Dnes další pokus. Tloušti mi teď docela jdou a věřím tomu, že tahle řeka je schopna vydat i nějakého toho trofejního. Kolem jedenácté jsem na místě, tentokrát jako minule. Nic nevymýšlím, trochu zakrmit, na háček napařený tousťák, hotovo. Sedím jen chvilku - střídavé napínání a povolovaní vlasce okamžitě sekám. Nejdřív to nevypadá na něco většího, ale jakmile mne rybka zmerčila, začal tanec. Ale přece jen v tenhle čas už není nikde nic, kde by se mohla schovat nebo někam zajet, takže obavy nemám. V čisté vodě vidím ještě poslední výpad a jak si celkem slušný tloušť snaží vyklepat háček z tlamky - naštětstí všechno drží a tak se můžu radovat z pěkného úlovku. Rychle foto, ještě přeměřím (55 cm) a ahoj. No tak rozjezd super. Ovšem za další tři hodiny jsem vystřídal několik míst a prošel si nový úsek řeky ...  a vůbec nic, ani potah... nerozumím tomu...  Vracím se tedy na první flek, ale ani tady se nic neděje. Slunce jasně svítí, jsou tři stupně nad nulou, ještě chvilku sedím, ale pak balím a domů. 

Ve čtvrtek po práci opakuju postup z úterý, vybírám ale jiné místo. Navíc jsem si koupil balení toustového chleba a rozmočeným si zakrmil čtyři fleky, každý asi po deseti metrech od sebe. První a třetí se mi pozdávají nejvíc. Nastražuju napařené pečivo a přemýšlím, jak bude - jsem docela utahaný, ale nějaké dávky optimismu jsem ještě schopen, tak snad. Netrvá to dlouho a špička se pohne, sekám... cítím, jak ryba na konci vlasce opsala rychle esko a je pryč... hmm. Tak začátek nic moc, ale jsou tu a to je hlavní. Tak ještě jednou. Tentokráte ani nedýchám, záběr se opakuje, jsou to fakt jen snad dva cent'áky, nepatrný pohyb... beng! tentokráte zásek sedí, ryba se dere nalevo ode mne do hloubky, dokonce i pin se párkrát protočil... jak já tohle miluju... Rybka ted' vyvíjí stálý tah a chce hlavně někam pryč, ale nedávám jí moc šancí. Za pár vteřin se tak u hladiny objeví tloušt' a docela slušný k tomu. Rychle na podložku, vyháčkovat, foto a změřit... tak zatím můj největší - 56 cm. Už když jsem ho měl v podběráku, věděl jsem, že tohle je fakt kousek, prostě paráda. Pouštím ho o něco dál proti proudu. Odplouvá pomalu, beze spěchu, v čisté vodě ho krásně vidím. Tak tohle se povedlo.

Měním místa a sedím až do noci, než zpoza mraků vyleze měsíc. Je pak takové světlo, že nepotřebuju ani čelovku. Na ryby to ale má asi špatný vliv. At' se snažím sebevíc, přijdou jen nějaké drbance a to je vše. I tak moc moc povedený výlet.

Po práci vyřízeno nejnutnějsí a něco před třetí už připravuju prut u vody. Je krásný den, sluníčko svítí a je to poznat, opravdu ještě hřeje. Ale až zapadne, nastane zima veliká, takže mám s sebou vše potřebné, abych aspoň dvě tři hodinky vydržel. Je to zase nové místečko, vypadá to, že docela frekventované. Může to být na houby - ryby o tomhle (pro ně) nebezpečném úseku řeky vědí a vyhýbají se mu... nebo to může být trefa - je to tady vyšlapané, protože se tady ryby drží... 

Nejdřív trochu koketuju s pečivem, to je ještě dost světla, ale záběru jsem se nedočkal. Až se zešeřilo, přesedlal jsem na maso, (znovu s curry a česnekem) a posílám to s minimální zátěží do mírného proudu pár metrů před sebe. Proud nástrahu chvilku unáší, pak si to sedne a já taky. První šálek čaje, bez něj v takových teplotách ani ránu. Za další půl hodinku je už tma, jen půlměsíc ozařuje krajinu za mnou a vysoké břehy přede mnou. Jelikož se nic neděje, jdu se trochu projít, s čelovkou zkoumám, jak to vypadá kousek po proudu. Když se vrátím, cosi se mi nezdá a tak beru prut do ruky... jo. Rybka se tlačí ke břehu, ale nemá se tam kde schovat. Na podlozče pak všechno rychle - vyháčkovat, přeměřit (hezkých 51 čísel) foto a šup s ním zpět. Mise splněna, paráda. Kolem šesté už je všechno omrzlé, prut, podložka, podběrák je jak kost, balím. Ale moc fajn to bylo.

Je středa večer. Blažené pomyšlení... čekají mě krásné dva dny volna. Už v práci jsem dumal nad tím, kam vyrazím tentokrát. Momentálně sedím už asi hodinu u počítače a hledám na mapách nějaký zajímavý úsek řeky. Nakonec se rozhoduju pro okolí jezu, nedaleko mého minulého snažení, asi dvěstě metrů po proudu. Břeh vypadá na jedné straně docela členitý a ve vodě jdou rozpoznat nějaké překážky. Vytipoval jsem si několik fleků, uvidíme, jak to bude vypadat přímo na místě - některé věci totiž na mapách rozpoznat nejdou, např. další překážky pod vodou, příliš silný proud nebo neschůdné vysoké břehy. Připravuju si taky luncheonmeat - rozkrájet a okořenit poctivě česnekem, půlku pak ještě zasypu lžičkou curry... uvidíme, co jim bude šmakovat víc.

U vody jsem kolem desáté, není důvod spěchat. Mám celý den čas, navíc ještě pořád svítí slunce, což není úplně ideální. Podle předpovědi by se mělo kolem poledne zatáhnout. Při procházce zjišťuju, že řeka klesla asi o půl metru a voda je průzračně čistá... což taky není úplně ideální... O kus dál, schován za jednou skupinkou stromů, pozoruju dole v plytke vodě krásného tlouště. Vyhřívá se těsně pod hladinou v paprscich sluníčka a opisuje pomaličku asi metrové kolečka. Dobře si vybral, z vysokého břehu se dolů nikdo nedostane, napravo je to hustě zarostlé a podmáčené a nahodit zleva nejde kvůli větvim ve vodě. Inu, musím zkusit štěstí jinde. 

Vracím se k autu, beru vybavení a hurá na to. Zkouším dvě místečka, které vypadají slibně, ale za hodinu nemám ani ťuk. Dostávám se teď na flek, který jsem si vytipoval včera. Asi třicet metrů nade mnou leží ve vodě stromy a zužují celou řeku jen na pár metrů. Hlavní proud se tak valí přímo mezi nimi, kousek dole pak uhýbá víc doprostřed řeky a vytváří tak u mého břehu pás mírně proudící vody. Dno je tady pokryté jemnými oblázky, sem tam trs podlouhlých travin a tam kam to hážu, je něco přes metr hloubky. Na háčku mám momentálně maso s curry. Nahazuju a chytám proti proudu - udržím tak na dně zátěž, která sestává ze tří větších broků. Netrvá to dlouho a náhlý průvěs na vlasci kontruju zásekem. Rybka se začíná prát až u břehu, neni kdovíjak velká, ale já mám radost, že to takhle rychle klaplo. Je něco po dvanácté a po rychlém fotu ji odnesu asi dvacet metrů po proudu, kde ji pouštím. Tak čau. Trochu zakrmuju, nalévám si čajík a vylézám na vysoký břeh za mnou. Já pako. Stojím nahoře, kochám se přirodou a najednou přichází padák jako hrom, lajna jede hned smerem doprostřed do velkého proudu. Než seběhnu dolů, je po všem. Nástraha je samozřejmě pryč a ryba taky. No to jsem to teda vymňoukl... prostě jsem nepředpokládal, že by další záběr mohl přijít tak rychle... Ale za půl hodiny se mi třepe na háčku další tlouštík, zřejmě jsem natrefil na dobré místo. Po téhle rybce dokrmuju a odcházím.

U auta si dávám plzničku, je mi fajn. Sem tam vyleze slunce, už není ani taková zima (7°C). Pozoruju volavky u řeky a káňata na obloze. Den jako malovaný. Kam až dohlédnu, žadného kolegu někde u vody nevidět. Rozhoduju se teď pro úsek skoro pod jezem. Dávám tomu něco přes hodinku a vyzkouším tři místa. Výsledek ani ťuk... tady zřejmě ryby nejsou. Vracím se tedy na úspěšný flek. Netrvá to dlouho a přichází záběr, tentokrát se ryba pere už víc a zajíždí do travin pod nohama. Ale všechno dobře dopadne, tloušťák číslo tři. Zkouším teď nástrahu pouze s česnekem. NIc moc teda. Po hodině bez záběru se vracím k variantě s curry. Je už teď šero, i když sedím bez hnutí, srnka, která chtěla na protějším břehu sejít k vodě, mně i tak zmerčila a vyráží prudce pryč. Po dalších dvaceti minutách od náhozu - beng, je tam, tak tedy číslo čtyři. Při vyndáváni háčku zjišťuju, že má malou ranku v pravém koutku... aha... tak tebe už zřejmě dneska někdo chytil. Tlouštíka pouštím a znovu dokrmuju. Sedím až do tmy, ale už nic nepřijde. Moc fajné to bylo. Doma jsem něco po šesté. 

Edit: až teď, když koukám na fotky, zdá se, že toho tlouštíka nechytil nikdo jiný, než já sám. Zdá se, že je to opravdu jedna a tatáž ryba... zajímavé... 

U vody jsem kolem jedenácté, přivítá mě řeka - zvednutá a nazlobená. Na některých místech je proud takové síly, že ani nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby tam člověk spadnul. Nechápu, poslední dny skoro nepršelo... pár kilometrů proti proudu byla situace evidentně "kapku" jinší... Nenechávám se odradit, po dlouhé době zase na rybách, je krásně teplo (19°C) a sem tam vysvitne slunce. Mým cílem je nejdříve bývalý mlýnský náhon (Mühlengraben). Procházím se po břehu s pesanem vesele hopkajícím vedle mě a hledám příhodné místečka, které si prohazuji pár hrstmi konopí, kukuřicí a červíky. Je to paradox, tahle vedlejší říčka, na necelých třech kilometrech pokroucená jak žížala na háčku, je víc přirozenější než hlavní tok řeky Mulde, od které se před jezem u vesnice Kollau odděluje. Břehy jsou obrostlé vrbami a duby, zajímavá místa jsou jen těžko přístupná a ve vodě je spousta překážek, prostě paráda. Jen poslední dobou myslívám na pana Murphyho a jeho zákony, ať už jsem totiž kdekoliv, mám pocit, že ty nejlepší fleky se vždy nalézaji u protějšího břehu... Po tomhle vandrování jsme oba unavení, a tak se přesunujeme na hlavní tok do nadjezí, kde něco zblajznem a zatímco pesan vedle na dece spokojeně chrní, já se bavím chytáním rybek dlaňové velikosti.

Asi po hodince a půl jdu tedy pokoušet štěstěnu. Nedaleko vypustily ovce z ohrady. Obstupují mě ze všech stran a sledují, co to tady vyvádím. Při záseku nebo prudším pohybu se plaší a odbíhají pár metrů pryč, aby se během několika sekund zase vrátily, potfory zvědavé. Voda je to opravdu pěkná, moc se mi zamlouvá. Že by tady někde vegetily parmy, si dokážu dobře představit. Obcházím zakrmené místečka střídavě přes tři hodiny, zkouším různé nástrahy, ale veškerou odměnou celého snažení zůstává tlouštidlo kolem třiceti čísel a pár drbanců k tomu. Balím a rozhoduju se zkusit štěstí na hlavním toku. Projíždím autem kolem řeky, až se dostávám do táhlého ohbí, kde je celkem rozlehlá část s relativně klidnou vodou... jako nástraha jen luncheonmeat, žádné zakrmování a každému vytipovanému místečku dávám kolem dvaceti minut, hlavně potichu. Takhle se propracuju celým tímhle úsekem, bohužel bez jediného záběru. Už je teď docela tma, přesto se přesunuju ještě dál proti proudu, ale než nacházím cestu zpět k řece, je už tma úplná. Ve svitu čelovky se mi hledat dobré a hlavně bezpečné místo nedaří. Prohrál jsem. Noc je rychlejší a já končím dnešní výpravu opět bez parmy. Minule mi poslal sv. Petr aspoň nějakou náplast na mou bolístku v podobě parádního tlouště, tentokrát ale ne.

Domů se mi ještě nechce, sedám si na nedalekém stojáku a pár metrů od břehu nahážu do vody zbytky krmení. Brzy se mi na háčku třepe malinký sumeček americký - tahle rybka je bohužel nedílnou součástí tohohle revíru a sežere na co přijde. Ale netrvá to dlouho, než jsou sumečci vytlačeni kapříky. První mi dává na lehčí náčiní trošku zabrat, hlavně když zajede do podvodních rostlin přímo přede mnou a ne a ne, ho odtamtud dostat. No dobrá, úplně povoluju, až je na vlasci průvěs, pak to netrvá ani pět vteřin a kapřík vyráží ven. Kontruju a tentokrát se mu nedaří zavrtat tak hluboko, stačí pak jen zapáčit prutem jednou doleva a jednou doprava a už je v podběráku. Krásný lyseček, něco kolem tří kil.  Dokrmuju už jen kukuřicí a asi po hodině přichází ještě jeden o něco menší. Nad stromy teď vystoupal měsíc a ozařuje okolní krajinu, sem tam zaslechnu bekání srnců. Říkám si ještě půlhodinku. Vychutnávám si ten klid, je slyšet i hejno hus někde daleko nade mnou...

Doma se radím s ověřenou literaturou, cože jsem to zřejmě zase dnes nedomyslel. Těžko říct, moc toho nenacházím, zanalyzovat neůspěch je o dost těžší, než zanalyzovat úspěch. Jediné, co určitě není v pořádku, je sílící pocit vlastní frustrace, hlavně po autorově vyznání, že při psaní této knihy už má nachytáno něco kolem sedmi a půl tisíce parem... no, to opravdu na optimismu nepřidá. Já nemám ani jednu. Mám chuť se na všechno vykašlat a na nějakou parmu jednoduše zapomenout...