Sice jsem hned po příchodu trefil ryby a během chvilky se na břeh podívali dva kapříci (první podseklý, druhý už čistě v koutku), ale vítr mě ničil. Pronikavý a studený, opravdu velmi nepříjemný. Vydržel jsem to tři hodiny, pak jsem to sbalil. Popravdě tentokrát jsem si to neužil. Ryby tady maji smutný život. Kde dřív byly souvislé pásy rákosí, a aspoň tam byly určité klidové zony, jsou teď každých pár metrů vysekané velké místa. V jednom rohu si dokonce nějaký kolega splácal hliněnou plošinu, vedle si pak dal tu práci a vytesal do tvrdého jílu schůdky až do vody. A aby to nebylo málo, tak ze starých větví si vyrobil zábradlí, zřejmě aby nespadl do vody, až bude táhnout na břeh toho mastodonta... To je panečku rybařina v té původní čisté podobě... takhle nějak si představuju komerční stoják. Jako kráter v poli, kolem dokola každých pár metrů dřevěné podlážky, kapři na hod a penize se sypou... Tak tady jsem byl asi naposledy. Je to škoda, z domu to mám asi půl hoinky autem. Ale tady severně od Lipska toho moc není, rybníky, které dávají místním rybářům šanci na násaďáka, těch moc není. A ty, co jsou, jsou těžce zkoušené vody... Měl jsem z toho takovou náladu, že se mi to ani nechtělo zapisovat. Nakonec jsem se rozhoupal. Na začátku sezony jsem si řekl, že zapíšu každou návštěvu u vody, tak tedy každou, i tu neradostnou. Hezké zpestřeni byl panák Hennessy z nové pleskačky, takové milé protivětrné opatření... Zaháknul jsem ještě jednoho kapříka, jezdil a jezdil furt kolem dokola, až se vypnul. Na háčku zůstala jen šupina, schoval jsem si ji na památku.