna s Turkem se nekoná, kapřík je ze sorty vychcaných a snaží se zavrtat do podvodních rostlin skoro pod nohama. Uznávám, že na tomhle místě celkem efektivní technika, ale ne na začátku května, takže jednou zapáčím a končí v podběráku. Nechávám ho dole, vše připravím a pak rychlá procedůra... sedmdesát čísel a sedum kilo - díky Sv. Petře, moc velkou radost si mi udělal. Zpátky ve vodě kapřík na nic nečeká a je pryč a jelikož se pěkně rozpršelo, tak já taky.

Předpověď na dnešek nic moc, ale stejně jedu. Tentokrát mám s sebou jen chleba a plechovku kuku... příprava velmi podceněna, ale i tak si věřím. U vody je fajn a ani tak neprší. Všude vyběhnutá zvěř v polích, spousta ptáků i nějaký ten hmyz kličkuje mezi kapkami deště. Jdu na stejné místo jako minule. Cestou tam zkouším nové tři fleky, ale ani ťuk. Tak, konečně na místě. První nához, beng, je tam. Neuvěřitelné. Takový skoropade, pouštím ho kousek dál po proudu. Tlouštík se při zdolávání docela rozdováděl, i když ještě asi hodinku sedím, jsem bez kontaktu. Rozhoduju se to omrknout ještě dál proti proudu, ale nic příhodného nenacházím, navíc se rozpršelo a tak zdrhám zpět k autu a přejíždím na stoják. Zakrmuju si slibný flek a pak asi půl hoďky čekám, než se počasí trochu umoudří. Nakonec zakrmím ještě další dva fleky, u kterých si myslím, že by to mohlo klapnout. No a netrvá to dlouho, kroužek poskočí a já si užívám pěkné rodeo - prostorově jsem dost omezen, napravo i nalevo mám ve vodě větve, takže po záseku držím rybku, co to jde... Uf, všechno vydrželo, na břehu koukám na pěkně vybarveného lysečka. Paráda, na jemný proutek fakt zážitek. Zkouším to o kus dál pod stromy, tam se nic neděje, tak se vracím a dělám dobře. Za pár minut kroužek pomalu stoupá vzhůru, na nic nečekám a sekám. Ale ouha, asi jsem tady přehlédl nějaké větve pod vodou - milému kapříkovi stačil jeden výpad a je pryč. Co už. Dokrmuju a střídám ještě jednou obě úspěšné místa, ale už nemám ani záběr. Bažanti už taky nejdou slyšet a cestou k autu si všímám, že srnky už taky zmizely... ještě jeden pohled... jak je ta jarní příroda intenzivní... tak zase někdy.

... a doma pak bomba - Ding nádherně přehrál Nepomniachtchiho a vyrovnal na 3:3... jen tak dál chlapče...

Tož tak, není to dlouho, byl jsem to tady po práci omrknout. Tehdá ale pršelo takovým způsobem, že řeka měla ještě asi třicet čísel rezervu, než by se vylila ze břehů, takže jsem to ani nezkoušel a raději zase odjel. Dnes byla situace trochu jiná, celkem slunečno a hlásili 12 stupňů, já mám volno, co víc si přát. Mohl jsem jet na kanál na kapřiska, ale rozhoduju se pro tohle místo, láká mě po dlouhé době potahat si nějakého lepšího tlouště. No, uvidíme, jestli vůbec něco lapnu...

Docela jsem to tentokrát vyšpekuloval, už včera jsem si namíchal nějakou směs na krmení a připravil toustový chleba. Montáž pak tu nejjednodušší a návazec ze šestnáctky... voda je moc čistá. Dlouho se pak procházím kolem břehů, ale i když vidím s polarizačkami kolikrát až na dno, ryby nevidět. Nakonec nacházím daleko od auta zastrčený klenot, řeka je tady docela úzká a druhý břeh dere dravý proud. Já mám pod nohama tišinu asi tak 5 krát 15 metrů. Zakrmuju a vydávám se hledat další příhodná místečka. Ale nenacházím, plaším jen mladého srnce z mlází. Vůbec je vidět a slyšet, že příroda se probudila - v dáli na polích postávají srnky a ještě dál i nějací velcí ptáci, co to je, netuším. Nade mnou krouží hned několik dravců, ale i tak je tam někde shora slyšet skřivany... jen ta řeka je nějaká mrtvá. Ale moc se mi to tady zamlouvá, v létě se sem už nedostanu, bude to zarostlé takovým způsobem, že i kdybych se sem prosekal, stejně bych mezi tou spletí sahající dva až tři metry nad vodu nenahodil. Teď to chce jen trochu opatrnosti, abych s navázaným prutem tuhle džungli pomalu prolezl. Bobři tu mají malý sráz, který využívám a sejdu po něm k vodě, bum... aha, klouže to. Nastražuju tousťák a první nához sedí, štrachám se nahoru, usadím prut a vidím, že struna jede do strany, přiseknu a v nevíře jen kroutím hlavou... je tam. Jsem si hned jistý, že je to tloušť. Jen se drží u dna, sem tam ho zvednu a vidím jeho velikánkou bílou hubu. No, ten by zase mohl bejt... jen pomalu, nerad ztrácím takovéhle rybky. Ještě jeden dva výpady, otočka před podběrákem, ale nakonec je tam. Pronáším ho tou džunglí na louku na slunce. Podlachmanej, ale i tak krásnej, navíc poctivých padesát čtyři čísel, hmm, tak se to šlapání vyplatilo. Pouštím ho pár metrů po proudu a jdu zpět. Špekuluju nad jednou věcí - sice to tu trochu poplašil, ale když to vzal tak hned z první... jestli jich tam není víc... ? Za zkoušku nic nedám a tak nahazuju ještě jednou. Netrvá to dlouho a přijde takové brnknutí, přehazuju to s novým soustíčkem a trochu dokrmuju. Asi po dvaceti minutách špička drnčí, tak sekám. Druhá rybka na prutě, pere se krásně, až se mi nechce věřit, že je to cejn. Ale je to tak, nádherný silný říční cejn, šedesát čísel přesně. Tak takového jsem už dlouho nechytl, fakt krásnej. Tentokrát už nad ničím nepřemýšlím a posílám to tam znovu. Světe div se, za dalších dvacet minut se centrepin rozhrčí a je z toho tlouštidlo něco kolem čtyřiceti čísel. Ale hned ho pouštím, ani ho nefotím, nechce se mi zase lozit nahoru a pak se ještě proplétat křovím. Teda svatý Péťo dík, jsem momentálně v opojení, už nic víc nepotřebuju. Přesouvám se na stoják, ale ten je nějaký mrtvý. Využívám toho aspoň k doplnění energie a sežeru všechno, co s sebou mám. Hernajs, začíná být pěkná zima a tak to o půl osmé balím. I tak ještě po cestě zpět stojí slunce v celé své kráse těsně nad obzorem... tak zase někdy.

Už jsem si i několikrát zoufal... vždy mi do toho něco vlezlo, až dnes se to povedlo a kolem desáté uháním konečně na ryby. Nemám nic připraveného, ale je mi to jedno, prostě plechovka kuku a bude. U vody sedí starší kolega, tak trochu vyzvídám... prej ani potah, hmm, že by to ještě nezačalo? Tomu se mi nechce věřit, spousta keříků už má malé lístky, švitoření a zpěvu všude kolem, v rohu pak divoká švestka, rozkvetlá a v ní bzukotu jako na pouti. Na cestičce k vybranému místu pak potkávám žáby, které mi ochotně pozují do objektivu...

Prohazuju pár hrstiček a trpělivě čekám. Jsem si jistý, že tohle je to místo. Vítr sem žene vodu a kousek ode mě je ve vodě strom - líp to snad už ani nejde. Ale ouha, takže po asi dvou hodinách přesun na jiné místo a pak přesun autem do obchodu na kafe a něco na zub. Ani potah. Dumám, co je špatně. Ale na nic nepřicházím. Vracím se a zůstávám až do tmy. Ostatní to už dávno zabalili... taky bez kontaktu.

Ještě chvilku, tak dlouho jsem nebyl... sedím tu sám, jen sem tam ještě zmerčím netopýra. Osamělá lyska vyřvává, to takhle vítá noc? Spíš mám pocit, že je to volání po společnosti, ale nikdo neodpovídá, ani nepřilétá, kdo ví, co se tady v noci děje a před čím má strach...

O půl osmé musím balit. No tak jo, vy potfory, tak zase někdy, dneska se vám nějak nechtělo, ale je mi to fuk, krásné to bylo, krásné...