U vody jsem kolem jedenácté, přivítá mě řeka - zvednutá a nazlobená. Na některých místech je proud takové síly, že ani nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby tam člověk spadnul. Nechápu, poslední dny skoro nepršelo... pár kilometrů proti proudu byla situace evidentně "kapku" jinší... Nenechávám se odradit, po dlouhé době zase na rybách, je krásně teplo (19°C) a sem tam vysvitne slunce. Mým cílem je nejdříve bývalý mlýnský náhon (Mühlengraben). Procházím se po břehu s pesanem vesele hopkajícím vedle mě a hledám příhodné místečka, které si prohazuji pár hrstmi konopí, kukuřicí a červíky. Je to paradox, tahle vedlejší říčka, na necelých třech kilometrech pokroucená jak žížala na háčku, je víc přirozenější než hlavní tok řeky Mulde, od které se před jezem u vesnice Kollau odděluje. Břehy jsou obrostlé vrbami a duby, zajímavá místa jsou jen těžko přístupná a ve vodě je spousta překážek, prostě paráda. Jen poslední dobou myslívám na pana Murphyho a jeho zákony, ať už jsem totiž kdekoliv, mám pocit, že ty nejlepší fleky se vždy nalézaji u protějšího břehu... Po tomhle vandrování jsme oba unavení, a tak se přesunujeme na hlavní tok do nadjezí, kde něco zblajznem a zatímco pesan vedle na dece spokojeně chrní, já se bavím chytáním rybek dlaňové velikosti.

Asi po hodince a půl jdu tedy pokoušet štěstěnu. Nedaleko vypustily ovce z ohrady. Obstupují mě ze všech stran a sledují, co to tady vyvádím. Při záseku nebo prudším pohybu se plaší a odbíhají pár metrů pryč, aby se během několika sekund zase vrátily, potfory zvědavé. Voda je to opravdu pěkná, moc se mi zamlouvá. Že by tady někde vegetily parmy, si dokážu dobře představit. Obcházím zakrmené místečka střídavě přes tři hodiny, zkouším různé nástrahy, ale veškerou odměnou celého snažení zůstává tlouštidlo kolem třiceti čísel a pár drbanců k tomu. Balím a rozhoduju se zkusit štěstí na hlavním toku. Projíždím autem kolem řeky, až se dostávám do táhlého ohbí, kde je celkem rozlehlá část s relativně klidnou vodou... jako nástraha jen luncheonmeat, žádné zakrmování a každému vytipovanému místečku dávám kolem dvaceti minut, hlavně potichu. Takhle se propracuju celým tímhle úsekem, bohužel bez jediného záběru. Už je teď docela tma, přesto se přesunuju ještě dál proti proudu, ale než nacházím cestu zpět k řece, je už tma úplná. Ve svitu čelovky se mi hledat dobré a hlavně bezpečné místo nedaří. Prohrál jsem. Noc je rychlejší a já končím dnešní výpravu opět bez parmy. Minule mi poslal sv. Petr aspoň nějakou náplast na mou bolístku v podobě parádního tlouště, tentokrát ale ne.

Domů se mi ještě nechce, sedám si na nedalekém stojáku a pár metrů od břehu nahážu do vody zbytky krmení. Brzy se mi na háčku třepe malinký sumeček americký - tahle rybka je bohužel nedílnou součástí tohohle revíru a sežere na co přijde. Ale netrvá to dlouho, než jsou sumečci vytlačeni kapříky. První mi dává na lehčí náčiní trošku zabrat, hlavně když zajede do podvodních rostlin přímo přede mnou a ne a ne, ho odtamtud dostat. No dobrá, úplně povoluju, až je na vlasci průvěs, pak to netrvá ani pět vteřin a kapřík vyráží ven. Kontruju a tentokrát se mu nedaří zavrtat tak hluboko, stačí pak jen zapáčit prutem jednou doleva a jednou doprava a už je v podběráku. Krásný lyseček, něco kolem tří kil.  Dokrmuju už jen kukuřicí a asi po hodině přichází ještě jeden o něco menší. Nad stromy teď vystoupal měsíc a ozařuje okolní krajinu, sem tam zaslechnu bekání srnců. Říkám si ještě půlhodinku. Vychutnávám si ten klid, je slyšet i hejno hus někde daleko nade mnou...

Doma se radím s ověřenou literaturou, cože jsem to zřejmě zase dnes nedomyslel. Těžko říct, moc toho nenacházím, zanalyzovat neůspěch je o dost těžší, než zanalyzovat úspěch. Jediné, co určitě není v pořádku, je sílící pocit vlastní frustrace, hlavně po autorově vyznání, že při psaní této knihy už má nachytáno něco kolem sedmi a půl tisíce parem... no, to opravdu na optimismu nepřidá. Já nemám ani jednu. Mám chuť se na všechno vykašlat a na nějakou parmu jednoduše zapomenout...

Plán padá, přes víkend z toho nic nebude. Takže jedině čtvrtek nebo pátek. Čtvrtek je ovšem špatný, teče mi z nosu, hlava třeští, z práce jsem doma něco kolem druhé. Padám do postele, probouzím se v pět, trošku lepší...ale na ryby? to ne... Pátek o poznání líp, sice jsem nachlazený, ale jo, půjde to. Po práci nejnutnější věci do auta a rychle k řece. Po cestě přemýšlím, jak moc bude hladina zvedlá, od soboty prší, sice ne moc, ale skoro nepřetržitě. Přivítá mě asi o metr více od minulého stavu. Hm, tak to bude těžké, dávám malé pivko a přemýšlím, jestli to má vůbec cenu. Proud je silný, že bych tam neudržel asi ani největší zátěž, co mám s sebou. Jakže to v té jedné knížce bylo? Při takovém stavu se ryby tlačí ke břehu, kde proud není tak dravý... tak za zkoušku nic nedám.

Vybírám si první dvě místa, na každé vyhážu deset malých baitdropperů konopí. O kus dál se mi zamlouvají další dvě místa, zakrmím stejným způsobem a až o notný kus dál nacházím další dva fleky. Jako poslední si nechávám místo, kde jsem minule vyplašil hezké dvě ryby. Celkem tedy sedm fleků, všechny maximálně na délku prutu od břehu. Za prvé dále od břehu to už teče moc, za druhé přesnost zakrmování a nahazování je sto procent, a to i když už bude tma. U každého místa pokládám nahoře na břehu do trávy nějaký naplavený kus dřeva, abych to ve tmě našel.  Zpátky u auta zjišťuju, že mi to celé zabralo asi hodinu času, tak sedím, popíjím čaj a asi za další hoďku začínám zase krmit. Tentokrát mi celé zakrmování zabralo jen něco přes půl hoďky. Pomalu se smráká, sem tam trochu zaprší, ale teplota neklesá pod dvanáct stupňů... tak nějak začínám věřit, že by se mohlo i něco podařit. Po asi další hodině probíhá poslední zakrmování, na posledních třech místech už skoro nic nevidím. Začínám být i přes nachlazení celkem optimistický a i docela napjatý, takhle jsem ještě nikdy nechytal, víc jak pět hodin u vody a ještě jsem ani nenahodil. Prý je tenhle způsob lovu hlavně o trpělivosti, je potřeba vydržet a nepokazit si to předčasným náhozem. Parmy musí získat k nenadálému zdroji potravy důvěru a k tomu si dopomáhám právě touto metodou. Pokud bych zakrmil a nahodil, je docela možné, že by se nějaká ryba spletla, ovšem tím pádem je vymalováno, tento zdroj potravy si rybky spojí s nebezpečím a přesunou se jinam. Navíc ta první ryba nemusí být parma, ale třeba tloušť, jak tomu často bývá... Tedy opakovaným zakrmováním vlastně odbourávám nedůvěru ryb, mělo by to dokonce fungovat tak dobře, že z jednoho místa se pak dá chytit i více ryb... tolik alespoň teorie...

Tak tedy ještě jednou všechno kontroluju a jdu na to. Každému místu dám asi patnáct minut, pak se přesunu na další. První flek, kousíček před velkým stromem, jeho větve jsou asi jen půl metru nad hladinou. Jsem napnutý... šíleně...až do konečku prstů. Ale po patnácti minutách, kdy se nic neděje, je čas místo opustit a na řadě je další flek. Je uprostřed mezi dvěma starými vrbami, které teď při velké vodě sahají svými větvemi až do vody - ideální místo. Opatrně to tam posílám a čekám záběr každou chvilku. Jestli něco přijde, tak to bude mazec, na každou stranu mám maximálně pět metrů prostoru. Ale ani tady se nic neděje. Tak tohle je škoda, těmhle dvou flekům jsem věřil nejvíc. Tak dál. Flek číslo tři je minimální vybočení břehu, kousek za ním je asi metr široký pruh klidnější vody, určitě dobré místo, navíc minule jsem tady dostal hezkého tlouště. Ale ani tady se nic neděje. Pomalu mě opouští optimismus. Flek číslo čtyři, velmi podobný jako flek číslo tři - i tady uběhne čtvrthodinka jako nic a záběr žádný. Jen proplouvající bobr se mě leknul a šplouchnul sebou takovým způsobem, že to slyšeli asi až v Hamburku... No nic, balím a k dalším místum se přesouvám i s autem. Jsou skoro všechny stejné, jsou to proluky v zaplavených travinách s kamenitým dnem. Leži docela daleko od sebe, protože pár míst se mi jevilo ve tmě nebezpečných, jeden blbej krok a jsem tam... Tak teď flek číslo pět. Začínám se modlit. Ale patnáct minut je v tahu a nic. Tak dál, vydržet a nevzdávat to. Ale i tady nic. Poslední flek. Sedím dlouho, prší teď víc, ale jsem rozhodnutý vytrvat. Kolem jedenácté to vzdávám. Mohl bych se teď vrátit úplně na začátek a odchytat ještě jedno kolečko, jenže nemám sílu. Jsem utahaný, unavený a z nosu mi zase teče, hlava třeští. Navíc mě čeká ještě hodina autem domů, nemůžu tu nechat všechno...

Po cestě zpět se uklidňuju, při obíibené muzice se i usměju. Jo, i tak to bylo docela vzrůšo. A že jsem nic nechytnul? Jo bylo by to krásné, si takhle něco načíst z knížek a bum ho, hned první výprava a úspěch. Jenže asi jako všechno, bude to chtít investovat trochu víc času a získat taky nějaké zkušenosti. Vždyť kdo ví, dneska jsem si vybral fleky podle mého nejlepšího mínění a je docela možné, že místní rybáři by si jen poklepali na čelo...

Sobota byla o doplňování energie (kachnička) a tekutin (pivečko). Dnes ovšem Katja při snídani nadhodila, že bychom se mohli jít někam projít... Zavezl jsem ji tedy tam, kde jsem chytal v pátek a prošli jsme se tentokráte po druhé straně řeky, kde jsou jen louky a remízky. Měl jsem tak možnost vidět to všechno z jiné perspektivy, navíc jsme pozorovali volavky, káňata a vyplašili sovu, zkoušeli chytat padající listí a žvatlali o všem možném... bylo tam fajn a nakonec jsem ukecal půl hodiny. Tentokrát si vybírám malý polostrov u železničního mostu. Na peletu nemám ani potah a tak dávám na háček kousek bagety. Pět minut - bing! následuje nádherný souboj - skoro jsem ho ztratil v travinách pod nohama, ale nakonec jsem ho z tama jaksi vymotal... padesát tři čísel... kouknu k nebi, díky moc! A pak jsem na vteřinku svatého Petra spatřil, a než zmizel, tak na mě jedním okem mrknul... 

Kapry chytám rád. Menšího kapříka vezmu občas domů, ať mají i ostatní užitek z toho, že jsem tak trochu na hlavu... větší jsou pak na udici úctyhodní soupeči a některé souboje zůstávají uložené v paměti dlouho... navíc mé poslední úlovky byly vpravdě královské, tak si to nechci kazit.

Táhne mě to k řece.

Zatímco kapříků už mám na kontě docela hodně, parmu ani jedinou. Ať jsem bydlel, kde jsem bydlel, nějak to nevyšlo. A nebo tam nežily, a nebo jsem na to šel zřejmě nesprávným způsobem... prostě a jednoduše, nebylo mi zatím přáno. O to více mě tahle ryba fascinuje a sem tam to zkouším. Jednu hezkou řeku mám asi 30 km od domova. Parmy tam jsou - odlovem je to vědecky dokázáno. Bohužel je tam i dost kormoránů, kteří to tam doslova plení - i tak může vypadat bezhlavé ochranářství v praxi. Tím, že se bezmyšlenkovitě chrání jeden druh, druhý pak pod náporem prvního doslova kolabuje a z míst, které byly dříve jeho domovem, mizí. Co už, nezbývá tedy mnoho času, snad aspoň jedna tam na mě někde čeká. 

Usek řeky, který jsem si vybral, začíná kousek za vesnicí Sermuth a pokračuje až skoro k vesnici Kössern. Je to takový malebný koutek, jak ukazuje první fotka, na některých místech i s kouskem romantiky starých časů... navíc je zde vše, kde by se mohly parmy zdržovat - hlubší táhlejší místa, rychlejší místa s velkými kameny uprostřed proudu, i rozsáhlé mělčiny, kde není víc než 30 cm celkem svižně proudící vody. Poobracel jsem pár kamenů a skoro na každém jsou přilepení malí šneci a jiné pochutiny, takže rybky se tu mají určitě dobře. Bohužel zde nejsou žádné překážky ve vodě jako např. padlé stromy nebo jejich převislé větve sahající až do vody, což je škoda - právě takové místa skýtají rybám výborný úkryt a určitě stojí za pokus.

Při poslední výpravě jsem chytnul nějaké tlouště, a pak, bylo to už večer, došel jsem k rozlehlejší mělčině. Silný proud je na tomto místě soustředěn těsně u protějšího vysokého břehu, zato na mé straně dojdu doprostřed řeky jen v gumácích. A pak se to stalo, dvě ryby, poplašené mou přítomností, vyrazily provázeny mohutnými vlnami jen pár metrů po proudu ode mne pryč... tak tohle nebyli tloušti.... zajímavé... že zrovna tady... je tu vody ani ne po kolena. Misto jsem prokrmil a nahodil. Byla už tma, když se špička prutu prudce ohla a nic... I když jsem tam seděl až do půl druhé v noci a mezi padajícimi meteority poprosil svatého Petra, ať mi tentokrát pomůže, záběr už nepřišel.

Druhý den jsem došel k závěru, že budu muset můj přístup trochu přehodnotit. Doteď mi to i tak nějak bylo jedno, co chytím - hlavně že je tam hezky a odpočinu si. Jenže mám takový pocit, že pokud si chci sáhnout na parmu, nastal zřejmě čas věnovat se téhle rybě trochu intenzivněji.

Nejlepší by bylo najít ryby a pozorovat je, podle toho pak zvolit správnou taktiku. Jenže jediné ryby, které jsem měl možnost pozorovat, byli tloušťi, po parmách ani památky. Na některých místech je řeka široká i třicet metrů a to už o nějakém pozorování nemůže být ani řeč, protože i s polarizačkami prostě od určité vzdálenosti není vidět vůbec nic. Mám tedy dvě možnosti. Pokud mi můj rybářský instinkt velí a rozhodnu se chytat na nějakém místě, které se mi prostě zamlouvá, pak zkusím založit krmné fleky vždy pár metrů od sebe po celé šířce a určené délce řeky a tyhle fleky střídavě prochytávat. Druhá možnost je přesunovat se stále, tedy být velmi mobilní a ryby hledat, i když to může trvat spoustu času. Určitě je lépe chytat hodinu času na jistotu, než obětovat deset hodin chytání pro nic, ale tak i tak, aspoň poznám řeku víc a třeba zažiju znovu podobné setkání.

Další plánovanou vycházku už tedy na ostro. Nechci nechat nic náhodě, takže dávám nový kmenový vlasec, nový návazec, nový háček. Teď ještě popřemýšlet a zvolit správnou strategii. Velmi rozšířenou a určitě i účinnou technikou chytání na řece je feeder. Ale mě láká vyzkoušet postupy anglických specialistů jako jsou Tony Miles nebo Fred Crouch. Jsou jednoduché a pokud je člověk trpělivý, určitě i účinné. Rozhoduji se pro metodu partiklu, který leží na dně a na něm bude presentována odlišná nástraha. Jako partikl volím vařené konopí a jako nástrahu luncheon meat. Celkem větší háček (6) a pořádný kus masa... to by mělo fungovat spolehlivě i dnes. Maso je mozne ještě doupravit tím, že se navoní nějakým kořením nebo esencí. Já se rozhoduji pro česnek - maso nakrájím na větší kostky a uložím spolu s pár rozlisovanými stroučky česneku do sáčku, celé si to pak jeden nebo dva dny odpočine v ledničce. Konopí mám uvařeno, nástrahu připravenou. Víkend je už blízko, teď se jen modlit, aby vyšlo i počasí. Snad to tentokrát klapne.

Tak jsem si říkal, že naposled... od čtvrtka už má být zima a přijde déšť, to už se mi přes noc asi nebude chtít. Taky chodím rád nalehko, prostě přibalím k cajku deku a hotovo. Pohodlí je sice něco jiného, ale jedna noc se dá.

Pokouším štěstěnu a jdu rovnou na místo, kde jsem minule chytil pěkného amura. Něco před jednou ráno mám nahozeno, piju plzničku, sem tam mrknu nahoru na hvězdy a je mi fajn. V rozmezí necelé hodiny se naviják dvakrát malinko protočil, ale dál se nic nedělo... podle mě to byly ryby, jak se otřely o vlasec. Něco po druhé koukám na hodinky a říkám si, že teď někdy je ten správný čas - o pět minut později přichází pomalá jízda. Beru prut do ruky a fíííííí, ryba je hned o dvacet metrů dál. Brzo se sice ukazuje u hladiny, ale je moc daleko, abych rozpoznal, co to je. Tipuju na amura a po chvilce sleduju světle podlouhlé tělo jen pár metrů ode mně. Aha tak ne, až je rybka trochu blíž, vidím, že je to kapr, zase lysec. Tak ten je. Celkem sebevědomě brzdím jeho výpady a manévruju ho před sebe, kde ho nechávám v okruhu pár metrů jezdit, ať se unaví. Po dalších pěti minutách je to tam, tentokráte žádné drama. Koukám do podběráku a vidím rybu domácí trofejní... mazec.

Ať se snažím nahoře na hrázi sebevíc, fotky jsou opět tragédie, co už. Váha tentokráte taky selhala, jakmile chci kapříka zvážit, sama od sebe se vypne. A znovu. A znovu. No tak to je super. Aspoň, že metr nezklamal... úctyhodných 92 cm... kapřík už je neklidný... no tak pojď. Snáším ho dolů, ve vodě si ho ještě prohlížím, pro mě opravdový kolos. A pak už pomalu odplouvá... stojím tam, mlčky, v hlavě prázdno a hledím za ním, pak kouknu nahoru na nebe plné hvězd... teda kdo mi to dneska držel pěstičky?

Kolem páté jsem doma, zbagruju talíř výborné gulášovky a hajdy do postele, sotva se vleču... 

Někdy jsem po lezení tak nakopnutý, že mám problém usnout. V jedenáct jsem nabyl přesvědčení, že dnes to bude podobné. Než se tedy převalovat v posteli z jedné strany na druhou, raději jsem si sbalil svých pár krámů a kolem půlnoci už mám nahozeno. Nebe je nádherné, už dlouho jsem si říkal, že by nebylo od věci, zase jednou takhle probdít noc pod tou spoustou hvězd... Dnes je nějak ticho, ani ptáček nepípne a na hladině se toho taky moc neděje. Piřšla mě navštívit liška, neslyšně. Pozoruji její siluetu tak dlouho, než o kousek dál seběhne k vodě a splyne tak s černou masou kolem mne. Začíná být pěkná zima, do čaje si přidávám kapku něčeho silnějšího, ležím tam pak na břehu a kochám se tou spoustou stříbrně svítících vzdálených světů... jak podivné, možná některý z nich už dávno zanikl, jen jeho paprsky letí vesmírem až k nám... možná varování... lidi neblbněte...

Něco před půl třetí se pin začíná úplně pomaličku protáčet, beru prut do ruky... záběr byl podobný, jako když mi to před nějakým časem vzal candát. A opravdu, během chvíle rozeznávám podlouhlé tělo, jenže nejde přitáhnout. Světlo z čelovky přidalo rybišce energii a shhhshshshshsh - je někde daleko. Co je to, že by konečně zase amur? Jo, po pár minutách už ho vidím, nezdá se ve vodě nijak veliký, ale sílu teda má, přetahujeme se tam ještě asi pět minut... jezdí furt dokola... pak ho dostávám do podběráku... krááásnej a nějak i narostl, velmi slušná ryba. Provádím zvyklou procedůru (přesně sto poctivých čísel a odhaduju tak čtrnáct kilo... proporce má teda parádní) a za chvilku už zase plave pryč. Fotky stojí za starou belu, ale radost mám velikou, tak tohle je paráda. 

Je mi jasné, že už nic nechytím, poplašili jsme to tady hezky... hlavně, když sebou začal mlet v podběráku... ale i tak tam sedím do čtyř do rána, pak hajdy domů, teď už usnu...