No, koleno je v pořádku, musím pana doktora pochválit, už asi dest let jsem tohle koleno neměl tak v pohodě jako teď. Můžu být spokojený a velmi šťastný, že to takhle dobře dopadlo. Takže jsem si předsevzal poslední týden, co marodím, pojmout jako rybářský týden. 

Zrána jsem si zavezl kýblíček vařeného partiklu na své staré místo na kanále a poté se vydal směrem z města pryč. Po třiceti kilometrech jsem konečně na místě. Je chvilku před obědem, slunce se do mě opírá s takovou silou, až se ptám sám sebe, jak dlouho v těch broďácích vydržím... mám totiž jen neopreny. Po pivečku a jídlu se do nich soukám a lezu do řeky. Čekal jsem, že budu celkem rychle ochlazen, řeka je přece jen něco jiného než stoják, ale nestalo se. Nějaké místečka jsem si prošel, zaházel si (ještě jsem to nezapomněl, tohle je asi první chytání s muškou po pěti letech), nic nechytil (klasika), ale to neva. Bylo zajímavé si to takhle projít, zjistit si na těchhle flecích hloubku "na vlastní kůži" a podívat se na to všechno z trošku jiné perspektivy. Po hodině a půl balím, vedro je v broďácích nesnesitelné. Přejíždím jinam. Tady nechytám, ale všechny krámy a oblečení nechávám u auta a hurá do vody. Moje první koupání tenhle rok. A to máme prosím půlku července... jak že to bylo? "tenhle způsob léta ..."  

Vyráchal jsem se dost, je čas na nějaký serioznější pokus. Přejíždím asi o dva kilometry proti proudu, zakrmuju si flek a s kafíčkem a knížkou se odevzdávám pasivnímu čekání, zda ruka štěstěny zasáhne. Naházel jsem tam nějaké pelety a kukuřici z plechovky. Trvá to hodně dlouho, než se začne něco dít, ale pořádný záběr nepřichází. Když chci takhle zase vybrat z plechovky nějakou tu kukuřici, zjišťuju, že se mi tam zabydlel nádherný tesařík pižmový. No dobře dobře, tak tedy bez kukuřice to půjde taky. Po další hodině už ale milého tesaříka pomocí klacíku přenáším do trávy vedle mě. Netrvá to dlouho a vyleze si na mou tašku. Ta se mu zřejmě zamlouvá a za chvíli si vleze do první velké kapsy, jakoby mi signalizoval paráda, tady zůstanu na noc. Plechovka je mezitím už prázdná, ale opět ne bez života. Jak tak na ni koukám, vidím, že se sem tam zatřese. Později jsem si doma zjistil, že to byla myšice temnopásá, tu jsem snad taky ještě nikdy neviděl. Malá sympatická myška s výrazným pruhem na hřbítku. Na foťák je ovšem moc rychlá, takže se spokojuji s tesaříkem, je to model jak má být, ani se nehne. Jsem tady široko daleko sám, jen příroda a já. První pořádný záběr a je z toho cejn asi šeesát čísel. Vyháčkuju ho ve vodě a sám tam lezu taky. Ryby neryby, vedro je nesnesitelné. K mému překvapení, i když je tohle nejklidnější úsek řeky, ani zde nejsou žádné nánosy, jen šterk a hrubší kameny, což jsem nečekal. Procházím si takhle pěkný kousek řeky, nějaké zajímavé místo ale nenacházím, profil dna je tady celkem monotonní. Po koupačce dokrmuju a něco po půl deváté přichází razantní záběr, tloušť kolem padesáti čísel. Hezkej, takových tu mám už povícero. Kolem deváté balím. Krásně jsem si odpočinul. Doma na mě čekají pečená žebra a plzeň, život je někdy moc fajn.

Stále mám potíže s kolenem, i tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Kanál a podobné místa můžu zapomenout, příkré vysoké břehy bych teď asi nedal. Volba padla na tenhle revír, protože je tam jedno místo, na kterém můžu s autem skoro až k vodě. Cesta proběhla v klidu, žádná bolest, nic, tak snad to bude lepší a lepší... od operace je to necelé dva týdny, takže radši opatrně.

Měl jsem štěstí, tohle místo bývá často obsazené, dneska jsem ho pro změnu obsadil já. Sem tam vysvitne slunko, jinak je pod mrakem. Svěží větřík žene vlny šikmo do rohu nalevo ode mě, když se utiší, vidím tím směrem asi deset metrů od břehu na pár místech bublinky, no, tak snad tady jsou. Proutek je za chvilku ve vidličce, nástraha čeká na prvního zájemce... netrvá to dlouho a přišel kapřík kolem 30ti cm. Vyháčkuju ho ve vodě a nahazuju do stejného místa. Špička sebou drncá, pár vehementních potahů zkouším sekat, ale nic. Takhle to jde asi hodinu. Měl jsem tam peletu, přesedlám na kukuřici, uvidíme, co se stane. Asi po dvaceti minutách jde špice do hokejky, tentokrát jsem připraven a zásek sedí. Lin. Tak toho jsem nechytnul minimálně rok. Krásný, zdravý, zelenkavý s oranžovýma očkama, něco kolem dvaceti cm. Teda vyháčkovat takového línka není vůbec snadné, nejde držet (mačkat ho moc nechci), kroutí se a evidentně se mu to celé nelíbí. Po několika neůspěšných pokusech je naštěstí háček venku a línek zpět ve vodě. Tak už vím, od koho jsou ty drbance. Místo nechávám v klidu a nahazuji za pás podvodních rostlin asi 15 metrů napravo. No, dlouho se nic neděje. Najednou špice ohlá, jízda neskutečná, zásek a ryba je hned v travinách. Tak tohle už známe, prut úplně doleva, potáhnout, prut úplně doprava, potáhnout, prut úplně doleva atd. Asi za minutu je venku. Můj nejmenší kapřík letošní sezony, opravdové mimino. Teda kámo, ale rozjels to takovým stylem, až se mi srdíčko rozbušilo. Jsem potom nějaký utahaný. Nahazuju rovnou přede mě, s pejskem si dopřáváme svačinku a pak jenom ležíme vedle sebe a koukáme do korun stromů nad náma. Po chvilce mi tiché chrápání napoví, že už se dívá jen jeden z nás...

Přišel mi ještě hezký karásek, taky ryba o kterou zavadím málokdy. A úplně poslední: krátká jízda a zase kapřík dorostenec. Balím, ať jsem na večeři doma. Po cestě zpět přece jen koleno cítím, ale nic vážného. Plánuji příští vycházku. To mám za lubem něco jiného, už nějaký čas mi kvasí ve sklepě kukuřice. Půjdu na kanál na svoje staré místo. Večer zakrmit a brzy ráno začnu chytat. Snad už budu víc fit a nějaké to torpédo by se taky mohlo splést.

Dopoledne jsem měl nějaké běhání - koleno furt zlobí - ani jsem nějak nepočítal s tím, že se ještě dneska dostanu k vodě. Ale všechno vyšlo a tak jsem byl kolem jedné doma. Už včera jsem si uvařil kukuřici s pšenicí, takže jsem si naládoval takový menší kýblíček a hurá k vodě. Nejdřív jsem se vydal k mému místu, skoro všechno to tam naházel a nechal si jen pár zrnek jako nástrahu. Zpátky u auta nikam nepospíchám. Dělám nový návazec, dávám nový háček a všechno to v klidu prověřuju a prohlížím... co kdyby. Nástraha je jednoduchá, dvě zrnka vařené kukuřice a k tomu zrnko plovoucí. Fouká docela vítr, je zataženo, později má pršet, dokonce mají přijít bouřky. Auto ukazovalo 21 stupňů, určitě je mi to milejší, než ty vedra posledních pár dní. Tak tady teď sedím, nához byl sice trochu pochybný... při dopadu na hladinu vidím, že se to asi zamotalo nebo to aspoň tak vypadalo. Jenže na prokrmeném místě se dělají bublinky a nechci riskovat, že ryby novým náhozem poplašim, tak raději chvilku počkám a nechávám to, tak jak to je. Vytahuju deníček a přemýšlím, jak dlouho mi bude dopřáno tady zůstat, než budu muset zdrhnout před deštěm. Něco sepisuju a listuju různými příhodami, hloubám nad tím, kde jsem co zapomněl a RRR - krátké zabručení navijáku mě vytrhne z přemýšlení, beru prut a zasekávám. Nejdřív si nemyslím, že by to mohlo být něco slušnějšího. Ovšem svatý Petr mi hned ukázal, jak jsem se mýlil. Whooooosh - divoký výpad šikmo doprava... brzdím (až jsem si málem spálil palec) a zvedám prut do výšky, u hladiny dobře rozeznávám podlouhlé šupinaté tělo...tak přece jen jsem se dočkal. Pin se protáčí tak rychle, že musím brzdit opatrně levou rukou. Ryba teď jede do hloubky, je asi uprostřed kanálu. Držím, co to dá a skláním prut doleva, až je skoro vodorovně s hladinou. Amur opisuje oblouk a ukazuje se asi 20 metrů napravo ode mě u pásu rostlin lemujících břeh. Modlím se za jediné, ať drží háček. Jestli to totiž udrží háček, tak ho do podběráku dostanu, nemá se tady kde schovat. Na boční tah ta potfora reaguje a vrací se směrem ke mně. Ovšem sotva mě zmerčí, whoooosh a je zase pár metrů vlevo ode mě a cpe se zase do hloubky. Skláním udici napravo a snažím se ho dostat zpátky ke mně. Amur zase opisuje široký oblouk na jehož konci je zase u travin... jako ponorka, jen hřbetní ploutev prořezává hladinu. Proutek pracuje na jedničku, ale je to určitě i tím, že už ho mám delší dobu a věřím mu. Takže se do toho opřu, amur znovu proplouvá kolem mě a shhhhhhhhhh je zase někde u dna. Takhle se to několikrát opakuje, až poznávám, že výpady slábnou. Podběrák mám přichystaný a když ho znovu dostávám bočním tahem ke mně, zkouším, jestli to půjde. Napoprvé to neklaplo, amur opíše ještě jeden oblouk, ale napodruhé ho dostávám do ideální pozice a je to doma. Párkrát sebou vehementně mrskne, dostávám vydatnou sprchu, v holínkách mám nabráno, ale je mi to jedno. Panebože na nebi, svatý Petře díky. Vynáším ho nahoru, rychle nějaké fotky, měřím (95 cm) a zase dolů. Ryba už je teď ve vodě, držím ji jen za ocas, vychutnávám si to mírné vlnění toho obrovitého těla, ta barva, ty proporce... pak přichází silnější impuls a amur majestátně odplouvá do hloubky. Tak plav. A žij. A dík.

Včera než jsem to definitivně sbalil, vyházel jsem tam plechovku kukuřice a nějaké pelety, malé i velké. Plán byl vstávat o půl čtvrté ráno a zkusit přemluvit ty amuřiska na chleba takhle brzy. Když nepůjdou, tak chytat dál stejné místo a čekat, jestli nepřijde ještě něco pěkného. Kdesi kdysi jsem četl, že na některých vodách berou ryby z hladiny jen brzo ráno nebo pozdě večer. Včera pozdě večer se nic nekonalo (naházel jsem tam nějaký chleba a pozoroval, co bude... k potěšení perlínkům a dalším hladovým hubičkám), tak tedy brzy ráno. Jenže jsem tak zmordovaný, že vstávám až v sedm. Táhne se to všechno nějak pomalu a na místě jsem kolem deváté... Na vodě není nic vidět, ani amuři, ani bublinky, nic... hmm. Dávám tam peletku, k tomu malé pváčko a šup tam s tím. Netrvá to dlouho, záběr je pomalý a plynulý, zásek sedí. Chvíli se ryba drží u dna, netlačím na ni, čekám, co z toho bude. Ona asi taky, ale pak vyrazí doprava ode mě, drží se stále za pásem rostlin dole. Pak opisuje oblouk doleva a ukazuje se u hladiny. Kapřík. A není sám, k mému překvapení se u něj objevují tři amuři, kteří pomalu jezdí s ním, jakoby ho povzbuzovali, jakoby mu chtěli pomoct. Kapřík to ještě jednou napálí k protějšímu břehu, jenže na půl cesty poznává, že proti mému vybavení to nedá. Přitahuju ho zpět, amuři stále u něj, tohle jsem ještě nezažil. Teprve až ho dotáhnu do travin, stoupnu si a začnu manipulovat s podběrákem, amuři se ztratí. Tak něco ke čtyřem kg, vynáším ho nahoru, rychle dvě fotky a utíkej. A vyřiď jim, že když se nechají chytit, tak je taky pustím... Místo si prokrmuju střídavě kukuřicí a peletkami. Záběry přichází pravidelně, cejn, cejn, nějaký hybrid cejna s ploticí a pak malý kapřík. Jak je malý, tak je široký a vysoký, vypadá jak koule. Hned ho pouštím... taky nemusím fotit každou čudlu... Pak se chvíli nic neděje, zkouším experimentovat s umělou kukuřicí. Asi po dvaceti minutách záběr, dost razantní, vypadá to dobře, ale ouha, povolil návazec. Svítí dost sluníčko, tak jsem tam dal 0,22 fluorocarbon... nevydržel no, kdo ví, co to bylo. Po nějaké chvíli přichází další plynulý záběr, zásek sedí. Kapr si to šine rovnou do travin a zavrtává se tam, jen 3 - 4 metry ode mě. Skláním prut a táhnu střídavě doleva, pak zase směrem doprava a zase doleva a zase doprava a je venku. Má tak 2,5 kg, tohohle beru s sebou. Doma jsem v jednu odpoledne. 

Tak jsem se jel podívat na staré známé místo. No a byli tam. Vyhřívali se na sluníčku, hezky těsně pod hladinou, majestátní ve své délce, několik z nich mohutných a širokých přes hřbet. Voda má takovou lehce brčálovou barvu, tyhle stříbrošedé torpéda jdou na takovémhle pozadí krásně vidět. A jak to teda tady funguje pánové, kde jste celou dobu byli? Hledal jsem vás všude možně, už jsem přemítal i nad tím, jestli se vám něco nestalo nebo přišel nějaký superlovec a všechny vás odnesl do udírny. Ale mám pocit, že je vás snad ještě víc, než minulý rok. Napočítal jsem 13 až 15 ryb (některé se pohybovaly, bylo tudíž trochu těžší si udržet přehled), nádhera je sledovat. Dokonce se mi podařilo sejít dolů k vodě bez toho, abych je vyplašil, snad mi dnes bude přáno. Jednu udici jsem převázal a zkoušel to na chleba z hladiny, na druhý prut klasika peletka. V jednu chvíli byla moje kostka chleba přímo uprostřed hejna, nalevo, napravo, vzadu i vpředu - všude vidím ty klády a ani jedna se nemá k tomu tu plovoucí věc okusit. Malé rybky do toho perou ostošest, ale ty velké se mi jen smějí. Jsou to určitě starší ryby, zřejmě už taky něco zažily a můj naivní pokus okázale ignorují. Vydržel jsem to hodinu, pak už se o mě pokoušel infarkt, byl jsem celou dobu napnutý jako struna. Zpátky u auta jsem něco pojedl, oddychnul si, vzal peletky, které jsem si připravil doma a vrátil se v myšlenkách k původnímu plánu. Na stejném místě prokrmuji pár hrstmi peletek hned za kraj podvodního pásu rostlin, nový nához a teď to tady sepisuju. Na vodě je teď trochu rušněji, sem tam projede loďka a to se amurům nelíbí a mizí. Navíc vítr mění směr, fouká teď z východu, zřejmě odjeli někam po větru. Asi po půl hodině se dělají na zakrmeném místě první bublinky, hmm tak to bylo rychlé. Teď už raději toho psaní nechám, co kdyby...

A bylo mi přáno. Přišel podivný záběr - jen takové napínání vlasce, žádná jízda ani hokejka. Zasekávám, v první chvíli přemýšlím, že asi visím jen v travinách, jenže pak vidím záblesk žlutého těla a napnutý vlasec mění směr. Jsem stejně v rozpacích, co že to vlastně je - táhnu to jak mokrý hadr. Až teprve při pokusu ho podebrat se kapr trochu probírá a párkrát sebou mrskne. Zvedám prut do výšky a navádím ho na koberec rostlin, celé to podeberu zezdola, hotovo. Teda kámo boj nic moc. Je hezkej a když ho se síťkou zvedám, že s ním vylezu nahoru pořídit pár fotek, je jasné, že jsem tenhle rok poprvé pokořil desetikilovou hranici, tadáá. Na fotce je vidět, že má něco s okem, je furt nějaké zapadlé, ale i tak pecka. Tak čau... zase jako omámený plave pryč... že by byl nějaký nemocný? Ještě asi hodinku sedím, kolem druhé jsem doma. 

Místo jsem nechal pár hodin odpočinout a kolem půl desáté večer jsem tam znovu. Na chleba z hladiny to zjevně nemá cenu a po pár pokusech s peletou, kdy se nic neděje, to za chvíli přehazuju s kukuřicí na vlasu. Beng ho, cejn, pak ještě jeden, pak chvili nic... a pak hrčák, ale jaký. Někdo kdysi napsal, že některé záběry jsou jako když vedle vás bouchne bomba a shodí vás z postele, zrovna když si užíváte šlofíka - tak tak nějak jsem si teď připadal. Po náhozu jsem si řekl, že ještě deset minut a balím, a ani nevím, nad čím jsem se zahloubal (nebo to byla jen únava?) a najednou rrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, než jsem měl prut v ruce, byla ryba už nějakých dvacet metrů ode mě. Odpor brutální, bere si další metry, jede popři pásu vodních rostlin při břehu doleva ode mě pryč. Zkouším ji zastavit, jde to ztěžka, ale jde to. Míří teď víc do středu kanálu do hloubky, začínám ji přitahovat zpět, odpor slábne a slábne, až rybu úplně bez problémů přitáhnu před sebe a přede mnou se z vody vyloupne kapřík něco kolem pěti kil. Nechá se lehce navést do podběraku a hotovo. Nechápavě kroutím hlavou. To tam byli nejdřív dva nebo co?  Boj teda brutální, umocněn okolní nocí, chvilku měl i kapřík navrch, ale pak mu došla šťáva či co. Zase lysec, tentokrát ho hned pouštím, já fotky v noci neumím. Balím a doma jsem o půlnoci.