Povzbuzen včerejším úspěchem jsem kolem jedné zase u kanálu. Tentokrát vybírám druhou stranu, kde nejsou skoro žádné stromy. Předsevzal jsem si, že to okouknu až k hranici se Saskem Anhaltskem a zkusím ty potfory najít. Takže se řádně vyzbrojen (šiltovkou a polarizačkami) vydávám na průzkum. Kýblík s kukuřicí mám s sebou taky a zakrmuju postupně čtyři fleky. Rybu jsem kromě potěru neviděl ani jednu, takže zakrmuju tam, kde jsou hned vedle nebo aspoň poblíž nějaké stromy. Poslední flek je opravdu daleko, ale pozdává se mi nejvíc. Všude si to zakrmuju pár hrstičkami kvašené kukuřice, pod háček jde sestava ze včerejška - dvě zrnka kvašené a nahoru zrnko bílé umělé s čokoládovým aromem. 

Slunko pere ostošest, ale při čekání na záběr se chladím koupáním. Voda je fajn, ani moc teplá ani moc studená. Asi po hodině na prvním fleku přichází nějaké drbance, ale zásek jde do prázdna. Balím a přesouvám se na flek číslo dvě. Tady je to úplně hluché, takže to po asi půlhodince balím. Trojku přeskakuju a jdu rovnou daleko, až na poslední flek. Roste tady hned vedle vrba a sic to není bůhvíco, aspoň trochu toho stínu tady je. Trošku dokrmuju a dlouho se nic neděje, pak krátké zavrčení signalizuje rybu, kterou ovšem moc rád nemám... i když je tenhle cejn krásně vybarvený a ne úplně malý, přece jen bych raději nějaké to telátko. No, asi za hodinku další zavrčení a je z toho... další cejn. Hmm. Chvilku přemýšlím, co dál... nový návazec, všechno zvětšit nebo? Nakonec měním jen tu bílou plovku za červenou a s příchutí scopex. Pak už jen sedím a přemýšlím, že až se slunko posune tak, že už nebudu mít ani tu trochu stínu, co jsem měl doteď, tak už asi nevydržím. Sleduju špičku prutu, furt tam jsou nějaké pohyby. A pak se špička skloní, ale už se nenarovná, skloní se ještě víc, navijáček zavrčí, já zaseknu a zase cejn. Hmm, no super. Tak přitáhnu a ten cejn škubne pořádně hlavou... tak tedy domotám, zase přitáhnu a u hladiny se asi šest sedm metrů ode mně objeví podlouhlé obrovské tělo ryby... 

Jako první mi probleskne hlavou, ať to hlavně všechno drží, jak má. Ale štěstěna je mi tentokráte nakloněna a po prvním výpadu vím, že to dobře dopadne. Jen trochu trpělivosti a nikam nespěchat. Amur krouží přede mnou, já mám už podběrák ve vodě a vždy, když chce doleva, stočím ho doprava a naopak, až je za chvilku takový letargický. I když tak nějak v duchu vím, co bude následovat, zkusím ho podebrat. Chvilku pak trvá, než ho dostanu zase zpátky, znovu si s ním hraju a i druhý pokus dopadá jako první. Po třetím opakování si milý amur asi řekl, že ho to nebaví a odjel. Chvilku jsemm měl takový pocit, že ta maličkost, co se ho snažila brzdit mu nějak moc nevadila... Jenže to už se přetahujeme asi deset minut a síly docházejí, takže pokus číslo čtyři. No tak unavený asi je, ale ještě ne úplně... to jsou skoky... to snad odkoukali tam někde od lososů...

Ale pátý pokus dopadl dobře a na břehu pak v mžikuletu proběhne zvyklá procedůra: 97 cm a do čtrnácti kil chybí jen maličko... prostě mazec. A pak už jsme dole ve vodě a čekám, až se začne vlnit a pak dám pomalu ruce pryč a tahle neskutečná ryba mě na oplátku hezky ošplíchne a je pryč. No, milý svatý Petře, děkuji pokorně a velice.