A History oc Carp Fishing Revisited.  Autor Kevin Clifford nás vezme na cestu časem. Kniha má 13 kapitol, ve kterých se pojednává o počátku domestikování kapra, o starých mistrech, o nejznámějších vodách Anglie a o historickém rybářském náčiní a jeho vývoji. Kniha se čte svižně a lehce, texty jsou doprovázeny bohatým fotografickým materiálem. Opravdu kus úžasné práce, velká porce nostalgie, alespoň chvilkové přiblížení jiné doby. Pro nadšence podobně poblázněné jako já určitě cenný kousek do sbírky.

Tahle kniha vyšla už v roce 1992, tohle je doplněné a upřesněné vydání z roku 2011, proto tedy to Revisited.

Kniha má 367 stran, vydáno Carptalk Enterprises, psáno anglicky.

Pokud by si někdo někdy položil otázku, kdo asi vůbec ovlivnil rybaření v celé jeho historii nejvíce, je (a zřejmě i nadále bude) Richard Walker pravděpodobně velmi vážným kandidátem.

Richard Stuart Walker se narodil 29.05.1918 v Hitchin v hrabství Hertfordshire. Tatínek byl profesionální voják a tak pracoval všude možně, takže se moc neviděli. RW byl vychováván hlavně maminkou, ta ho naučila i výborně střílet. Po nedokončených studiích (přerušeny kvůli druhé světové válce) nastupuje RW jako inženýr a konstruktér u Lloyds (vyráběly stroje na sečení trávy), zde byl pak zaměstnán prakticky celý svůj život. 

Po válce se oženil a s první ženou Ruth měl 3 syny. Přestěhovali se do domu na 11 Bearton Avenue, Hitchin - známá adresa pro nespočet rybářů, kteří právě sem posílali své dopisy, ve kterých popisovali své nesnáze, úspěchy nebo podněty k zamyšlení. Zde je nutno podotknouti, ze RW se snažil na každý dopis odpovědět. Buď svépomocí, později, když se stával stále slavnějším a dopisů přibývalo, mu pomáhala jeho žena nebo i jeho sekretářka. A to tak, že RW diktoval a ony zapisovaly. Nikdo to nikdy nespočítal, ale dopisů muselo být tisíce... Dům měl zahradu a na zahradě byl malý domek, který se vlastně stal laboratoří, jakousi tvůrčí dílnou pro zlepšování a vyvíjení rybářských potřeb všeho druhu. 

RW napsal asi kolem dvaceti knih o chytání kaprů a jiných ryb, muškaření a vázání mušek a jednu jak si vyrobit vlastnoručně štípaný bambusový prut. Záběr měl opravdu široký a je potvrzeno, že byl i velmi sečtělý, často bádal ve starší rybářské literatuře. Byl i pravidelným dopisovatelem několika rybářských periodik, zřejmě nejdéle psal pro Angling Times - téměř 30 let a na 2000 článků. Některé jeho knihy jsou vlastně jakousi vybranou sbírkou těchto článků.

Myslím si, že velká část rybářské populace ho zná nejen jako publicistu a autora, ale hlavně jako držitele anglického rekordu úlovku kapra na udici (13.09.1952 - Redmire Pool). Tehdy úspěšně zdolal kapra o váze 44 lb (něco přes 18 kg). Na tu dobu to byl úlovek z jiného světa. Ještě před válkou se tradovalo, že ulovit kapra je skoro nemožné a většina z úlovků byla považována za náhodu. Najednou je rybářský svět doslova šokován touto kolosální rybou. Na to jaký kapitální a až skoro zázračný úlovek to vlastně byl, ukazuje i doba, po kterou nebyl tento rekord překonán: 28 let! Až teprve 1980 Chris Yates chytil kapra vážicího 51 1/2 liber, tedy něco přes 23 kg, shodou okolností taktéž na jezeru Redmire a shodou okolností na štípaný bambusový prut vyroben samotným RW.

K uchováváni kapitálních úlovků sloužila stále hlavně preparace. Dokonce i RW byl v dřívějších letech přesvědčen, že zabít velkou rybu je v pořádku, protože její místo zaujme jiná a doroste pak do stejné nebo i větší velikosti. Ale toho dne, kdy před ním ležel tento obr, si zřejmě uvědomil, že takové velikosti hned tak nějaká ryba nedosáhne. Jako zručný fotograf pořídil dostatečné množství fotek a pak se domluvil s londýnskou ZOO, že ryba se přesune právě tam. Myšlenka rybu nezabít, pouze fotograficky zdokumentovat a znovu pustit, nalézala s postupem času u rybářské veřejnosti stále větší a větší odezvu, až se dneska někdy člověk diví - fotí se skoro každá čudla.

Rybářský život RW by se dal rozdělit na několik etap. Jestli si dobře vzpomínám, tak úplně první byl na řadě okoun. Tato ryba prostě nějakým způsobem RW učarovala a podařilo se mu ulovit jedince až ke 2 kg. Druhá ryba byl tloušť. Průběh to mělo velmi podobný, zajímaly ho ryby hlavně od 2,5 kg nahoru. A pak přišlo období kapra, s ním i rekordní úlovek. Po něm následuje období muškařiny a u té setrvává až do konce svého života. 

První kapry lovil RW už před válkou (od roku 1934) a zřejmě i úspěšně, v jednom svém článku popisuje například lov z hladiny na velkou kostku chleba máčenou v medu. Bohužel, jak se stává úspěšnějším, zjišťuje, že na velké ryby nestačí. Je to dáno i tím, že na tehdejším trhu prostě specializované vybavení pro lov kaprů ještě neexistovalo. RW tehdy zhotovuje prototyp MK I, prut ze štípaného bambusu určený výhradně k chytání kaprů. Brzy následují vylepšené modely MK II a MK III. Finálni MK IV je dvoudílný třímetrový prut s parabolickou akcí kolem 1,5lb TC. Sám RW jich vyrobil údajně kolem stovky. Jeho vlastnoručně dělané pruty mají dnes velkou sběratelskou hodnotu a pokud se dochovaly, vlastní je především další osobnosti anglického rybaření, například Chris Ball, Kevin Clifford, Len Arbery, Chris Yates etc. Knowhow výroby pak předává firmě B.James Ealing, která je vyrábí ve velkém. MK IV se tak v příštích několika letech stává asi nejprodávanějším rybářským prutem vůbec. Jen firma B.James Ealing vyrobila v letech mezi 1952 a 1960 kolem 15 000 kusů. Řada slavných firem (Chapman, Hardy, Fosters, Millwards...) přicházejí s vlastními modely, velká část z nich je však věrnou nebo jen lehce upravenou kopií MK IV. Vyrábí se i dnes, je možno objednat třeba u Edward Barder, Paul Cook nebo Chapmans, jen stojí dost peněz.

Počátkem padesátých let zakládá RW s dalšími dvěma přáteli Carp Catchers Club. Postupně se počet členů rozroste asi na 15. Pomocí oběžných dopisů se vyřizovaly jak interní záležitosti, tak i problémy, nápady nebo novinky spjaté s chytáním kaprů. Většinou se pozornost upínala na objevováni nových vod s kapří populací. Tak se vlastně dostal do hledáčku i Redmire Pool (tehdy jeste Bernitham). Redmire byl v osobním vlastnictví a bylo nutné požádat oficiální cestou o povolení k rybaření. To bylo i CCC uděleno, veškeré výdaje byly rovnoměrně rozděleny mezi všechny členy. Jak lehce tehdy mohl ovšem CCC o licenci přijít dokládá výňatek z jednoho oběžného dopisu:

"S lítostí vám musím sdělit, že byly u Bernithamu nalezeny odpadky jako láhve, papír a plechovky. Tohle je velmi špatná věc. Vím, kdo je za tohle zodpovědný, a jestli se to stane ještě jednou, požádám pana McLeana (vlastník jezera), aby dotyčnému znemožnil další pobyt u vody. Není mi při tom úplně dobře, sahat až k takovým opatřením, ale bylo by ještě horší, kdybychom přístup k vodě ztratili všichni jenom kvůli tomu, že si někteří z nás po sobě neumí uklidit!"

Sám osobně nejsem úplně pro privatizaci všech vod, i když je pravda, že soukromé vody si tohle hlídají, což je určitě dobře.

Hledání přihodných nových vod se stalo opravdu důležité. Určitě jim v tom pomohl i Donald Leney, který si vedl deníky, kam všude byli jím importovaní kapři z jedné holandské farmy vysazeni. Tenhle pán například vysadil i kapry do Redmire. V oběžných dopisech se pak jednotliví členové zabývají technikou chytání, jaké rybářské náčiní a nástrahy používat apod. Ve své době to byl velmi pokročilý přístup, jen aby se dobrali vytouženého úlovku, převzali skoro až vědecké metody. CCC bychom mohli právem pokládat  za první Specimen Group. Pozdější skupiny specializovaných rybářů totiž postupovali velmi podobně. Někteří za to RW spílají. Nelíbilo se jim, jak změnil tvář rybařiny a byli přesvedčeni, že právě on nese vinu na tom, jak to dnes u některých vod vypadá.

RW byl opravdu velmi podnikavý. Už od roku 1949 se zaobíral myšlenkou signalizace záběru v noci. 1952 pak prezentuje myšlenku elektrického indikátoru záběru v rybářských periodikách, za což sklidil nemalou kritiku, vyjímkou nebyly ani názory, že něco takového už nemá s rybařinou nic společného. RW však pilně pracuje dál. Není jediný, 1954 přicházejí na trh postupně Buzz-Light Bite Detector, poté Prematic a nakonec od RW jeho The Heron, který se stává během chvíle naprostou jedničkou na trhu a to na docela dlouho. Až počátkem 70. let přichází Delkim, který je technicky i konstrukčně velmi podobný, ale jeho velkou výhodou je uložení baterií přímo v těle a ne odděleně jako tomu bylo u The Heron.

Měl také nemalý podíl na vývoji uhlíkových prutů. Tenhle materiál se mu dostal do rukou už ve válce (pracoval na vývoji radarů). Později sice sledoval a podporoval vývoj laminátových prutů, ale setkání se zástupcem firmy Hardy oživilo vzpomínku na válečná léta a brzy se rozběhly první experimenty. První pruty byly velmi neohebné, při jejich výrobě se totiž používaly trny, které byly původně určeny pro výrobu laminátových prutů. Nechaly se tedy vyrobit trny určeny jen pro uhlík a v roce 1974-75 uvádí firma Hardy na trh první uhlíkový prut Hardy Graphite. Nový materiál se osvědčil a tak drtivá většina nových modelů je zhruba od roku 1980 z uhlíku. 

I typický kaprový podběrák trojůhelníkového tvaru je také z jeho hlavy. Je to znovu jen reakce na tehdejší nabídku trhu. Podběráky, do kterých by pasovali velcí kapři prostě nebyly. Fakt, že transport s něčím tak velkým, by pro spoustu rybářů představoval problém, navrhl jej tedy skládací. Jeho zjednodušené verze dnes nejdeme ve výbavě asi každého kapraře.

Jak je vidět, RW byl zaslouženě velmi uznávaná a respektovaná osobnost. Nejen pro své úlovky, ale i pro neustálou potřebu vyvíjet nové a zlepšovat staré. Jaký však byl jako člověk? Na tuhle otázku odpovědělo spousta lidí, co ho osobně znali, různě. Velkorysost, přátelství a vtipnost jsou ovšem vlastnosti, na které vzpomínal skoro každý. RW také velmi zdůrazňoval, že chytání ryb je třeba si užít. Sám vyjížděl velmi poskrovnu, nejraději měl kolem sebe dobrou partu. V přírodě strávili víkend, chytaly se ryby, vařilo se, uměl hrát na kytaru, takže se i zpívalo. Je tedy vidět, že i při snaze ulovit TU rybu zůstával uvolněný, dokázal si udělat legraci sám ze sebe a nebrat ani tu rybařinu tak vážně. Nikdy nedělil mezi rybáři, i k němu jako živoucí legendě mohl kdokoliv přijít nebo mu se svým trápením napsat dopis a RW se snažil pomoci, jak nejlépe uměl. Nebyl neomylný, ale pokud viděl, že se opravdu zmýlil, nebral to jako prohru, naopak - byla to pro něj motivace se danou problematikou zabývat ještě hlouběji. 

RW byl velmi náruživým kuřákem, což bohužel nezůstalo bez následků a v roce 1985 po dlouhém boji s rakovinou umírá.

U vody jsem byl kolem půl šesté, je asi 16 stupňů, pod mrakem, dusno, prostě big fish počasí jak dělané. Neděle večer, čas kdy většina chvátá zpět do města, zítra zase do práce. Já mám v pondělí volno, takže jsem se vydal poklidně opačným směrem. Jestli všechno půjde tak, jak má, zřejmě zůstanu přes noc. Po příjezdu následuje už tradičně pivko. Uklidil jsem si svinčík v bedně s rybářským náčiním (vytekla mi melasa, všecko je ulepené až hrůza). Břehy jsou tu vysoké, přichystal jsem si raději všechno už nahoře u auta a pak opatrně slezl dolů k vodě. Jak to tak pozoruju, v létě se sem budu muset prosekat, zarůstá to tady fest. První nához, dávám šanci zase halibutce. Sám jsem ještě nejedl, vytahuju "oblíbené" rybičky s kusem chleba. Sotva jsem dojedl, špice se rozpohybovala, beng a zásek sedí. Tloušť, něco kolem padesáti cm, celkem slušná rybka. Rychle pár fotek a šup s ním zpět. Druhý nához se mi moc nepovedl, uvažuju, jestli to mám přehodit, ale kašlu na to, nechávám to tak, spíš mám chuť ještě na jedno... ale raději počkám. Je slyšet skřivany a tentokráte pozoruju opravdu chrostíky. Minule jsem totiž viděl něco jiného, chrostíci se z hladiny nelíhnou. Jejich larvy vylézají na kameny nebo traviny na břehu a líhnou se tam. Ale i teď je vidět nejen chrostíky, ale i kvanta všelijakého hmyzu všude kolem. Chrostíci z minula byli menší a rezavohnědí, ti dnešní jsou celí černí a větší, někteří mají snad tři cenťáky. Sekám, záběr takový nic moc, ale byl. Jenže sakám do prátdna. Rozhazuju nějaké pelety na široko a nahazuju znovu, tentokrát jen kousek od břehu. Dnes a včera trochu pršelo. Že by byl někde proti proudu nějaký slejvák, se mi nezdá, voda nestoupá, ani není moc zakalená., ale nějaký ten brajgl ovšem na hladině plave. Větévky nebo tráva se sem tam zachytí o vlasec a špice se ohne, olůvko poskočí. Vždy to tak chvíli nechám, ale pak přehazuju. Sem tam mám i nějaký drbanec, ale čekám na pořádnou hokejku. Proud je přece jen trochu silnější než minule, dávám tedy olovo padesát gramů. Napravo pod stromy něco pořádně šplouchlo, zřejmě se tam hodil kapr nebo že by nějaký dravec? Voda je jako olej, přede mnou se dělají víry, jsou pomalu odnášeny ode mě pryč. Jak tak do vody hledím, připadá mi, že teče pomalu, tak pomalu, že snad i čas teď plyne pomaleji... kdo ví, kolik vody ještě odteče a kolik času uplyne, než poprvé ve svém životě chytím parmu. Kvůli téhle rybě jsem vlastně začal na řece chytat. Že bych ji chytl teď v čase hájení ale strach nemám. Parmy se chystají na tření a jak jsem si přečetl od rybářů, co zasvětili několik let pouze parmám, jen těžko by ji teď někdo hledal na hlubším a zčásti bahnitém úseku řeky. Parma potřebuje čisté dno (písek nebo štěrk), proto se už v časných měsících nového roku stahují právě do úseků s k takovým dnem. Někdy dokonce i pár kilometrů od mist, kde se třeba pravidelně chytají po zbytek roku. Z čeho mám v téhle části řeky větší obavy je sumec, jak mi tu peletu zblajzne, tak to můžu rovnou přešmiknout.

Poslední záchvěvy víkendového běsnění... asi 200 - 300 metrů po proudu zastavuje auto. Praásk! (kolega vláčkař zavřel dveře). Chvíli jsem myslel, že jsou dva, ne, je sám, má prostě telefon hands free a baví se s kámošem o kokotinách, při tom vesele nahazuje. Mluví tak hlasitě, že ho zřejmě slyší všichni tak v okruhu deseti kilometrů. Po očku pozoruju, jestli něco vytáhne. Zkouši to asi 10 minut, pak to balí, nic... že mě to ani nepřekvapuje. Za půl hodiny na druhé straně řeky banda ožralých idiotů, kteří za stálého troubení projíždí pomalu po loukách kolem řeky, že je tam samozřejmě vjezd zakázán je moc nezajímá. Kolega rybář pár metrů proti proudu balí, zřejmě má dost a jde hledat nějaký klidnější flek. Já toho mám kolem desáté v noci taky dost, mimo toho tlouště už nepřišlo nic a tak se přesunuju na nedaleké slepé rameno. Noc je jasná, zařídit si hnízdečko u vody a sedim až do dvou do rána. Vnadím jen kukuřicí z plechovky (ta je i pod háčkem) a vytáhnul jsem celkem tři kapříky tak do dvou kil. Poslední ryba je sumeček americký, jasný signál, že je nejvyšší čas to zabalit. Val mlhy je všude kolem, teplota klesla asi na tři stupně. I tak je noc jasná, měsíc stojí vysoko, sem tam pozoruju vlastní stín, docela kuriozní takhle v noci. Zkouším dělat nějaké fotky noční atmosféry, ale na tohle nestačím. Škoda, je v tom něco magického, jak tady stojím obklopen noční přírodou, i teď ještě v nedalekém lesíku zpívají ptáci, jenom tančící víly chybí. Přesouvám se do spacáku do auta, ještě nějaký drobek k jídlu a dobrou.

Kolem páté ráno jsem vzhůru, déšť bubnuje na střechu auta. A jéje, to se mi vstávat teda nechce. Naštěstí pršet brzo přestává, tak do toho starý brachu. Jdu nejdřív omrknout nejbližší strom a pak na procházku.Zkouším dělat nějaké fotky, baví mě to víc a víc. Pak nahazuji na stejném místě, než jsem šel do hajan. Odhaduju tak pět sekund a byl tam. Zase kapřík kolem dvou kil. Bojuje hezky, chvíli si říkám, že by mohl být i větší, ale není. Balím to, jedu zpět na řeku. Proud nabral na síle, po hladině jdou sem tam i chuchvalce pěny. Zlom nechávám tedy být a jdu až za stromy. Na druhý nához pozoruju, jak se vlasec střídavě napíná a povoluje... následuje zásek a je tam. Krásný říční cejn kolem 60ti cenťáků, krásnej. Pár fotek a čau. Pod stromy je asi třicetimetrový úsek, který se ze břehu nedá chytat. Rozdělávám nějaké krmení s tím, že zkusím ryby přilákat ke mně. Mám sice nějaké potahy, ale ryba už nepřijde. Tedy na řece konec. Rozhoduji se pro rychlou akci a jedu zpět na slepé rameno. Potichoučku jsem se přikradl k vodě, kukuřice je ještě pod háčkem, tak rovnou nahazuju. Ani nestačím našroubovat na ručku hlavu podběráku a už tam visí. No, táhne pěkně. Cítím, jak se snaží zamotat do rostlin u dna, ale na tohle je ještě brzo. Později v létě je to tady tak zarostlé, že jen na málo místech propadne nástraha až ke dnu, teď je ale situace jiná a tahle finta nefunguje. Kapříka vyvádím a podebírám jen hlavou podběráku, kterou držim v ruce. Má asi 2,5 kg a jede se mnou. Chytám mu ještě brášku kolem 1,5 kila, ten jede taky se mnou. Doma je čistím a porcuju, dělám polívku a zítra bude oběd pro babičky a dědu, už nějaký čas poptávají, tak snad jim bude chutnat.