Kolem druhé na místě. Krásný to pocit... zimní zeleň trávy táhnoucí se až k řece a nikde nikdo, jen na nebi pár vran a dva racky jsem viděl. Beru foťák, těsto a šlapu si to rovnou k první tišině. Z těsta uždibnu kousek velký asi jako vlašský ořech a po kousíčkách ho nahážu do rozmezí proudu a klidnějšího úseku. Nebe je zatáhlé, ale i tak dávám pozor a pohybuju se opatrně a tiše, přece jen kol a kolem krmím si to max. pět metrů od břehu. Minule jsem tu záběr měl, bohužel neproměnil... Další místo je taková tutovka. Velká tišina, skoro stoják dalo by se říct, překřížený do poloviny padlou starou vrbou. Zakrmuju tři různá místa stejným způsobem jako to předtím a jdu se projít dál a dál po proudu. Zvířátka dnes nevidět, asi se jim moje přítomnost nepozdává, ale i tak tu jsou všude stopy bobrů a o kousek dál nacházím zbytek něčího oběda... smutné? Kdepak, jen jednoduchý koloběh přírody...  něco bylo prostě chytřejší a rychlejší než nebožka volavka.

Opáknu tohle kolečko i se zakrmováním ještě jednou a vracím se k autu. Tam v klidu nový návazec, jablíčko na posilněnou a jdem na to. Hned první místo do dvou minut krásný záběr. Je sice už pološero, ale přihnutí špičky, která už tak zůstane, není možné přehlédnout. Proutek krásně ohlý, moc tady volnosti nemám, takže to trochu deru, ale štěstí stojí při mně. Krásná jednapadesátka... ještě foto a čau. A jde se dál. Prší teď hezky, ale po první rybce se cítím uvolněný a je mi všechno jedno. Možná i proto další tři místa zůstávají hluché anebo kdo ví, čím to je. Na tom posledním mě zastihne už úplná tma, i tak tam okouním ještě dobrou půlhodinku. Jen si to tady obhlížím... křoviny, siluety stromů a větví trčící proti nebi... pomalu se dostavuje pocit vděčnosti. Za to, že je to tu tak opuštěné, lidmi opomíjené, znovu divoké.

Kolem šesté jsem doma. Moc fajn to bylo.