Kolem druhé ráno vstávám, nějak nemůžu pořádně usnout. Mezi jiným, co mi tak táhne hlavou, si říkám, že už to budou zase tři týdny, co jsem byl naposled u vody. No jo no, letí to, ještě chvilku a máme konec léta. Než se vymotám z domu, trvá to celou věčnost, ale něco po třetí už sedím spokojený a mám zakrmeno, nahozeno.

Konečně po dlouhé době jasná letní noc se spoustou hvězd. Ležím na hrázi a pozoruju meteority, zřejmě právě prolétá nějaký roj, vždy jen světelná čára, okamžik, a je to pryč, ani si nestihnu něco přát. Kolem páté pin krátce zamručí. No to tedy dnes brzy, říkám si, ale dál se nic neděje. Trochu přikrmuju, snad z toho ještě něco bude.

Únava mě zmáhá, netrvá to dlouho a zavřu oči. Noc byla až podivně tichá, zato teď příroda okolo třeští... toho zpěvu, cvrlikání, švitoření, hašteření a já pomalu odplouvám někam pryč ...RRRRR... spi, to byl ptáček, říká mi mozek ...RRRR... no moment, to už si sedám ...RRRR... jsem hned dole a beru prut do ruky, ale nic. Hm, tak to zamrzí. Ale hned se utěšuju, že třeba ještě něco přijde. 

Po chvilce uvažování měním návazec, pod háček dávám jen dvě zrnka a šup tam s tím. Pak se zvednu a jdu si protáhnout nohy, kousek napravo jsou dva stromy a mezi nimi bývají někdy vidět pěkné rybky. Než se stačím rozkoukat, slyším povědomý zvuk, na chvilku zkamením a už letím zpátky. ...RRRRRRRRRRRRRRRRR... než mám prut vruce, zbývá na cívce pár metrů, no tak ten to teda rozjel. Mezi rybkou a mnou je teď určitě víc jak šedesát metrů, naštěstí se tlačí jen napravo ode mě do břehu a uklidnila se. Tah furt stejnoměrný, žádné škubání nic... že by amur? Pomalu přitahuju, zdá se, že všechno dobře drží, takže se do toho opatrně opírám víc a víc. Rybka se pomalu vydává ke mně. Tak to by snad bylo. Po nějaké chvilce je mezi námi už asi jen dvacet metrů, ale to už se milé rybičce moc nelíbí, sice to držím, co si troufám, ale i tak odjíždí tentokrát pro změnu doleva, pfúúú, to je teda maso. Snažím se tu ponorku vykolejit bočním tahem, ale moc to nefunguje. Teď už to bude asi pět minut, co se tady přetahujeme a furt nevím, co to tam vlastně mám, pokusy zvednout to ode dna vyznívají naprázdno... Po asi dalších pěti minutách se konečně objevuje u hladiny šupináč z rodu giganticus, přemýšlím, jestli se vůbec vleze do podběráku. Mám ho teď jen pár metrů před sebou, sice se jeho výpady snažím kontrovat, ale kapřík má evidentně převahu. Ale štěstěna stojí při mně, všechno drží na sto procent a nakonec se kapřík přece jen unaví a je to doma. Letím okamžitě nahoru všechno připravit, slunce už dost pere, takže procedůru zkracuju na minimum. Proporce jsou prostě neskutečné, délka rovný metr a váha ukazuje lehce přes devatenáct kilo, nemám slov. A pak už je kapřík zase ve vodě, moc se nerozmýšlí a alou pryč.

Doma jsem asi o půl desáté, rodinka už je vzhůru, ale když viděli fotky, tak jedno pivko mi na oslavu povolili. Pfůů, tak to teda bylo.