Kolem desáté dopoledne ušoulám trochu těsta, do brašničky ještě něco na zub pro sebe a alou k řece.

"Nazdárek, dlouho jsme se neviděli, prý jsi zase trochu vyváděla." 

"Tak už bylo na čase umýt břehy... tak copak, jako obvykle?"

"Jojo, poprosil bych o pár tlouštíků a zase domů."

"Jak je libo, mladý pane, ale budeš se přeci jen muset snažit, už jsem čistá jako jarní vánek."

Nakonec se rozhoduju pro poměrně jistou taktiku a nejdřív zakrmuju pár míst, které se i v pražícím slunci pozdávají jako nadějné. Většinou se jedná o mírnější proud s náhlým přechodem z mělčiny do hloubky. Mám s sebou i knížku a tak si čekání krátím starou klasikou aneb zpět ke kořenům. No a pak umotám nový návazec s hezky ostrým háčkem a hážu to kousek za mladičkou vrbu. Netrvá to dlouho a přijde celkem jasný signál, pak se chvilku nic neděje... mám tam slabý průvěs... a najednou je jasně vidět, jak se všechno napíná a vlasec řeže vodu tím nejkrásnějším véčkem, které znám. Zásek jde do pevného, proutek pěkně ohlý a rybka se škube k vrbě... snaží se tam zavrtat do trávy, ale nedávám jí šanci a končí v síťce. Na rozjezd pěkné, do padesátky chybí ždibínek... tak plav loupežníku. Přesunuju se, ale po půlhodince bez odezvy jdu dál. Je to jen pár metrů, protože se tu musím prodírat hustým křovím, tak raději opatrně. Ale tady taky nic, neva. Tak tedy flek číslo čtyři aneb místo tutové... řeka je tu široká se spoustou mělčin. Jedna taková je skoro na dosah, proutek s vidličkou upevňuju do trsu travin a nahazuju tam, kde ubíhající voda mění barvu a signalizuje modrozeleným odstínem hloubku. Ani ne pět minut a špička se přihne, pak povolí a pak se rozkýve a to už mám proutek v ruce. Rybka se drží u dna, ale podle tahu to nebude nic velkého. Po chvilce na mě vykoukne mladé zdravé tlouštidlo, dej bože, ať doroste v pořádný válec. Nahazuju teď víc šikmo směrem ke břehu. Čekám asi deset minut, ale nic se neděje. Skoro přesně v ten moment, kdy se rozhodnu, že půjdu o dům dál beng! a je tam. Jen o malinko větší, fajná rybka. Balím a šlapu asi půl kilometru na jedno moje tajné místo. Je třeba se tady prvních deset metrů prodrat hustým porostem, ale pak je tam flek, kde vylézají z vody bobři a tam se dá celkem slušně chytat. Jen se tam proderu, pozoruju ocasní ploutev velké ryby úplně vlevo pod stromem... cejn? kapr? Tloušť to nebyl stopro. Zakrmuju a tentokrát nečekám. První rybka malý tlouštík, ale druhá už ten správný záběr a mazec, krásná třiapadesátka. Ještě to chvilku zkouším, ale už nic nepřijde. Tak teda řeko díky, bylo to moc moc fajn.

"No prosím... a přijdeš zas?"

"Určitě. Měj se."