Kolem druhé ráno vstávám, nějak nemůžu pořádně usnout. Mezi jiným, co mi tak táhne hlavou, si říkám, že už to budou zase tři týdny, co jsem byl naposled u vody. No jo no, letí to, ještě chvilku a máme konec léta. Než se vymotám z domu, trvá to celou věčnost, ale něco po třetí už sedím spokojený a mám zakrmeno, nahozeno.

Konečně po dlouhé době jasná letní noc se spoustou hvězd. Ležím na hrázi a pozoruju meteority, zřejmě právě prolétá nějaký roj, vždy jen světelná čára, okamžik, a je to pryč, ani si nestihnu něco přát. Kolem páté pin krátce zamručí. No to tedy dnes brzy, říkám si, ale dál se nic neděje. Trochu přikrmuju, snad z toho ještě něco bude.

Únava mě zmáhá, netrvá to dlouho a zavřu oči. Noc byla až podivně tichá, zato teď příroda okolo třeští... toho zpěvu, cvrlikání, švitoření, hašteření a já pomalu odplouvám někam pryč ...RRRRR... spi, to byl ptáček, říká mi mozek ...RRRR... no moment, to už si sedám ...RRRR... jsem hned dole a beru prut do ruky, ale nic. Hm, tak to zamrzí. Ale hned se utěšuju, že třeba ještě něco přijde. 

Po chvilce uvažování měním návazec, pod háček dávám jen dvě zrnka a šup tam s tím. Pak se zvednu a jdu si protáhnout nohy, kousek napravo jsou dva stromy a mezi nimi bývají někdy vidět pěkné rybky. Než se stačím rozkoukat, slyším povědomý zvuk, na chvilku zkamením a už letím zpátky. ...RRRRRRRRRRRRRRRRR... než mám prut vruce, zbývá na cívce pár metrů, no tak ten to teda rozjel. Mezi rybkou a mnou je teď určitě víc jak šedesát metrů, naštěstí se tlačí jen napravo ode mě do břehu a uklidnila se. Tah furt stejnoměrný, žádné škubání nic... že by amur? Pomalu přitahuju, zdá se, že všechno dobře drží, takže se do toho opatrně opírám víc a víc. Rybka se pomalu vydává ke mně. Tak to by snad bylo. Po nějaké chvilce je mezi námi už asi jen dvacet metrů, ale to už se milé rybičce moc nelíbí, sice to držím, co si troufám, ale i tak odjíždí tentokrát pro změnu doleva, pfúúú, to je teda maso. Snažím se tu ponorku vykolejit bočním tahem, ale moc to nefunguje. Teď už to bude asi pět minut, co se tady přetahujeme a furt nevím, co to tam vlastně mám, pokusy zvednout to ode dna vyznívají naprázdno... Po asi dalších pěti minutách se konečně objevuje u hladiny šupináč z rodu giganticus, přemýšlím, jestli se vůbec vleze do podběráku. Mám ho teď jen pár metrů před sebou, sice se jeho výpady snažím kontrovat, ale kapřík má evidentně převahu. Ale štěstěna stojí při mně, všechno drží na sto procent a nakonec se kapřík přece jen unaví a je to doma. Letím okamžitě nahoru všechno připravit, slunce už dost pere, takže procedůru zkracuju na minimum. Proporce jsou prostě neskutečné, délka rovný metr a váha ukazuje lehce přes devatenáct kilo, nemám slov. A pak už je kapřík zase ve vodě, moc se nerozmýšlí a alou pryč.

Doma jsem asi o půl desáté, rodinka už je vzhůru, ale když viděli fotky, tak jedno pivko mi na oslavu povolili. Pfůů, tak to teda bylo.

Dlouho, moc dlouho jsem nebyl na rybách. Furt se do toho něco motalo, taky spousta práce k tomu, prostě vopruz. Včera jsem po práci poslal všechny zdvořile někam a okolo půl čtvrté odpoledne konečně zaparkoval na známém místečku u řeky Muldy. Poslední dva týdny jsem prakticky nemyslel na nic jiného, na kanál jsem po těch posledních ulovených super rybách jít nechtěl, navíc se ozývala i naléhavost samoty, což je kousek od velkého města nemožné.

A tak jsem si stále vybavoval v paměti přesně tohleto místečko a představoval si ten blažený moment, až si sednu na břeh do trávy a s proutkem v ruce se konečně vnořím do tiché příjemné skoromeditace. A povedlo se. Takřka hned po příjezdu jsem se začal cítit fajn a tahle pohodička už nezmizela. Jak se brodím vysokou trávou, všude skáčou doslova kvanta lučních koníků, pak ještě pár kroků a už nejde slyšet nic, jen hukot řeky, cvrčci a spousta ptačího zpěvu. Řeka je tak o sedmdesát čísel nahoře, voda trochu zakalená, ale klesá to, je těžko a dusno a pod mrakem, prostě podmínky více než dobré. Dívám se nahoru na nebe a ptám se sám sebe, jestli mi vůbec jednou bude dopřáno...

Upravený luncheonmeat voní krásně, narval jsem tam esenci frankfurtské klobásy, ale celý výsledek asi dvouhodinového chytání je tlouští miminko kolem dvaceti čísel. Asi čas změnit nástrahu. Na pelety se mi chytat nechce, takže šáhnu po plechovce sterilované kukuřice. Jak se později ukáže, správná volba... Vybírám asi 300 metrů dlouhý úsek řeky a rozhodnu se pro jednoduchou taktiku: jen nalehko a každému fleku dám maximálně 20-30 minut a pak zase dál. Mezi fleky to krokuju asi na čtyřicet metrů. Není se tady čeho chytit, žádné stromy nebo překážky ve vodě, z hladiny nebo proudu se toho taky moc vyčíst nedá. Upravuju návazec, pod háček dvě zrnka a šup tam s tím, dokrmuju jen pár zrnek. Na třetím fleku krásné dvojité škubnutí špičkou a je z toho tloušť rovných padesát čísel. Parádní souboj a málem jsem tam při podebírání zahučel, holt zarostlé břehy skrývají nejedno překvapení... Je teď kolem sedmé a bohužel vylezlo slunko. Je to pěkné peklo, potím se, všude nějaký hmyz, kopřivy... no do idylky to má trochu daleko. Kolem půl deváté, když se slunce pomalu schovává za stromy, mi do toho furt něco buší. Zkouším to sekat, ale nemá to význam. V plechovce posledních pár zrnek a přede mnou poslední flek. Nahazuju jen asi šest sedm metrů po proudu a sedím a přemýšlím, že už to asi budu muset brzo zabalit. A pak to přišlo, záběr jako z knížky, ohlý prut mám hned v ruce. Tentokráte žádné škubání nebo jízda, ryba se drží u dna stále na stejném místě. Zvyšuju tah a hladinu prořízne hřbetní ploutev a pak ještě zahlédnu ocas a je mi jasné, že tohleto tloušť není. Slézám dolů k vodě, dodám si kuráž a přitáhnu - rybka se teď ukáže v plné kráse... parma nádherná obecná. Jen si hluboce vydechnu... teď ji ještě dostat do podběráku. První pokus spíš milou parmičku naštval a tak následuje slušný výpad, ale i tak to netrvá dlouho a je moje. Zatímco si nahoře všechno připravuju, rybka odpočívá dole v podběráku v klidné vodě. Pak to jde rychle: podložka, přeměřit (62 cm), fotky a alou zpátky. Po dvou letech snažení sedlo konečně štěstí i na mě a jeden rybářský sen se vyplnil. Všechno to hledání v knihách, filmech nebo internetu najednou do sebe zapadlo a spolu s přiměřenou porcí štěstí to udělalo cvak a já tady teď stojím po kolena ve vodě a čekám, až se moje úplně první parmička trochu vzpamatuje. Nemůžu od ní odtrhnout oči, ještě minutku zpátky jsem měl i trochu strach, nakláněla se na bok, ale teď už i sem tam zavlní tělem, tak snad to bude ok. A pak přijde ten moment, kdy sama prostrčí hlavu skrz zaplavené traviny a začne se vlnit. Natahuju ruku tak dlouho, až už to nejde jinak a tahle nádherná ryba vplyne zpět do té masy vody valící se kolem, do svého domova... tak se tedy měj a snad zas někdy.

Vnitřní budíček zase zafungoval a tak jsem kolem půl páté u vody. I když mám volno, než chrnět do osmi, raději takhle zrána vypadnu k vodě. Později mají teploty vystoupat nad třicet stupňů a to už ryby moc neberou. Je mi fajn, procházím se tady a sleduju, kde se dělají bublinky, jenže ouha, že by ty potfory věděly, že se na ně chystám? Není totiž vidět vůbec nic, ale na druhé straně si všímám pohybu v rákosí, takže za chvilku se usazuju jen kousek vedle. Sedím půl hoďky a nic, tak se přesouvám o kousek doprava. Po nějaké chvilce se splávek rozjíždí, sekám a za chvilku je v podběráku hezký karas. No vida, tak bezrybka nebudu. Trošku jsme to poplašili, tak se přesouvám zase o kousek dále a nevěřícně zírám, jak se přímo přede mnou na několika místech dělají bublinky. Tak to bude rychlé, říkám si, ale ať se snažím sebevíc a nahazuju přímo k bublinkám, nic se neděje. Hmm. Beru další plechovku kukuřice, pořádně zakrmím a převážu to na těžko. Mám pocit, že dole jsou traviny a záběr nemám kvůli tomu, že to ty dva bročky pod splávkem prostě dolů nedostanou. A předpokládám správně, protože asi za deset minut se vlasec hezky šponuje a po záseku následuje slušný odpor. Místa je tu málo, a tak jsou výpady opravdu krátké. Po chvilce na mě koukne z podběráku nízký šupináč. Mám na ně poslední dobou nějak štěstí, minulý rok jsem chytil šupináče myslím jen jednoho. Hezké zakončení, na kanál se mi nechtělo a s pinem a lehkým proutkem jsem si nějakou tu zábavu užil. Teď už se hlásí hlad a tak padám domů na snídani.

Po práci něco k snědku a rychle k vodě. Je parno a dusno a kolem čtvrté mají přijít bouřky, prostě počasí na ryby jak dělané. Snažím se to stihnout, abych tam byl něco před půl třetí (to zabral ten kapřík z pondělí), což se mi i daří. Pln očekávání zakrmuju zbytkama kvašeného partiklu. Maples se už úplně roztekly a minule jsem do toho přidal nějaké zbytky vařeného konopí. Jsem moc rád, že jsem nedostal nějaký výborný nápad a neotevřel to už doma nebo nedejbože v autě...

Sedím tady a pere do mě slunce. Není se tu kam schovat, po mojí pravé ruce jsou sice dva stromy, ale malé. Lezu do vody a chladím se, všude okolo plave bílý sajrajt. Kvůli tomuhle mi už nějaký čas slzí oči a teče z nosu ostošest. Jo dneska to bude kruté, ale vědomí, že později by se to mělo zlomit a začne řádit samotný Odin, mě udržuje relativně v pohodě. Překvapivě na pátek je tady docela klid, málo lidí, málo pejsků... no, asi si všichni užívají někde na zahrádkách s oroseným půllitrem, jen já magor tady pomalu skomírám.

Dvacet metrů napravo ode mě se vyhřívají čtyři slušné rybky. Připadá mi, že dvě z nich jsou dva velcí kapři a ty další dvě možná amuři. Je mi jasné, že se takhle budou vyhřívat, co bude slunko svítit a potopit se a začít žrát je nepřinutí ani ten můj pekelný partikl mix. Hmm. Tak tedy čekám. Už je šest hodin a mám toho fakt dost... po bouřkách ani památky. Sem tam tu pekelnou výheň zacloní na chvilku nějaký ten mráček, ale jen na chvilku. Abych to nesbalil, mě motivují už jen vzpomínky na minulý rok, kdy opravdu dost záběrů přišlo kolem sedmé večer. Tak tedy do sedmi. Lezu nahoru na hráz a odpočítávám minuty. A světe div se, krátce před sedmou rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Když beru prut do ruky, nezdá se, že to bude něco většího, ale ouha schhhhhhhhhhhhhhh a jede (doprava). Sem tam vlasec přebrnkne, asi nějaké stulíky. Rychle sundávám boty a do vody, prut vystrkuju tak daleko, jak to jen jde. Rybka se totiž tlačí hodně ke břehu a to se mi nelíbí, protože nevidím, jestli tam něco není. Změna úhlu se jí ale moc nezamlouvá a tak vyráží na volnou vodu. V dálce slyším motorový člun, chlapi byli naštěstí ok a už daleko přede mnou přejíždějí k druhému břehu. Rybku teď přitahuju k sobě, jde to celkem jednoduše a tak se přímo přede mnou brzy vyloupne šupináč - zřejmě zkřižený s koi kapříkem. Nevěřícně kroutím hlavou. Nechávám ho ještě asi dvě minutky, ať se vyblbne, pak si lokne vzduchu a je to tam.

Všechno rychle připravuju, pak nahoru na hráz, focení a měření (84 cm) a rychle zpět. Chvilku mu ve vodě pomáhám, potřebuje to rozdýchat, ale po pár sekundách nabírá na síle a začíná se vlnit, takže dobrý a nechávám ho. Odplouvá klidně a pomalu, opravdu magická ryba... asi mi ještě furt nedochází, cože jsem to vlastně chytnul. Tenhle týden je fakt plný superlativ. V pondělí takové tele a dnes tohle... nemám slov.

Něco před půl čtvrtou ráno vstávám a potichoučku polehoučku se vytrácím do tmy. Konečně zase trocha času na ryby. Kolem půl páté jsem na místě, zakrmuju dva fleky a na prvním z nich se usazuju. Jsem docela nabalený, je totiž sedm stupňů, ale tahle noc by měla být z těch studenějších poslední. Přemýšlím, že to kolem osmé zabalím, vrátím se po obědě tak kolem jedné, pak zase domů a pak na noc... to by mohlo klapnout. Jelikož nemám ani potah, tak jsem v devět doma. 

Kolem jedné jsem zpět, tentokráte parkuje všude docela dost aut, ale zřejmě se všichni vydali na opačnou stranu, poněvadž tady sedím sám. Dokrmuju si to kvašenou kukuřicí a připravuju se na náročné dvě tři hoďky, slunce totiž pere šíleně... tak, že asi už po půl hodině mám chuť skočit do vody. Kolem půl třetí, zrovna když sedím nahoře na hrázi a uvažuju, že už asi dlouho nevydržím, přijde krátké zamručení, pak ještě jedno... napjatý čekám... rrrrrrrrrrrrrrrrrr a jede. Jsem hned dole, beru prut a síla tahu mě dostává. Prut je ohlý až k rukojeti, na doraz, protáčející se pin mi pálí kůži na palcích, jak se snažím brzdit. Sleduju, jak mizí návin z cívky. Hmm, nějaká rezerva tam sice ještě je, ale nejvyšší čas to stopnout. Tak tedy jedna dva tři, vydechnu a zamknu pin do dlaně. Vlasec a prut se šponují na maximum, ale naštěstí všechno drží. Asi padesát metrů napravo ode mě prořízne hladinu hřbetní ploutev... že by amur? Znovu zabírám, co to dá... mám pocit, jako kdyby se milá rybka rozmýšlela, kam teď, ale nakonec se vydává mým směrem. To je dobře. Přitahuju a namotávám opatrně, aby mi nenadálý výpad neurazil prsty, ale nic takového se neděje a po pár minutách se asi šest sedm metrů ode mě jen kousek pod hladinou ukazuje krásný šupináč... ty bláho, tak ten je. Přebírám velení a vždycky, když vidím, že se chystá něco podniknout, vyvedu ho bočním tahem z rovnováhy. Netrvá to dlouho a je to doma. Koukám ne něj, teda to je tele. Nahoře na hrázi pak zvyklá procedůra, krásných 93 cm... fotky sice nic moc, ale nechtěl jsem ho na tom slunku trápit. A pak už stojím ve vodě a nechávám ho pomalu vyplynout ze síťky. Kapřík nijak nepospíchá, ale i tak je ta chvilka, než mi úplně zmizí z dohledu, moc moc krátká... tak teda čau.