Později hlásí déšť, takže kolem jedenácté jsem na cestě k vodě. Tentokrát nic nevymýšlím, trocha krmení a plechovka kukuřice, zakrmit si tři fleky a hotovo. Na tom prvním vychutnávám jaro v plné síle, všechno kolem kvete, odstínů zelené až oči přechází, všude něco šustí, létá, běží... jen já tu v klídku sedím a svačím. Pak se vydávám do blízkého okolí na procházku cvaknout něco hezkého. Zpátky u prutu zjišťuju, že je v jiné poloze... ale ryba se nesekla, ještě chvilku čekám a když se zase začne špička ohýbat, sekám... ale nic z toho není. No nic, je jedna hodina, přesuneme se. Zůstávám sedět nahoře na hrázi a přemýšlím, kolik hezkých ryb už jsem z tohoto fleku vydoloval. Asi po deseti minutách se zvedá vítr a mraky nad hlavou těžknou a potemněly, říkám si, že tohle je vlastně dokonalé big fish počasí a ... rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr... a je to tam. Žádná velká vojna s Turkem se nekoná, kapřík je ze sorty vychcaných a snaží se zavrtat do podvodních rostlin skoro pod nohama. Uznávám, že na tomhle místě celkem efektivní technika, ale ne na začátku května, takže jednou zapáčím a končí v podběráku. Nechávám ho dole, vše připravím a pak rychlá procedůra... sedmdesát čísel a sedum kilo - díky Sv. Petře, moc velkou radost si mi udělal. Zpátky ve vodě kapřík na nic nečeká a je pryč a jelikož se pěkně rozpršelo, tak já taky.