Kolem jedenácté u vody, tentokrát mám v plánu vyzkoušet trochu těžší kalibr. V Anglii tomu říkají carbelling, tedy takový hybrid, kdy se jde na parmy s kaprařským cajkem. Dávám do krmelce hlavně pelety s trochou krmení a nahážu tam tak 10 - 15 krmítek. Pomáhá mi s tím k tomu určený proutek od pana Harrisona a dnes si to zjednoduším, takže bez centrepinu. Už několikrát jsem si říkal, jestli bych toho lapnul víc, kdybych na některých místech chytal podobně jako dnes. Centrepin a lehký proutek jsou moc fajn, ale už delší dobu jsem hloubal nad tím, že na určitých úsecích řeky by pár metrů navíc plus těžké krmítko mohly být klíčem k zajímavému úlovku. 

Po zakrmení to otáčíme a jdeme vyzkoušet štěstí do lesa a k jedné staré tůni, ale tentokrá jsme nenašli nic. Zpátky na fleku asi o hodimku a půl později... moc se mi to zamlouvá, Mulda má správnou nahnědlou barvu a průtok pomalu klesá. Vyplašil jsem srnku z nedalekého mlází... že by znamení? Vodou jde hodně trávy a tak musím často přehazovat, navíc je vidět, že jsem z formy - ať se snažím sebevíc, trefit se do jednoho místa dávám jen sem tam. Pod háčkem peleta, nakonec ji zblajznul kdo jiný, než pan tloušť. Párkrát zaklepal na špičku, jestli dávám pozor. Ale dnes mám dar sokolího oka a nic mi neunikne. Zásek sedí a rybka zkouší schovat se někde u břehu, ale proti tomuhle nádobíčku nemá nejmenší šanci. Lehce přes pade a moc potěšil - po dlouhé době konečně rybka. Po pár dalších náhozech máme návštěvu - norek americký, sice nepůvodní, ale zajímavé zvířátko. A vůbec se nás nebojí, dokonce přilezl tak blízko, že mi očuchával podběrák. Ale když šáhnu po foťáku, je pryč... škoda. V tom nejlepším se má přestat a tak záhy mizíme, snad se sem zase brzo dostanu.

Při zapisování do papírů koukám, že jsem dlouho nebyl u vody... tak snad tam má dnes sv. Petr pro mě něco schovaného. Jako první vybírám tutovku, většinou se tady kapři zdržují do oběda, pak je to slabší. Nahoře se honí bouřkové mraky a vítr mi dere proutek z vidličky... počasí věru hodné fanatika... Ale už dlouho dušička moje žadonila po klidu a oddychu někde u vody, takže to nevzdávám. Po hodince měním místo, ale ani tady z toho nic není a tak přejíždím jen o dva kilometry dál na zastrčený rybníček u lesa. Skore tu mám 1:0 pro ryby, snad tentokráte dorovnám. Ale zrovna když jsem vystopoval neomylné sloupce bublinek, prohodil to hrstkou kuku a opatrně jim to tam poslal, doslova cítím, jak všechno kolem potemnělo. Za deset minut musím zdrhat k autu, průtrž je brutální. Nakonec to vzdávám, není nikde vidět, že by se to trhalo, tak hajdy domů. Naštěstí přece jen ne s prázdnou, konečně prvních pár hříbků tenhle rok.