Ještě než usínám, přemýšlím, jestli nevypadnu hned ráno na ryby... zvažuju pro i kontra a nakonec nechávám rozhodnout náhodu... a co se nestalo, něco před půl čtvrtou ráno se sám od sebe budím. Chvíli ještě ležím a přemýšlím, jak mi vlastně je. Prý fajn. Tak jo, byla by škoda toho nevyužít... kolem páté ráno sedím už na místě - zakrmeno, nahozeno, spokojenost. Noc je jasná, škoda, že je letiště a město tak blízko, vidět jde jen pár hvězd a měsíc. Teploměr ukazuje šest stupňů, brrr, ještě že mám s sebou čaj a buchtu. Tentokrát se rozhoduju, že to bude o jedné rybě, takže žádné další místa nezakrmuju. Kolem půl sedmé přichází jízda (jak já ten zvuk miluju...) a vyklube se z toho pomenší šupináč. Můj druhý (pokud nepočítám jednoho urvaného) z téhle vody za tři roky. Pouštím ho a rozhoduju se nahodit ještě jednou. Kolem sedmé se naviják rozhrčí znovu a po chvilce mám v podběráku hezkého lysce kolem šesti kil... přemýšlím, jestli ho nevezmu něčím po hlavě... ale domů se mi ještě nechce... no kapříku máš štěstí, tak plav. Jako poděkování mě hezky ošplíchnul. Sedím do půl deváté, ale už nic nepřišlo. 

Prázdniny uběhly jako voda. Na rybách jsem sice nebyl, všechno se to vyvinulo nějak jinak, ale bylo moc dobře. Teď po prvním týdnu a půl v práci (plus renovace synátorova pokoje... uf... ) mě to zase chytlo a tak tady sedím. Je sobota odpoledne, pokud chce člověk trochu té samoty, tak asi nejhorší čas jít někam rybařit. Jenže máme krásných 14 °C,  je zataženo, fouká (tentokráte zprava) a sem tam sprchne, takže tady sedím široko daleko sám. Zkouším nové místo, posunul jsem se asi o dalších dvěstě metrů od fleku, kde jsem chytal posledně. Voda tady dosahuje až za hranici rákosu a vytvořila takový malý záliv. Šikmo doleva asi šest metrů od břehu jsem si zakrmil, pod háček čtyři zrnka a šup tam s tím. Po hodině, kdy se nic neděje, se jdu projít a o dalších padesát metrů dále si zakrmuju ještě jeden flek. Po další hodině bez záběru se tam i přesouvám. Koukám, že různí ptáčci se už houfují ... asi to nebude trvat dlouho a zima zaklepe na dveře. Po další hodině se přesouvám zpět, dokrmuju něco kukuřice a dávám nový návazec s malým háčkem a jen dvě zrnka pod ním, snad to přinese úspěch. Začtu se do knížky a poslouchám pohodovou muziku, pin krátce zavRRRčí - vstávám a sekám... a nic... ale ryby tady jsou, tak snad se zadaří. Posílám to do stejného místa a čtu si dále. Po dvaceti minutách se ozve dlouhé vehementní řvaní navijáku, beru prut do ruky, ryba ujíždí směrem doleva šikmo k protějšímu břehu. Brzdím levačkou, co to jde a rybu obracím. Přitahuju, jde to docela lehce. Sem tam rybka škubne hlavou... asi to nebude nic velkého, ovšem po dlouhé abstinenci je to fajn pocit, že to zase jednou klaplo. Už je kapřík (a není tak malý... ouha) u podběráku a už tam skoro byl. Jenže najednou jako by se v něm probudila nová síla. Vystřelil do hloubky, v panice, hlavně pryč ode mě. Hm, tak tohle asi nebude tak hned. Proutek je ohlý až k rukojeti... tentokráte má ryba navrch, výpady nejsou dlouhé, vždy jen tak tři čtyři metry, ale dost silné. Nechávám ho, ať se vyřádí, stejně tady nic není, kam by mohl zajet. Po asi dalších pěti minutách, kdy jsme se přetahovali o každý metr, už krouží jen u dna kousek přede mnou. Zvedám ho a navádím do podběráku, poprvé to neklapne, ale napodruhé je tam. Koukám do siťky a usmívám se, hezky vybarvený lysec, odhaduju tak devět kilo. Nahoře na hrázi si ho cvaknu a změřím (75 cenťáků...) a šup s ním zpět. Tak tohle byla velká paráda, díky za to. Přesouvám se na druhý flek, tady je to stopro tak poplašené, že to nemá dál smysl. Nechávám všechno jak je a posílám to na prokrmené místečko. Sedím spokojený, ani nevěřím, že ještě něco přijde, prostě jen sedím a vychutnávám si přírodu a dění kolem. Z toho stavu mě vytrhne až nové vrčení, hrábnu po prutu a ouha, tak tohle je jiný tah, žádné škubání nic, jen souvislý tah, který nejde zastavit. Až asi po třiceti metrech úplně podélně s břehem přestává ryba táhnou a já ji poprvé obracím. Ne na dlouho... tohle mi připomíná zatím mého největšího kapra, ta síla tahu je brutální. Boj se odehrává stále úplně vlevo, stojím v holínkách ve vodě, prut vystrčený tak daleko, jak to jen jde, aby se tam někde do něčeho nazaplantal. Nakonec se štěstěna přiklonila na moji stranu... rybka se totiž rozjela zpět směrem ke mně. Rychle navíjím a udržuju vlasec napnutý. Ryba je teď asi deset metrů přede mnou u dna, zkouším ji dostat nahoru, nakonec se objevuje u hladiny skoro u podběráku... další lysec. Kapřík chce ke dnu, já ho chci nahoře, ještě chvilku se přetahujeme, až to kapřík nakonec vzdává a hotovo. Posledních pár minut mám na protějším břehu publikum - asi pět dětí tak kolem deseti let sleduje a komentuje moje počínání. Kapříka vynáším nahoru, blejsknu ho, měřím (70 čísel) a zase snáším dolů. Vyndávám ho ze siťky, ještě chvilku ho držím ve vodě za ocas... tak čauec a dík a je pryč. Ten výdech ulehčení na druhém břehu, až jsem se musel usmát, koukám na ně, mávají mi a volají Petri! Tak tedy Petri zamávám zpět. Tohle byl teda nášup. Je půl osmé, balím.

Náhoda tomu chtěla, že jsem se mohl na necelé 3 hoďky urvat. Tak tedy trochu kukuřice, nový návazec a zase sedím u kanálu. Jen dneska na fleku, kde jsem slavil úspěch dva dny zpět. Taktika jednoduchá: zakrmit, nahodit, čekat, dneska žádné přesouvání. Kapřík z minula přišel kolem sedmé večer, tak snad se poštěstí. No a po nějakých drbancích od malých rybek to na pět minut utichá... a nebo je tam dravec... a nebo najely větší ryby a vytlačily ty malé... b je správně, přichází razantní jízda, ryba si to šine ke druhému břehu. Ale tentokrát se žádné drama nekoná. Přitahuju rybu sebevědomě ke mně, ta udělá jen ještě jeden krátký výpad, který celkem bez problémů ubrzdím a pak už je v podběráku. 19 hodin 10 minut, kapřík ca čtyři kila... fotím si ho, páč má zajímavou kresbu na těle, tohle jsem ještě neviděl. Pak už nic nepřišlo, jen silný vítr (tentokráte foukalo zprava), který spolu se sluníčkem a mraky vykouzlil na nebi hezkou scenérii. Něco po deváté jsem doma.

Kolem třetí jsem na místě, chci pokračovat, tam kde jsem přestal. Zakrmuju si jako první místečko, které bylo včera úspěšné a pak asi o padesát metrů dál flek číslo dvě. Mám takový zvyk, před náhozem ještě jednou všechno překontrolovat. Asi poslední dva metry vlasce jsou nějaké odřené, radši všechno převazuju a až pak nahazuju. Sedím tady teď asi hodinu, proběhlo kafíčko s buchtičkou a dumám, co by mi dnešní rybačka tak mohla přinést. Jelikož se nic neděje, tak se přesouvám, ale i tady je to mrtvé. Zakrmuju tedy flek číslo tři (zase o něco dál) a znovu se stěhuju. Nic to nedělá, tak na to kašlu a lezu do vody, ta je docela studená. Zkouším hloubku a koukám, že hned asi čtyři metry od břehu to padá strmě dolů a o kousek dál už je taková hloubka, že se mi až ke dnu ani nechce... přece jen jsem tady široko daleko sám, tak radši opatrně. Pak jdu zpět na flek číslo jedna a heleme se, něco do toho drbe, takže rybky už se sjely. Nakonec vytáhnu cejna a přesouvám se na dvojku. Tady přichází celkem rychle tři cejni po sobě, vracím se na jedničku. A nic. Ani žádné pohyby na špičce, možná tam najel nějaký dravec, tak se milé rybky raději zdekovaly. Znovu měním místo a poněvadž se trochu nudím, poslouchám nějakou tu pohodovou muziku. Koukám na špičku, ta se narovnala a vlasec spadl do průvěsu... jednou rukou strhávám sluchátka, druhou beru prut RRRRRRRRRRRRRRRR ryba je už skoro u druhého břehu, tam to stáčí doleva a jede dál... uznávám, takova síla se pinem brzdí obtížně, ale nakonec ji obracím (nebo si to aspoň myslím), prut je úplně ohlý... jen špička sem tam cukne, ryba je někde daleko a u dna. Skláním prut doprava k hladině a bočním tahem ji pumpuju k sobě. Jde to dobře a za chvíli mám rybu asi jen deset patnáct metrů vlevo ode mě, ale stále nevím, co to je. Rybka zřejmě poznala, že jí hrozí nebezpečí a tak začíná šmejdit kolem a hledá nějakou pomoc, aby se osvobodila. Napravo (tam byla před chvilkou) nic nenašla a malý trs leknínů vlevo (tam je teď) zřejmě vyhodnotila jako nedostačující a shhhhhhh teď už je zase někde uprostřed. Nádobíčko mám ok, ale i tak jsem opatrný, tuhle rybu bych ztratil opravdu nerad... takže trpělivost brachu a nějak to dopadne. Boční tah ji dostává znovu jen na pár metrů ode mě a pak se najednou objevuje u hladiny a já poprvé vidím, že je to kapr. Těžko říct jak velký, je ale větší, než ten ze včera. Je teď znovu u dna, snažím se ho dostat nahoru, přes prut cítím, jak se tam dole snaží do něčeho zavrtat. Na hladinu začínají vyplouvat odervané rostliny... doufám, že tam není žádná džungle, do které by zajel a hotovo. Ale tahle strana kanálu naštěstí není tak obrostlá jako protější, takže se kapřík po nějakém čase objevuje znovu u hladiny. Tentokrát už moc nechybělo, podběrák se mu ale vůbec nelíbil, tak je zase dole. Takhle se tedy nějakou chvilku přetahujeme, až kapřík zřejmě uzná, že prohrál a na druhý pokus to klapne. Skláním se nad ním a vidím, že většího kapra jsem asi ještě nechytl. Nahoře na hrázi dělám nějaké fotky, rybka je klidná, takže jde všechno rychle. 87 cm!.. ty vole... A pak už s ním stojím po kolena ve vodě, kapřík se jen tak líně vlní. Ještě chvíli ho držím za ocas, ale pak ho nechávám jít. Pomalu odplouvá do hubin, až mi zmizí. Adrenalin cítím ještě v autě po cestě domů. Změna místa mi přinesla fakt krásné ryby, snad to bude takhle pokračovat i nadále. 

Budíček o půl čtvrté... hmm, chvilku ještě ležím, ale nakonec se vyhecuju a vstávám. Hodím do sebe kafčo, věci jsem si přichystal už včera, takže ještě zoubky a hurá k vodě. Přemýšlel jsem dlouho, kam si sednu tentokrát. Moje staré místečko to ale nebude, je čas na změnu. Podjíždím kanál a vylezu jen s pár věcma přímo naproti vesnice, jen voda nás dělí. Je asi půl páté. Zakrmuju kvašenou kukuřicí, ještě jednou všechno kontroluju a šup tam s tím. Jiný háček, jiný způsob uvázání, pod háčkem 3 zrnka... snad mi to přinese štěstí. Po pár minutách bloumám nahoře na hrázi, vyčkávám ten správný okamžik... nebe dává tušit krásný východ slunce. Mezitím objevuju ještě jedno nenápadné místečko zhruba o padesát metrů dál. Nahážu tam něco kukuřice a pak už jen sedím u prutu a vychutnávám si čaj... ten přichází opravdu vhod, trochu jsem to podcenil, je docela zima. Po hodině, kdy se nic neděje, se přemísťuju na druhé místečko. Sám něco zakousnu a přemýšlím u toho nad dnešní taktikou. Zřejmě to začnu takhle praktikovat častěji, jsem hodně nalehko, každému místečku dám hoďku a takhle budu putovat po větru, až něco chytnu nebo mě to omrzí... Koukám, že vlasec je nějaký povolený, chci dotočit pinem a tak ho znovu vypnout, ale k tomu už se nedostanu. První výpad končí po třiceti metrech. Ryba si bere vlasec tak vehementně, že se ani nesnažím ji příliš silně brzdit. Jediný menší trs leknínů asi dva metry od břehu po mojí levé ruce by mohl být problém... ale ryba se stále drží asi v prostředku kanálu, střídavě nahoře, střídavě dole, takže zůstávám klidný. Už jsem viděl i olůvko, ale rybu ne. Mohl by to být i amur... sem tam se mi podaří dostat rybu jen na pár metrů ode mne, aby zase vyrazila s takovou silou, až moje fantazie začíná pracovat na plné obrátky... to bude obr! Po dalším výpadu se mi daří rybu přitáhnout jen asi na dvě délky prutu a konečně vidím, s kým mám tu čest. Tak kapr, pěkný, ale jak je opravdu velký, ještě říct nemůžu. Strkám podběrák do vody schhhhhhhhhhhhh a je zase někde uprostřed. Tak ještě chvilku. Cítím, jak jsem unavený, nevyspalý, ale nikam spěchat nebudu (v duchu vidím ztrátu hezké ryby asi dva týdny zpět, to jsem byl taky netrpělivý...). Ale kapříkovi dochází šťáva taky. Párkrát ještě projede zleva doprava a zase zpět, až ho dostávám nahoru a lokne si ranního vzduchu. Podběrák mám připraven a všechno klapne hned napoprvé. Fantazie. Nádherný lysec, velmi kompaktní ryba, bez jediné šupiny. V němčině těmhle kaprům říkají lederkarpfen. Fotit se moc nechce, takže putuje rychle zpět. Dík kámo, to byl teda boj. Beru pak kýblíček a zakrmuju si flek asi o dalších padesát metrů dál. Sedím tam do půl osmé, až mě nakonec mokrého a zkřehlého vyhání vytrvalý déšť. V autě po cestě zpět při zapnutém topeni (venku je 17°C, ale je mi prostě zima...) sumíruju: tři hoďky u vody, jeden záběr, jedna ryba (ale jaká!), no, dnes se zadařilo.