Nechal jsem se dnes přesvědčit a vzal provětrat starý dobrý štípaný kaprařský proutek. Dlouho visel v plátěném obalu, dlouho. Skoro dva roky. Možná, že to tak mělo být, ale každopádně než jsem ho dostal, tak prošel absolutním repasem, takže aby někde jen tak visel, tak na to je ho opravdu škoda. Zakrmil jsem si jeden flek na kanále a odjel na nedalekou pískovnu na líny. Rozdělal trochu futra, prohodil troškou kukuřice a čekal, jakáže to magie nastane. A nastala. Nedalekou dálnici opravovali, takže auta mohli jezdit jen pomalu a nebylo je skoro slyšet, slunce do mě pralo, kousek ode mě se hodil hezký kapr a furt kolem mě kroužily vážky, dokonce jsem pozoroval nějaké chrostíky při aktu lásky. Ryba se nekonala, ale byly to fajn dvě hodinky.

Na kanále je to jiná, jelikož vím, co tady žije, tak s sebou pro jistotu beru i starý uhlíkáč, kterým jsem tady už něco vypáčil. Ale ani tady se ryba nekoná, neva. Při nahazování a úspěšném zdolávání travin jsem si aspoň otestoval, jak neskutečně parabolický a měkký tenhle proutek je. Než na velké kapry, tak se spiše přikláním vzít ho na řeku na velké tlouště. Uvidíme, možná jen potvůrka čeká na ten správný křest. Každopádně barva na slunci a vůbec manipulace s tímhle skoro uměleckým dílem je paráda.