Jak je někdy na světě krásně. I když bylo docela chladno (přesto, že sluníčko svítilo o sto šest), vyjeli jsme do zahrady a po rychlé akci zamířili směrem Krostitz a ještě trochu dál. Cajk a prut jsem měl samozřejmě pro všechny případy s sebou - pokud by drahá polovička svolila a podmínky byly příhodné. Minulé léto byla tahle voda, kterou mám na mysli, v dost špatném stavu. Ofiko má něco přes tři hektary, ale při poslední návštěvě se dost hrozivě smrskla. Pochyboval jsem tehdy, že to ryby prežijí a tak nějak se loučil s vodou, která mi byla vždy velmi nakloněna. Jen málokdy jsem tady nic nechytil. Moje zatím největší ryba ja taktéž chycena zde a několik probděných nocí korunovaných krásnými kapry kolem 8-10 kg mi zůstanou v paměti nadlouho.

Už z dálky jsem viděl, že přední jezero (kde se chytat nesmí) má vody dost. Takže se to spravilo? Naštěstí ano, k mé nevýslovné radosti. Pomalu sonduju vodu i náladu ženy... s uspokojivým výsledkem. Vybírám místo před ostrůvkem, nastřeluji něco kukuřice až těsně k němu a nahazuju. Moc doprava, ale nechávám to tam. První půlhodinu se nic neděje, pak u rákosí u protějšího břehu vyskočí ryba. To je dobré znamení. Stahuju to a nahazuju víc doleva . Netrvá to ani deset minut a kroužek poskočí, pin se protočí a na prutu mám první rybu z téhle vody tohoto roku. Ryba je hned u hladiny asi deset metrů ode mě, i tak ještě nevím, jestli je to kapr nebo amur, kteří jsou tady taky. Vedu ji směrem ke mně, to se jí nelíbí a cpe se směrem doleva, kde jsou vzadu zatopené stromy. Sem tam trhne hlavou, takže přece jen kapr? Jo, je to kapřík, už ho vidím,  teď se zase cpe pro změnu doprava. Proutek jistí situaci a po krátkém boji je ryba v podběráku. Krásný zdravý hezky vybarvený šupináč kolem tří kil. No ani moc nemluvím, tohle jsem nečekal. Tak utíkej.

Balíme a při jízdě zpět, přemýšlím nad noční výpravou. Ale budu muset počkat. V noci klesají teploty na dva stupně a do takové zimy se mi nechce.

Hned po práci jsem vyrazil. Byl jsem sice utahaný jako pes, ale představa, že únavu vyspím na sluníčku někde u vody, se mi moc zamlouvala. Cesta uběhla příjemně. Zastavil jsem na břehu u malého háječku, aby nebylo vidět auto. No, řeka musela být minulý týden hodně nahoře, i teď byla voda tak metr nad normálem. 100gramový krmelec to okamžitě odneslo. Mě ty řeky nějak nebaví, prostě to neumím. Navíc se mi protiví chytat s takovou kotvou. Trápím se trápím, po třech hodinách dostávám konečně záběr. Zásek, ryba trhne párkrát hlavou a je pryč. Balím to. Asi 200 metrů dál je slepé rameno, odříznutý meandr téhle řeky - Schusterbusch. Je asi šest večer a mám nahozeno, do vody šlo trochu krmení a dvě hrstičky kukuřice. Světla pomalu ubývá, dělám nějaké fotky. Mraky a obloha mi připomínají atmosféru obrazů Jana Zrzavého.

Kousek od místa, kde sedím, jsem při obhlídce objevill ve vodě mrtvou labuť. Působí to smutně, kolem zpěv ptáků, sem tam přeletí už i netopýr, na louce za mnou jsou srnky, příroda se probouzí, život jde dál, ale pro tuhle labuť už pouť skončila... nemoc? nebo tvrdá zima a málo jídla? Kdo ví... Když už je skoro tma, slyším v dáli houkání sov. Tak tohle mám rád. Ztracen tady pryč ode všech a všeho si tady v klidu hovím. Kde se vzal tu se vzal statný lišák stojí opodál. Moc se nerozmýšlel. Obhlédl místo a mou maličkost (kterouže vyhodnotil jakože neškodnou), vlezl do vody a labuť vytáhl. Nojo, hlad je sviňa. Bobři už jsou taky vzhůru, aspoň jeden teda. Proplaval pár metrů ode mě. Cink, první záběr, kroužek poskočil a sám sobě se divím, jak rychle reaguju. Zásek sedí. Nejdřív jsem myslel, že je to lín. Ne, kapr, lysec, je jen tak tmavý, až mě to zmátlo. Má tak 1,5 kg. Pouštím ho zpět, po fiasku na řece jsem hnedle pookřál. Za pět minut se situace opakuje. Tentokrát se kapřik snaží dostat k potopené vrbě po mojí levé ruce, nepouštím ho, plantá se mi do rákosí doslova pod nohama, ale celkem bez problémů ho dostávám ven a podebírám. Na nějaké fotky apod. nemám náladu, rychle ho pouštím. Nahazuju znovu, sedím dlouho, ztracen pod hvězdami, jen pár šedavých šmouh na obloze. Citelně se ochladilo, kouří se mi od pusy. Na protějším břehu v ostružiní se pan (nebo paní) bobr drbe a zřejmě dokončuje toaletu. Pak se vydává na pochůzku, naštěstí pro mě pouze v blízkosti protějšího břehu. Ha! Záběr! Vyskakuju a zasekávám, zzzzzz ryba mi protočí pin, no ten už bude trošku větší. Maže směrem ode mě, zastavuju ho a už je na hladině. Přitahuju, opatrně, ne, tohohle nechci ztratit, ještě jednou výpad do travin pod nohama, vyvádím ho ven, podebírám a je můj. Fešák, zase lysec a zase takový temnější, něco kolem 3 kg. Pouštím ho a rychle balím, je půl deváté večer. Stavuju se ještě v obchodě. Jedenkrát Svijany před sladkým spánkem...

Vše bylo cajk. Jen počasí hezky na draka. Pršelo a to docela dost. A byla zima, aspoň mně teda. Navíc pláštěnka stojí za starou belu, na levém rameni teče a to dost. Dost jsem to asi všechno podcenil. Vydržel jsem tam čtyři hodiny, víc se nedalo. Okolo dvanácté, unaven a zmaten opouštím bojiště. Rybí aktivita nulová... pokud se ryby cítí podobně jako já, tak se ani nedivím. Ještě to asi nezačalo. 

Středa. Počasí bylo dopoledne jak vymalované. Nikde ani mráček, obloha krásně modrá. Když tak stojím na slunci, cítím s jakou silou se do mě opírá. Ještě včera večer jsem uvařil nějaké konopí, stále ve mně hlodá, že bych ty ryby měl nějak vybudit. Pokud tam teď na dně leží rozházené asi 4 kg kukuřice a já budu chytat na kukuřici, tak se v nejhorším případě dočkám záběru, až bude všechna kukuřice vysbíraná a ta s háčkem bude tedy na řadě jako poslední... Silně kořeněné aromatické těsto se mi zdá vhodnou alternativou. Maggi, vajíčko, trocha oleje, nějaké koření, trocha rozdrceného boilies a trochu krmítkové směsi et voila. Snad se to zítra zlomí a něco už snad chytnu. Dvakrát po sobě vyhořet není nic k chlubení. Jenže tohle je voda dost netypická. Dlouhá 7 km, široká 30 - 35 metrů, jedná se vlastně o další Hitlerův megalomanský projekt propojit dvě řeky. Jenže kanál nebyl nikdy dokončen, je to vlastně stojatá voda, neskutečně dlouhá nudle. A v létě jsem přesně na tomhle místě ty ryby viděl a nachytal i nějaké pěkné kapry. Taky si pamatuju při první návštěvě, jak jsem tady bez dechu pozoroval nádherného lína, který jako by se vznášel mezi podvodními rostlinami a po očku mě pozoroval. Jenže teď jsou podmínky trochu jiné, zima sice odchází, ale voda je (už asi po desáté) stále dost studená. A i když jsem ty ryby tady přes léto viděl, kdo ví, jestli tady zůstávají nebo se přes zimu stahují jinam. Další věc je, že můžu sedět a čekat na záběr relativně krátkou dobu, protože pak musím do práce. Takže předkrmit, předvnadit ok, ale i přitvrdit. To znamená, že zítra sem přijedu, naházím tam konopí, na háček půjde malá halibutka obalená těstem, k tomu malé PVA s rozdrcenýma peletkama... Ale střídavě budu zkoušet i kukuřici. 

Ráno jsem se probudil rozlámaný, ale vyspaný. Počasí nahouby, pršelo, foukalo a auto po cestě ukazovalo 5 stupňů. Sice jsem si byl jistý, že dnes nepojedu, ale štěstěna zasáhla. Dneska měla mít auto Katja, ale včera večer mi oznámila, že už ho nepotřebuje. Usínalo se mi dobře...

Na místě jsem pozoroval nějaký čas vodu. Nic. To přece není možné. Je 9:45, mám nahozeno, popíjím čaj. Pod háček opět kukuřice z plechovky. Asi za čtvrt hodiny se vítr a déšť utišily. Vylezl jsem na hráz. Jasný signál přicházel přímo ze zakrmeného místa, nezaměnitelný řetízek bublinek. Slezl jsem dolů a přehodil to opatrně k bublinkám blíž. Byl jsem jak struna, po půl hodine ale vzrušení opadá. Déšť a vítr znovu zesílily. Začiná mi být pomalu jasné, že dnes z toho nic nebude. V 11 měním kukuřici za peletu, poslední pokus. Pár jsem jich tam ještě k dobru přihodil. Po půl hodině jsem z auta donesl zbývající kukuřici a všechno to tam naházel. Ve 12 jsem to zabalil. Mokrý, utahaný. Dopil jsem čaj, nasedl do auta a okolo jedné byl doma. Teplý oběd rozehřál tělo i mysl. Cestou do práce na mě na poště čekal malý balíček. Bylo v něm pár nových (non toxic) olůvek a krásný zelený baitdropper. No, ten budu muset brzo testnout.