A tak se zas po roce potkali, ti dva kluci z kamasi. A zase na ně čekal krásný kousek přírody s těmi všemi věcmi okolo... někdy tak nenápadných, že to přece jen chvilku trvá, než je čas tiše vyplaví do toho našeho vnímání přítomnosti. Naštěstí my na to na to máme s Martinem čtyři dny, tak snad něco zažijeme.

Cesta mi dala docela zabrat a teprve až vylezu z auta, začínám si pomalu uvědomovat, že léto je už v plné síle... jako bych poslední týdny ani nevnímal, co se vlastně na tom božím světě děje. Směju se na parťáka a říkám si, že vypadám jako jeho dokonalý protiklad... hlava mi furt šrotuje z práce na plné obrátky, jsem bílý jak vápno a docela utahaný. Zato Marťas... je vidět, že je odpočatý, opálený, usměvavý. Chvilku vymýšlíme, co a jak, ale hola hola, práce volá, oba dobře víme, že i taková spousta času, co je před námi, umí utéct doslova jako voda, takže balíme a jdeme na to.
Přeplavili jsme se k fleku vybranému z internetových map, ale jak už to někdy bývá, moc se nám to nepozdává, takže se nakonec usazujeme o kousek dál na šikovném poloostrůvku s tišinou po levé ruce a s proudem i hloubkou jen dva tři metry před námi. Místa je tu dost a zatímco kolega bude chytat na dva pruty, já budu podnikat s mým oblíbeným proutkem rychlé výpady nalehko podél břehů a slídit tam po velkých samotářích. Večer řeka ožívá a celkem rychle se dostavuje pocit, že jsme vybrali dobře. S dobrotami jsme to tentokrát nepodcenili a tak večeříme vpravdě ve stylu doslova královském... Martin se blýsknul naprosto lahůdkovým výběrem uzených ryb, dlouho jsem něco takového neochutnal... jen stěží kontruju ovčím sýrem kdesi ze Sardinie. A nějaké ty první rybky jsme taky pochytali. Poučeni z minula uleháme za tmy do teplých spacáků, letní verze zůstaly tentokrát doma... když usínám, tak se jen pousměju, jak jsme minule uprostřed léta chytli noční teploty kolem deseti stupňů a moc toho v těch našich ultralightech věru nenaspali.
Ranní probuzení je zpestřeno hezkou podívanou na rodinu daňků na protějším břehu, ještě napolo ve spacáku srkáme kafčo a čekáme, až pomaličku jeden po druhém zmizí tam kdesi v houští a pak teprve nahazujeme. Je tady opravdu hodně tloušťů... a slibná tišina po levé ruce stále mlčí, i když se nám zdá, že po prokrmení se začaly objevovat na hladině bublinky... že by přece jen najeli kapři?
Ale ani v průběhu celého dne se z toho super fleku záběru nedočkáme, až se nám tomu ani nechce věřit. Jelikož hladina pomaličku klesá, asi 60 metrů po proudu se objevil malý písečný jazyk. Vydávám se tam a je z toho fajn relax chytačka... po kotníky ve vodě si nechávám ohřívat tělo sluníčkem a hlavu vyfoukat příjemným větříkem. A zase lapu tlouště, i když si říkám, že tady musí být tutově i jiné druhy ryb. Ale tloušti jsou asi rychlejší a ostatním nic nenechají. Až později odpoledne se vracím do tábora posilnit se a na pokec. Ležíme sedíme tam na břehu, žvatláme o všem možném a je nám fajn. Sem tam skočíme do vody nebo dáme kafčo, i nějaké to pivko proběhne, prostě pohoda. Marťas boduje, háže to docela daleko, je tam mírný nános bahna a skoro žádný proud, dokonce i parmu z tama vyškrábne. Já se soustředím na rozhraní proudu a tišiny asi pět až deset metrů po proudu od místa, kde sedím a taky sem tam něco vytáhnu. I když vládne relax, jako správným lovcům nám, kam až oko dohlédne a ouško doslechne, nic neunikne a pomaličku hledáme ve výskocích a zaloveních něco, co by nám alespoň trochu napovědělo, jak se ryby přesouvaji nebo kde se zdržují. Druhová pestrost se pomalu hlavně díky Martinovi zvyšuje a i když nechal tentokrát feeder doma, musím obdivovat jeho univerzálnost, která ted' přichází ke slovu a lapne tak třeba i na cárek cejna malého sumíka nebo většího tlouště. Na noc ještě poslední nához, ale jsem tak utahaný, že mám strach, že se při záběru nevzbudím a tak to raději stáhnu, at' se taky jednou pořádně prospím. Co jsme tak oba vysledovali, tak jak celkem pravidelně skáčou i pěkní kapři z docela velké mělčiny u protějšího břehu, takže plán na tenhle den je jasný, jen počkáme, až nebude sluníčko tak pařit. A pak, vyzbrojeni jen tím nejnutnějším, jdeme na věc. Jen pomaličku a neslyšně klouže člun po vodě a my ani nedutáme. I tak jen sledujeme, jak se dělají kousek od nás bahenní zákaly, jak naší přítomností vyděšená ryba vždycky přímo vystřelí od nás pryč. Jen na sebe významně mrkáme a jdeme na břeh... Martin se opatrně odplíží nalevo, já napravo a je to tam. A nevěřím vlastním očím, vlasec se po náhozu začíná téměř okamžitě napínat, ale zásek jde bohužel do prázdna. No, to by bylo věru moc moc jednoduché, kdyby to takhle fungovalo... brblám si sám pro sebe. Tak tedy ještě jednou. Ale trvá to asi půl hodiny, než se situace opakuje a tentokráte zásek sedí... a jak už kdysi napsal jeden slavný český spisovatel, zase jsem ucítil ten slastný tah ryby. Prut jde do oblouku a kapr vyráží na volnou vodu a pak dál a dál ke strmému břehu s houštinami nahoře a já už se s touhle podle pocitu nemalou rybou mlčky a smířeně v duchu loučím. Ale stane se něco nepochopitelného. Najednou to ta rybka stáčí v dlouhém půlkruhu zpět na volnou vodu a já jen sem tam opatrně přitáhnu, aby si to rybka posléze zase vzala všechno zpět. Nevím, co se to vlastně tenkrát dělo. Ted', když tady sedím, mě nějaké to vysvětlení toho všeho napadá, ale co se tomu kapříkovi tehdy honilo hlavou a proč reagoval tak, jak reagoval, se stejně nikdy nedozvím. Jisté je jen jedno, že asi po pěti minutách bylo jasné, že tohle je moje nej ryba výpravy, možná ryba celého léta. A tak se vzdálenost mezi mnou a kapříkem stále postupně zkracovala, až už je jen pár metrů od nás a já se trpělivě snažím obrátit ho hlavou k sobě, aby ho Marťas konečně mohl podebrat. To se nakonec po pár pokusech podaří a teď před námi lapajíce po dechu leží velikán kolem metru a odhadem něco kolem třinácti kil. Díky ti nebo vám, kdo jste mi ho poslali. A samozřejmě dík Marťasovi za profesionální gillie servis a hlavně za tu obyčejnou plechovku kukuřice, kterou když jsem mezi jeho věcma našel a strčil ji k sobě do kapsy, tak tuhle skutečnost přešel jen s taktním mlčením a lišáckým úsměvem... 

Takový kapr je určitě zážitek, ale jinak pro dva hladové krky věc nepraktická, takže tenhle krasavec dostal svobodu a odnesl to místo něj slušný tříkiláček, kterého zpět v táboře promasíruju směsí soli s kořením, kterou jsem si pro tuhle výpravu sám namíchal. No a pak se kousky masa jdou koupat do rozpáleného máslíčka a my se prostě strašně a nestydatě přežerem. Tož tak. K dovršení všeho se nakonec rozjede i Martinův prut z tišiny vedle a je z toho další kuliferda kapřík tak pět šest kilo. Pivko na dobrou noc a pak tady máme poslední dopoledne. Je sobota a další výpravu na včerejší místo nám hatí jiní rybářští kolegové, takže se ještě trochu projedeme člunem okolo na čumendu a načerpat nějakou tu inspiraci na příště. Pěkné to tady je a ryby tady mají taky, tak snad zase za rok. Part'áku dík. A tobě řeko taky.