Chtěl jsem už včera, ale nebylo mi nějak fajn. Podle zpráv na netu se valilo sto kubíků... než jsem usnul, představoval jsem si, jak jsou velké a krásné ryby natlačené u břehu v travinách...

Dnes je mi o něco líp, tak jedu. Snažím se tam být brzo a zastihnout při šálku čaje východ slunce, ale mraky mi to pokazily. Nevadí, krásných devět stupňů nad nulou dává tušit fajn rybačku a tak zvesela šlapu od auta k řece.

Chvíli jen stojím a koukám... no, furt to valí, nespadlo to ani o cenťák... zkusím prostě nahodit do každého zajímavého místa, počkám deset minut a jdu dál, to by bylo, abych se aspoň jednou netrefil. Ale první dvě hodinky ani potah. Dostávám se až na tutové místo, mám tady už několik hezkých ryb, ale ani na tomhle fleku nic moc, nakonec zůstávám přes půl hodiny... tady prostě ryba přijít musí. A tak se i stane, nakonec to zblajznul tlouštík kolem třiceti čísel... aspoň něco. Po cestě sem jsem si zakrmil jednu známou tišinu, kde jsem minule jednu rybku přelstil. Tak opatrně nához a netrvá to dlouho, spička se přihne a já sekám. Tak tohle je už jiný tah. Celkem nekompromisně navádím rybu do podběráku, nalevo i napravo jsou nějaké naplaveniny, tak nechci riskovat. No vida, pěknej, vypadá najezeně. Schválně prubnu novou váhu - kilo sedmset, tak to jsem nečekal, paráda. Vracím se teď zpět, ještě pokouším pár nových fleků, ale většinou to končí tím, že trhám... no ještě se máš hodně co učit, ty specialisto... 

Proběhne ještě pokus o vánočního kapra na nedalekém stojáku, ale ani potah. Za zmínku stojí vatovec jak kopačák, který tam na mě při hledání správného místečka vykouknul... že tam tak dlouho vydržel. No nic, dojíst svačinku, dopít čajík a alou domů, stačilo.