Kolem jedenácté u vody, tentokrát mám v plánu vyzkoušet trochu těžší kalibr. V Anglii tomu říkají carbelling, tedy takový hybrid, kdy se jde na parmy s kaprařským cajkem. Dávám do krmelce hlavně pelety s trochou krmení a nahážu tam tak 10 - 15 krmítek. Pomáhá mi s tím k tomu určený proutek od pana Harrisona a dnes si to zjednoduším, takže bez centrepinu. Už několikrát jsem si říkal, jestli bych toho lapnul víc, kdybych na některých místech chytal podobně jako dnes. Centrepin a lehký proutek jsou moc fajn, ale už delší dobu jsem hloubal nad tím, že na určitých úsecích řeky by pár metrů navíc plus těžké krmítko mohly být klíčem k zajímavému úlovku. 

Po zakrmení to otáčíme a jdeme vyzkoušet štěstí do lesa a k jedné staré tůni, ale tentokrá jsme nenašli nic. Zpátky na fleku asi o hodimku a půl později... moc se mi to zamlouvá, Mulda má správnou nahnědlou barvu a průtok pomalu klesá. Vyplašil jsem srnku z nedalekého mlází... že by znamení? Vodou jde hodně trávy a tak musím často přehazovat, navíc je vidět, že jsem z formy - ať se snažím sebevíc, trefit se do jednoho místa dávám jen sem tam. Pod háčkem peleta, nakonec ji zblajznul kdo jiný, než pan tloušť. Párkrát zaklepal na špičku, jestli dávám pozor. Ale dnes mám dar sokolího oka a nic mi neunikne. Zásek sedí a rybka zkouší schovat se někde u břehu, ale proti tomuhle nádobíčku nemá nejmenší šanci. Lehce přes pade a moc potěšil - po dlouhé době konečně rybka. Po pár dalších náhozech máme návštěvu - norek americký, sice nepůvodní, ale zajímavé zvířátko. A vůbec se nás nebojí, dokonce přilezl tak blízko, že mi očuchával podběrák. Ale když šáhnu po foťáku, je pryč... škoda. V tom nejlepším se má přestat a tak záhy mizíme, snad se sem zase brzo dostanu.

Při zapisování do papírů koukám, že jsem dlouho nebyl u vody... tak snad tam má dnes sv. Petr pro mě něco schovaného. Jako první vybírám tutovku, většinou se tady kapři zdržují do oběda, pak je to slabší. Nahoře se honí bouřkové mraky a vítr mi dere proutek z vidličky... počasí věru hodné fanatika... Ale už dlouho dušička moje žadonila po klidu a oddychu někde u vody, takže to nevzdávám. Po hodince měním místo, ale ani tady z toho nic není a tak přejíždím jen o dva kilometry dál na zastrčený rybníček u lesa. Skore tu mám 1:0 pro ryby, snad tentokráte dorovnám. Ale zrovna když jsem vystopoval neomylné sloupce bublinek, prohodil to hrstkou kuku a opatrně jim to tam poslal, doslova cítím, jak všechno kolem potemnělo. Za deset minut musím zdrhat k autu, průtrž je brutální. Nakonec to vzdávám, není nikde vidět, že by se to trhalo, tak hajdy domů. Naštěstí přece jen ne s prázdnou, konečně prvních pár hříbků tenhle rok.

Vyzvednul jsem u jedné moc hodné rodinky pět kilo medu a po cestě zpět se stavil u kanálu. Zákrm, pod háček tři zrnka, sluníčko, sem tam mráček, pivko, knížka... bylo mi to tak nějak jedno, jestli to klapne nebo ne. Ležel jsem tam pod vrbou a bylo mi fajn. A zase úplně sám... kde všichni jsou? Nejdřív přišlo pár drbanců, ale pak se to zklidnilo a něco po druhé odpoledne se to pomaličku rozjelo. Rybka se cpala vehementně doleva... takhle to tu dělají všechny... nějak nemůžu přijít na to proč.  Zajímavé je, že kapříka při zdolávání doprovázel ještě jeden skoro stejný. Až jsem toho na prutě trochu unavil a strčil podběrák do vody, tak vzal roha. Nahoře na hrázi jako obvykle pár fotek, váha ukázala něco kolem sedmi kil. Potěšil ferda jeden... to už je čtvrtý z téhle sorty, asi dobrej oddíl. Kolem třetí jsem doma, spokojen a mírumiloven.

Tenhle rok zlouším tak trochu experimentovat a tak jdou po předlouhé době pod háček dvě ořezané kuličky ananasového boilies. Plán je jednoduchý: zakrmit partiklem flek tak čtyři krát čtyři metry, k háčku ještě stringer a čekat, jestli to vezme nějaký ten větší. A tak tady čekám, kupodivu i v tomhle přenádherném čase úplně sám. Sem tam přejde po obloze mrak, slunce se se sílou sobě vlastní opírá do všeho kolem a příroda kolem bují v plné kráse. Jsem rád, že jsem tady na zarostlém úseku a mám se kam schovat. Kolem šesté večer se osměluju a vlezu tam. No, na nějaké velké plavání to ještě není, párkrát se potopím a pár temp doprava a zase zpět a rychle ven. Jako osvěžení super. Po nějaké chvili začínám pozorovat stoupající bublinky na prokrmeném místě. Jsem ve střehu, teď už to nebude trvat dlouho. Ale nic se neděje, až nakonec nevydržím a místo boilies jdou pod háček tři zrnka kukuřice. Asi po půl hodině mám záběr, ale pin jen krátce zamručí... ryba se nesekla. Převazuju to ještě jednou, dávám osmičku háček a jen dvě zrnka. A až slunce zajde, ale kolem je ještě dost světla, aby člověk rozeznal okolní porost, rozhrčí se do toho ticha můj naviják. Jsem hned dole, ale ouha, zjišťuju, že je všechno fest. Ryba se zamotala do té džungle pod vodou a ještě k tomu docela vlevo, kam se s gumákama na nohách nedostanu. Položím prut do vidličky a čekám. Jo, teď se struna zase napla, takže je ještě tam. Ok, boty, ponožky a kalhoty dolů a protahuju se kolem ostružinového keře opatrně doleva, až vlasec směřuje přímo přede mnou rovně do vody. Začínám páčit. Nejdřív doleva... aha jde to... pak doprava... teď něco povolilo... znovu doleva a kapřík je venku a šine si to hezky doprostřed kanálu. Lezu pomalu zpět a deleko ho nepouštím. Rve se dobře, ale veliký není a tak je za chvilku v podběráku. Hezky vybarvený lysec, asi tak pět kilo. No vida, tak to nakonec klaplo. Díky přírodo, i když se nestalo něco neobyčejného a nechytnul jsem žádného obra, přece jen jedna z nejkrásnějších vycházek k vodě. Dávám pivko a pokouším štěstěnu ještě jednou, ale nic už nepřijde. Kolem jedenácté v noci balím.

Odpoledne mám volno a tak jedu ke kanálu dát si u proutku pivko. Ale na místě měním plán... sluníčko svítí, je teplo a tak se vydávám na procházku hledat ryby. Za hodinu a půl jsem prošel obě strany od mostu k podjezdu hlavní silnice a kromě malých perlínků u břehu neviděl nic. Nakonec se rozhoduju pro plán, který jsem měl v hlavě už i minulý rok. Na jednom místě rostou jen pár metrů od sebe dvě mladé vrby a nalevo od nich jsem lapnul moc pěkné ryby. Odstraňuju něco starého rákosí, tak abych tam dokázal nahodit. Zakrmuju partiklem a vychutnávám pivko, vše je, jak má být. Asi o půl šesté balím, dokrmím a mizím.

Budím se něco před jednou ráno, ve dvě už mám nahozeno a zachumlám se dole u vody do spacáku, že to dospím. Je šest stupňů, stále vane svěží větřík z východu, ale zima mi není... ale spát taky nemůžu. Tak tam tedy ležím a koukám na tu stříbrně vytečkovanou věčnost nade mnou... 

Rrrr... r... r... rrrrrrrrrrrrrrrr... a jede. Rychle ze spacáku ven, nasadit gumáky a letím k prutu. Rybka se dere vehementně směrem doprava, pár výpadů je takového rázu, že si troufnu pomyslet na nějakou z těch lepších. Aha, teď si to rozmyslela a jede doleva, daří se mi ji brzdit... jen opatrně starý brachu. Ještě podběrák do vody a čelovku na hlavu... blik... a ryba je hned u dna, kde jezdí ze strany na stranu a nedaří se mi ji zdvihnout. Ale po nějaké chvilce asi dochází síly a tak se u hladiny ukazuje světlé tělo. Ještě jeden výpad a pak už promluví podběrák. Nahoře na hrázi procedůra jako obvykle - skoro stejný lysec jako ten první pár dní zpět, jen o fous delší. Ale po bojové stránce neskutečný rozdíl... díky ti heilige Petrus. Kapříka pouštím o kousek dál a mažu domů to dospat. Je půl čtvrté a obzor směrem severovýchod už bledne.