Ano ano, je čas kaprů a měl bych se sbalit a vyrazit na můj oblíbený kanál potahat si nějaké to prasátko. Jenže podvědomí mi říká něco jiného, takže kolem druhé odpoledne parkuju na známém místě.

Řekni mi, svatý Petře, proč mě tahle řeka tak přitahuje? Je před bouřkou a já nemůžu odpoutat pohled od třpytících se vlnek a od obnažených kamenitých břehů doslova svítících bělobou. Někdy mám pocit, že jsem schopen všeho hned nechat a vyrazit, jen abych o něco později vkročil do tohoto světa monotonního šumnění proudu a křiku dravých ptáků kdesi nade mnou.

Jen málo z nás ví o tomhle zázraku a uvědomuje si jeho krásu a jedinečnost... jen málo z nás se sem vrací znovu a znovu. Ne, tady velké ryby nečekají, ani takové ty do kuchyně... zřejmě je to všeobecně známo a tak je tady klid. A i když je jen velmi slabý průtok a hladina klesla o dobrý metr a já tak na některých místech vidím až na kamenité dno, i tak tuším, že se tam někde pod hladinou skrývá jiný svět. Svět, kde vládnou trochu jiné pravidla a který jen po troškách vydává svá tajemství. A že snad dnes má připraveno i nějaké to překvapení i pro mne. A že i když jsem hned po příjezdu vyplašil velké hejno černých kormoránů, kteří systematicky prohledávali každý metr vodní plochy, tak se mi tahle řeka hned odměňuje a vidím, jak se jen pár metrů šikmo po proudu ode mě převalí parmička. Vlévá mi to jistotu do žil, přeci jen jsem stále rybář a i když celou tu krásu vnímám a doslova vstřebávám, jednám docela rychle. Lezu v sandálech asi do třetiny řeky a nahazuju skoro přesně tam, kde se ukázala. Ale zřejmě jsem nebyl dost opatrný a po asi hodině intenzivního napětí to sice bere slušné tlouštidlo, ale parma se nekoná... ty se mezitím dvakrát ukázaly více proti proudu. Není snadné je tady přemluvit. Ale i ten pohled na ně a vědomí, že tady jsou, mi dnes stačí. 

Všude se ukazují blesky a sem tam třískne hrom. Začíná poprchat a tak to sbalím a jen v plavkách lezu zpět do řeky. Voda je příjemně teplá a tak procházím docela dlouhý úsek. Mám s sebou tyčku od podběráku, kterou si pomáhám při chůzi a zároveň hledám nějaké prohlubně nebo klidnější úseky. Asi po dobrých dvaceti minutách, když už se rozprší, sedím uprostřed řeky. V hlavě mám takové to spokojené prázdno, prostě jen sedím a je mi fajn. Nějak jsem se odevzdal a nadvládu nade mnou přebral tenle polozapomenutý koutek přírody. Voda odplavila zbytečné myšlenky a vzduch je po bouřce tak hustý, že mi to snad stačí i jako večeře... ale mám v autě ještě pivko, takže lezu ven, zblajznu k tomu zbytky lančmítu s tousťákem a pak přejíždím autem na druhou stranu. Vybírám tři místa, ale ani na jednom nejsem úplně přesvědčený, že to je ono. Až teprve čtvrté místečko s trochou klidnější vody skoro pod nohama a celkem snadným přístupem vypadá jako to pravé. Na háčku mám svůj upravený lančmít a celkem rychle přichází pár nesekatelných záběrů, no začíná to slibně. Ale pak jako když utne a nic, navíc to celé trhám. Tak tedy znovu, ale asi jsem to poplašil. Čekám ještě chvilku a pak si dojdu do auta pro pár plátků toastového chleba. Dva z nich opatrně rozmočím a nahážu asi 4 - 5 metrů proti proudu. Na háček jde pak střídka, kterou u očka pevně zmáčknu. První dva záseky šly do prázdna, ale třetí sedí a voda pod nohama exploduje. Ryba využívá proudu a tak to chvilku trvá. Zase tloušť. Ale zase celkem fajn rybka, takže spokojenost. Tak jo. Ještě poslední pohled, tiché rozloučení a tak zase někdy.