Ráno jsem se probudil rozlámaný, ale vyspaný. Počasí nahouby, pršelo, foukalo a auto po cestě ukazovalo 5 stupňů. Sice jsem si byl jistý, že dnes nepojedu, ale štěstěna zasáhla. Dneska měla mít auto Katja, ale včera večer mi oznámila, že už ho nepotřebuje. Usínalo se mi dobře...

Na místě jsem pozoroval nějaký čas vodu. Nic. To přece není možné. Je 9:45, mám nahozeno, popíjím čaj. Pod háček opět kukuřice z plechovky. Asi za čtvrt hodiny se vítr a déšť utišily. Vylezl jsem na hráz. Jasný signál přicházel přímo ze zakrmeného místa, nezaměnitelný řetízek bublinek. Slezl jsem dolů a přehodil to opatrně k bublinkám blíž. Byl jsem jak struna, po půl hodine ale vzrušení opadá. Déšť a vítr znovu zesílily. Začiná mi být pomalu jasné, že dnes z toho nic nebude. V 11 měním kukuřici za peletu, poslední pokus. Pár jsem jich tam ještě k dobru přihodil. Po půl hodině jsem z auta donesl zbývající kukuřici a všechno to tam naházel. Ve 12 jsem to zabalil. Mokrý, utahaný. Dopil jsem čaj, nasedl do auta a okolo jedné byl doma. Teplý oběd rozehřál tělo i mysl. Cestou do práce na mě na poště čekal malý balíček. Bylo v něm pár nových (non toxic) olůvek a krásný zelený baitdropper. No, ten budu muset brzo testnout.