Tak jsem si říkal, že naposled... od čtvrtka už má být zima a přijde déšť, to už se mi přes noc asi nebude chtít. Taky chodím rád nalehko, prostě přibalím k cajku deku a hotovo. Pohodlí je sice něco jiného, ale jedna noc se dá.

Pokouším štěstěnu a jdu rovnou na místo, kde jsem minule chytil pěkného amura. Něco před jednou ráno mám nahozeno, piju plzničku, sem tam mrknu nahoru na hvězdy a je mi fajn. V rozmezí necelé hodiny se naviják dvakrát malinko protočil, ale dál se nic nedělo... podle mě to byly ryby, jak se otřely o vlasec. Něco po druhé koukám na hodinky a říkám si, že teď někdy je ten správný čas - o pět minut později přichází pomalá jízda. Beru prut do ruky a fíííííí, ryba je hned o dvacet metrů dál. Brzo se sice ukazuje u hladiny, ale je moc daleko, abych rozpoznal, co to je. Tipuju na amura a po chvilce sleduju světle podlouhlé tělo jen pár metrů ode mně. Aha tak ne, až je rybka trochu blíž, vidím, že je to kapr, zase lysec. Tak ten je. Celkem sebevědomě brzdím jeho výpady a manévruju ho před sebe, kde ho nechávám v okruhu pár metrů jezdit, ať se unaví. Po dalších pěti minutách je to tam, tentokráte žádné drama. Koukám do podběráku a vidím rybu domácí trofejní... mazec.

Ať se snažím nahoře na hrázi sebevíc, fotky jsou opět tragédie, co už. Váha tentokráte taky selhala, jakmile chci kapříka zvážit, sama od sebe se vypne. A znovu. A znovu. No tak to je super. Aspoň, že metr nezklamal... úctyhodných 92 cm... kapřík už je neklidný... no tak pojď. Snáším ho dolů, ve vodě si ho ještě prohlížím, pro mě opravdový kolos. A pak už pomalu odplouvá... stojím tam, mlčky, v hlavě prázdno a hledím za ním, pak kouknu nahoru na nebe plné hvězd... teda kdo mi to dneska držel pěstičky?

Kolem páté jsem doma, zbagruju talíř výborné gulášovky a hajdy do postele, sotva se vleču... 

Někdy jsem po lezení tak nakopnutý, že mám problém usnout. V jedenáct jsem nabyl přesvědčení, že dnes to bude podobné. Než se tedy převalovat v posteli z jedné strany na druhou, raději jsem si sbalil svých pár krámů a kolem půlnoci už mám nahozeno. Nebe je nádherné, už dlouho jsem si říkal, že by nebylo od věci, zase jednou takhle probdít noc pod tou spoustou hvězd... Dnes je nějak ticho, ani ptáček nepípne a na hladině se toho taky moc neděje. Piřšla mě navštívit liška, neslyšně. Pozoruji její siluetu tak dlouho, než o kousek dál seběhne k vodě a splyne tak s černou masou kolem mne. Začíná být pěkná zima, do čaje si přidávám kapku něčeho silnějšího, ležím tam pak na břehu a kochám se tou spoustou stříbrně svítících vzdálených světů... jak podivné, možná některý z nich už dávno zanikl, jen jeho paprsky letí vesmírem až k nám... možná varování... lidi neblbněte...

Něco před půl třetí se pin začíná úplně pomaličku protáčet, beru prut do ruky... záběr byl podobný, jako když mi to před nějakým časem vzal candát. A opravdu, během chvíle rozeznávám podlouhlé tělo, jenže nejde přitáhnout. Světlo z čelovky přidalo rybišce energii a shhhshshshshsh - je někde daleko. Co je to, že by konečně zase amur? Jo, po pár minutách už ho vidím, nezdá se ve vodě nijak veliký, ale sílu teda má, přetahujeme se tam ještě asi pět minut... jezdí furt dokola... pak ho dostávám do podběráku... krááásnej a nějak i narostl, velmi slušná ryba. Provádím zvyklou procedůru (přesně sto poctivých čísel a odhaduju tak čtrnáct kilo... proporce má teda parádní) a za chvilku už zase plave pryč. Fotky stojí za starou belu, ale radost mám velikou, tak tohle je paráda. 

Je mi jasné, že už nic nechytím, poplašili jsme to tady hezky... hlavně, když sebou začal mlet v podběráku... ale i tak tam sedím do čtyř do rána, pak hajdy domů, teď už usnu...

Je půl sedmé na minutu přesně... mám zakrmeno a nahozeno. Pochodil jsem i něco nahoře na hrázi a udělal si nějaké fotky. Shora je dobrý rozhled, vidím, že kapříci se hážou, jeden nedaleko mého místečka, druhý asi o sto metrů dál vlevo. Auto ukazovalo 14°C, později se to ma vyšplhat až na 30°C, teda nic pro mě... uvidíme, co na to ryby. Plánuju zůstat do devíti, prostě jako minule. Pak domů, ukuchtit něco dobrého na zub, chvilku si schrupnout a pak do práce...

Mám zakrmené dva fleky, tady a o dalších padesát metrů doprava. Na tomhle místě, kde teď sedím, jsem dostal minule hezkou sedmdesátku, na tom dalším jsem ještě nechytal. Teď před sedmou ráno je správný čas... snad se už navijáček brzy rozhrčí a prut se ohne pod náporem nějakého toho kaprodědy nebo kaprobabičky...

Rudý kotouč se před chvílí vyhoupl nad obzor, avšak krajina se probudila už o moc dříve. Přes hustou mlhu, do které je ponořena, zůstává čipernost všeho živého pro oko skryta, ale křik ptáků, šelest v křovinách a dovádění myší v trávě přede mnou, dávají tušit, jak se tvorečkové starají, aby si naplnili žaludek... Ve vodě to není jiné, teď právě zalovila přímo přede mnou štika a já sleduji, jak pronásleduje dál a dál hejno drobných rybek, až jsou z mého zorného pole pryč. Vlnky, kolečka a bublinky prozrazují přítomnost dalších a dalších ryb, hned tu a hned tam. Bublinky. To neomylné znamení přítomnosti ryb hledajícich potravu na dně. Na prokrmeném fleku je sleduji na dvou místech, mezi nimi asi dva metry. Sem tam se špička prutu zachvěje nebo přiohne, zřejmě jak se ryby při krmení otírají o napnutý vlasec. Uběhne pár minut, špička se asi třikrát za sebou jemně ohýbá... napětí roste. Ruku mám připravenou nad prutem. A znovu, pohyb je nepatrný. Ještě počkám. Najednou přichází trhnutí, vlasec se prověsí a v příští sekundě už ryba vyráží nalevo ode mě. Bere si nekompromisně asi deset metrů vlasce, pak ale slábne a netrvá to ani minutu a lysec kolem pěti kil se koukne na podložku. Rychle fotka a už plave zpátky. Koukám, že není jediný. Na mém druhém zakrmeném místě je nějaký plavec. No, všechna čest, ale moc šťastný z toho nejsem. Zůstávám tedy, kde jsem, trochu jsem přikrmil, dám tomu dvacet minut, pak se uvidí. Ten otužilec už je pak na břehu, obléká se a mizí. Přesunuju se tedy tam, přemýšlím, kde asi lezl do vody a jak moc to poplašil. Pod háček nové tři zrnka a šup tam s tím. Beru do ruky brašnu, už ani nevím, co jsem hledal RRR...   RRRRRRRRRR...   RR... chvíli jen stojím, pak beru prut do ruky... je tam... to snad nebylo ani deset vteřin. Další lysec se ukazuje u hladiny, ouha, jede teď doprava, tam jsou lekníny, držím ho, co to jde, naštěstí to otáčí. Dostávám ho celkem snadno jen kousek před sebe, kde ho nechávám vyřádit se u dna. Jezdí sem a tam, výpady jsou energické, ale nějaký delší výlet mu vždycky úspěšně zarazím. Po pěti minutách ho mám na podložce, krááásnej, lehce prřes devět kilo (74 cm)... tak tohle se teda povedlo. Dnes je tedy den.

Přesouvám se ještě na půl hoďky na první flek, ale už nic nepřišlo. Přesně v devět balím a jedu domů. Spokojený. Moc spokojený.

Ještě než usínám, přemýšlím, jestli nevypadnu hned ráno na ryby... zvažuju pro i kontra a nakonec nechávám rozhodnout náhodu... a co se nestalo, něco před půl čtvrtou ráno se sám od sebe budím. Chvíli ještě ležím a přemýšlím, jak mi vlastně je. Prý fajn. Tak jo, byla by škoda toho nevyužít... kolem páté ráno sedím už na místě - zakrmeno, nahozeno, spokojenost. Noc je jasná, škoda, že je letiště a město tak blízko, vidět jde jen pár hvězd a měsíc. Teploměr ukazuje šest stupňů, brrr, ještě že mám s sebou čaj a buchtu. Tentokrát se rozhoduju, že to bude o jedné rybě, takže žádné další místa nezakrmuju. Kolem půl sedmé přichází jízda (jak já ten zvuk miluju...) a vyklube se z toho pomenší šupináč. Můj druhý (pokud nepočítám jednoho urvaného) z téhle vody za tři roky. Pouštím ho a rozhoduju se nahodit ještě jednou. Kolem sedmé se naviják rozhrčí znovu a po chvilce mám v podběráku hezkého lysce kolem šesti kil... přemýšlím, jestli ho nevezmu něčím po hlavě... ale domů se mi ještě nechce... no kapříku máš štěstí, tak plav. Jako poděkování mě hezky ošplíchnul. Sedím do půl deváté, ale už nic nepřišlo. 

Prázdniny uběhly jako voda. Na rybách jsem sice nebyl, všechno se to vyvinulo nějak jinak, ale bylo moc dobře. Teď po prvním týdnu a půl v práci (plus renovace synátorova pokoje... uf... ) mě to zase chytlo a tak tady sedím. Je sobota odpoledne, pokud chce člověk trochu té samoty, tak asi nejhorší čas jít někam rybařit. Jenže máme krásných 14 °C,  je zataženo, fouká (tentokráte zprava) a sem tam sprchne, takže tady sedím široko daleko sám. Zkouším nové místo, posunul jsem se asi o dalších dvěstě metrů od fleku, kde jsem chytal posledně. Voda tady dosahuje až za hranici rákosu a vytvořila takový malý záliv. Šikmo doleva asi šest metrů od břehu jsem si zakrmil, pod háček čtyři zrnka a šup tam s tím. Po hodině, kdy se nic neděje, se jdu projít a o dalších padesát metrů dále si zakrmuju ještě jeden flek. Po další hodině bez záběru se tam i přesouvám. Koukám, že různí ptáčci se už houfují ... asi to nebude trvat dlouho a zima zaklepe na dveře. Po další hodině se přesouvám zpět, dokrmuju něco kukuřice a dávám nový návazec s malým háčkem a jen dvě zrnka pod ním, snad to přinese úspěch. Začtu se do knížky a poslouchám pohodovou muziku, pin krátce zavRRRčí - vstávám a sekám... a nic... ale ryby tady jsou, tak snad se zadaří. Posílám to do stejného místa a čtu si dále. Po dvaceti minutách se ozve dlouhé vehementní řvaní navijáku, beru prut do ruky, ryba ujíždí směrem doleva šikmo k protějšímu břehu. Brzdím levačkou, co to jde a rybu obracím. Přitahuju, jde to docela lehce. Sem tam rybka škubne hlavou... asi to nebude nic velkého, ovšem po dlouhé abstinenci je to fajn pocit, že to zase jednou klaplo. Už je kapřík (a není tak malý... ouha) u podběráku a už tam skoro byl. Jenže najednou jako by se v něm probudila nová síla. Vystřelil do hloubky, v panice, hlavně pryč ode mě. Hm, tak tohle asi nebude tak hned. Proutek je ohlý až k rukojeti... tentokráte má ryba navrch, výpady nejsou dlouhé, vždy jen tak tři čtyři metry, ale dost silné. Nechávám ho, ať se vyřádí, stejně tady nic není, kam by mohl zajet. Po asi dalších pěti minutách, kdy jsme se přetahovali o každý metr, už krouží jen u dna kousek přede mnou. Zvedám ho a navádím do podběráku, poprvé to neklapne, ale napodruhé je tam. Koukám do siťky a usmívám se, hezky vybarvený lysec, odhaduju tak devět kilo. Nahoře na hrázi si ho cvaknu a změřím (75 cenťáků...) a šup s ním zpět. Tak tohle byla velká paráda, díky za to. Přesouvám se na druhý flek, tady je to stopro tak poplašené, že to nemá dál smysl. Nechávám všechno jak je a posílám to na prokrmené místečko. Sedím spokojený, ani nevěřím, že ještě něco přijde, prostě jen sedím a vychutnávám si přírodu a dění kolem. Z toho stavu mě vytrhne až nové vrčení, hrábnu po prutu a ouha, tak tohle je jiný tah, žádné škubání nic, jen souvislý tah, který nejde zastavit. Až asi po třiceti metrech úplně podélně s břehem přestává ryba táhnou a já ji poprvé obracím. Ne na dlouho... tohle mi připomíná zatím mého největšího kapra, ta síla tahu je brutální. Boj se odehrává stále úplně vlevo, stojím v holínkách ve vodě, prut vystrčený tak daleko, jak to jen jde, aby se tam někde do něčeho nazaplantal. Nakonec se štěstěna přiklonila na moji stranu... rybka se totiž rozjela zpět směrem ke mně. Rychle navíjím a udržuju vlasec napnutý. Ryba je teď asi deset metrů přede mnou u dna, zkouším ji dostat nahoru, nakonec se objevuje u hladiny skoro u podběráku... další lysec. Kapřík chce ke dnu, já ho chci nahoře, ještě chvilku se přetahujeme, až to kapřík nakonec vzdává a hotovo. Posledních pár minut mám na protějším břehu publikum - asi pět dětí tak kolem deseti let sleduje a komentuje moje počínání. Kapříka vynáším nahoru, blejsknu ho, měřím (70 čísel) a zase snáším dolů. Vyndávám ho ze siťky, ještě chvilku ho držím ve vodě za ocas... tak čauec a dík a je pryč. Ten výdech ulehčení na druhém břehu, až jsem se musel usmát, koukám na ně, mávají mi a volají Petri! Tak tedy Petri zamávám zpět. Tohle byl teda nášup. Je půl osmé, balím.